14. Tulení shody a neshody

///14. Tulení shody a neshody

14. Tulení shody a neshody

Sžít se s tulením stádem bylo docela jednoduché, stačilo se naučit pár pravidel a účastnit se pravidelných hlídek. Ostatní čas se pak trávil buď lovem v moři, hrami a nebo prostě odpočinkem. Takový tulení život je vlastně docela odpočinkový. Výhoda komunity je v množství, úkoly si lze rozdělit, dělit se o radosti i starosti. Na druhou stranu člověk… totiž tuleň není nikdy sám.

Tedy asi by to šlo, ale z bezpečnostního hlediska to bylo zakázané, takže do moře minimálně ve dvou. Ovšem moře jsem si hned oblíbila. Tedy alespoň v tulením těle to nemělo chybu. Svištět si pod hladinou, dohonit občas čerstvou rybu.

Nejsem si jistá, kdo se mě ve stádě ujal, každopádně o společnost jsem neměla nouzi. Pokud jsem neměla nablízku jednoho tuleně, měla jsem blízko jiného. Nikdy mě nenapadlo jak fajn a zároveň těžké je být součástí – skutečnou neoddělitelnou součástí něčeho většího. Na druhou stranu i v takovém poměrně velkém společenství se můžete cítit sami.

Z počátku pro mě byl i problém některé jednotlivce od sebe rozeznat. Zvláště pak ty co se až tak družně nechovali. Zato se někdy ukázalo, že jsou o to zajímavější a vlastně i s větší schopností empatie.

Zajímavé také bylo zjistit zevnitř o čem je ten z venku jednotně soudržně působící útvar. Zevnitř to často vyžadovalo „neviditelné“ úsilí jednotlivců. Spolupráci i s těmi, kteří měli odlišné názory, respektování pravidel, se kterými nebylo možné se vždy a do všech podrobností ztotožnit.

Ale celkově byl život tam vlastně docela příjemnou změnou.

Na místě, kde jsem se k tulenímu stádu připojila, jsme zůstali ještě poměrně dlouhou dobu. Důvodem bylo, že ačkoli jsme občas v dálce zahlédli kosatčí ploutev, tak nikdy se nepřiblížila. Prostě se zdálo, že je tady bezpečno.

Což mi ovšem komplikovalo můj „úkol“ totiž v bezpečném místě bylo dost těžké se o celé věci dovědět něco víc a už vůbec něco zkoušet měnit.

Ale netrvalo to věčně, tak jako nic netrvá věčně. Jednoho dne to přišlo.

Ani nevím proč, ale byla jsem vybrána do týmu, který měl proniknout na posvátné území… no proniknout… v plánu bylo spíš se vypravit, že půjde o nebezpečnou akci, se ukázalo až později. Výpravy jsem se účastnila já a dalších pět tuleňů… různě starých a různě zkušených. Tulenice Bergie, Leila a její druh Tony, a pak Bill a jeho syn Willy. A já se svým naprosto skvěle zapadajícím jménem Žlutá… tedy ono už se to za tu dobu zkomolilo na Žlaty.

Už jsme byli celkem sehraná parta, proto možná jsme se měli výpravy účastnit dohromady. Cílem bylo obhlídnout situaci na vzdálenějším území a vyzvednout případné vzkazy na obvyklém místě. Sice hrozilo, že potkáme nějaké kosatky, ale nebezpečí se nejevilo jako příliš vysoké, podle posledních pozorování. Vzkazy si tuleni nechávaly proti vší logice v moři v podvodním bludišti.

Ptala jsem se na to nejstaršího člena naší výpravy – Billa:

„Bille proč si nenecháváte vzkazy někde na břehu? Přece v moři se k nim můžou kosatky dostat…“

Bill mi nechápavě odpovídal pořád stejně: „Ale Žlato… odjakživa je přece necháváme v poštovní jeskyni… kosatky se tam nedostanou, je tam pro ně moc úzký vchod.“

„No dobrá, ale pořád je to přece moc nebezpečné – víc než kdybyste měli možnost se schovat na souši… Navíc v moři přece žijí i jiní tvorové než jen vy a kosatky.“

„Jiní tvorové? Aha delfíni? Už ti o nich někdo něco řekl viď?“

„Ani moc ne… prostě jsem předpokládala, že v moři je víc živo. Takže delfíni? Na čí straně jsou?“

„Na čí straně? No přece na svojí… tedy oni občas pomáhají a no jindy moc nepomáhají… vlastně spíš naopak… moc se s nimi kvůli tomu nebavíme.“

„Tak oni pomáhají a vy se s nimi nebavíte? To nechápu…“

Do rozhovoru se vložil Willy: „Ale táto, s delfíny se přece bavíme normálně.“

„Kdepak, udržujeme si zdravý odstup… tak to má být a tak je to správně. A neříkej mi, že to tak neděláš… budeme si o tom muset vážně promluvit.“

Willy na mě zamrkal a pak zkroušeně pronesl nějaké přitakání, že rozhodně není potřeba tak jasnou věc rozebírat.

Bergie se culila tak, aby ji nebylo vidět…

Takže mi bylo jasné, že tady máme jakousi tajnou neshodu v názorech… Naprosto typická věc v tulením společenstvu… dva nebo více táborů s různými názory je ochotno zapřisáhle tvrdit, že všichni jsou toho stejného názoru… jen aby snad nedošlo k odkrytí problému… tedy houby problému k odkrytí různorodosti… protože rozdílnost by snad mohla něco narušit. Všichni se tak chovali, i když jednotlivě obvykle s takovým chováním vůbec nesouhlasili…

Leila s Tonym poslouchali a pak se rozhodli, odvézt tak nějak po šalamounsku řeč jinam:

„No ono je na suchu taky dost živo, nemyslíš? V moři alespoň všichni tak nějak ví o problému…“

„Myslíš o válce…“ Kontruju. „Jo kdyby si náhodou někdo nevšimnul, že vás kosatky žerou, tak to bude tím, že je na straně kosatek, co?“ Ani nevím proč, ale cítím se nabroušeně a jdu do toho s vervou…

„No válka bychom tomu ani tak neměli říkat…“ Ozývá se Tony. „Prostě je to tak nějak přirozený stav věcí.“

„A to vám řekl kdo?“ Oponuju znovu.

„Jak kdo nám to řekl?“ Zapojuje se, přemýšlivě Willy – zatím je dost mladý na to aby o „daných“ věcech ještě trochu přemýšlel, říkám si.

„Proč myslíš, že to je válka? My přece kosatky nelovíme…“ Přidává se i dosud mlčenlivá Bergie, která nepochybně zcela promyšleně zmírňuje diskuzi… nebo naopak?

Bill se zatváří na chvíli vzdáleně, ale hned jak zaregistruje můj pohled, stává se nepřístupným a nasadí poker-face. Divné pomyslím si potichu.

„Nelovíme, ale jako mír z naší strany bych to asi neoznačil.“ Pípne pravdomluvný a vždy upřímný Tony. Načež na něj Bill hodí ještě strnulejší pokrový pohled. Toto odhalení, tedy odhalení v kontextu tuleního života, mě naprosto vyvede z míry. Už jen to, že ta možnost existuje, je něco neprosto nevídaného…

Zatímco si takto vyměňujeme názory a blížíme se k cíli naší výpravy, tak trochu lehkovážně se moc nedíváme kolem, takže kosatčí hlídky jsme si všimli až ve stejnou chvíli jako oni nás. Prvotní panika je rychle zažehnána Billovou rychlou akcí, kdy ty méně zkušené jednoduše pleskne ploutví a do ostatních prostě šťouchne bokem. Všechny tyto jeho manévry znamenají jen jediné – zformujte se a rychle.

Měla bych zmínit, že nácvik obranných formací a pohyb skupiny při napadení kosatkou jsou na denním pořádku tuleního stáda. Nacvičené pohyby, nad kterými není nutné přemýšlet, dělá mé tělo samo od sebe, zatímco má mysl se jakž takž uklidňuje, abych mohla uvažovat nějak konstruktivně.

Je zřejmé, že ostatní už mají nějaké ostré zkušenosti na rozdíl od mých pouze tréninkových. Naše skupina se zcela automaticky dělí na dvě tříčlenné. Jednu, ve které zůstávám já, vede Bill, druhou Tony.  Všichni zamíříme stejným směrem – tím původním, i když po různých drahách.

Dvě pronásledující kosatky na chvíli zaváhají a rozdělí se, ale následně se zase spojí a snaží se hnát obě skupiny zároveň tak, že plavou ne v našich drahách, ale uprostřed mezi nimi. Zdá se, že chtějí zjistit, který cíl bude výhodnější pronásledovat.

Pokračování příště 😉

By |2015-10-28T15:57:53+00:00Říjen 28th, 2015|Mlžné hory|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: