Bázlivý pes – melancholik

///Bázlivý pes – melancholik

Bázlivý pes – melancholik

Dorotka, vlastním jménem Andorra Aquila Bojnice, jedna z prvních Ibizských podengů (podenco ibicenco) v České republice, se narodila špatně. Tedy porod proběhl dobře, ale ta bytost se narodila do špatného těla… měla být víla. Když jsme se na ni byli podívat, byla nádherná, tak krásný pohyb jsme neviděli nikdy dřív… a ta bílá barva… ségra chtěla červenou, ale prostě aura kolem ní nakonec vyhrála a jela s námi domů. Měla 8 měsíců, autem zřejmě jela jen několikrát, takže jsme jí stihli tou cestou vyrobit doživotní trauma. A ne první. Dorotka nebyl první pes, kterého jsme měli, dokonce ani první pes, kterého jsme neměli od štěněte… ale první skutečně komplikovaný. Dorotka nám umřela před pár lety a dožila se pěkných 13 let, stihla nás naučit mnoha důležitým věcem. Dříve než jsem si přivezla Jane a dříve než k nám přišel Azík.

Vedle našeho světa žijí ve svém světě skřítci a víly

Když píšu, že byla jako z jiného světa tak to tak i myslím… její pohledy někam do dálky i v místech, kde žádná dálka nebyla. Několik let jí bylo nepříjemné být uvnitř v domě, bytě… chovala se jakoby na ni měly spadnout všechny čtyři stěny a strop najednou. Dorotka taky často pozorovala ptáky nad hlavou. Venku jako mladá měla oči jen pro kořist, chodila kvůli tomu trvale přivázaná na dlouhé šňůře. Vynechám všechny později vtipné, ale v přítomnosti spíše hrůzostrašné příhody a nastíním jen jednu, kdy se při našem stěhování prostě sama vydala v nestřežené chvilce ze 4. patra paneláku sama na procházku, protože něco jako doprovod lidí nebo i ostatních našich psů prostě nepotřebovala…  Tohle soužití – nesoužití trvalo asi 6 let. Nesoužití protože spíše než s námi žila vedle nás.  Pak se s námi odstěhovala do Prahy.

Stěhování do světa lidí

Předtím žila vždy s jinými psy, lidi ji v podstatě jen omezovali, a kdyby bylo na ní, tak by je nepotřebovala. A teď se najednou ocitla sama, jen s námi dvěma, ve velkém hlučném městě.

A to zcela zásadním způsobem změnilo její život. A taky náš přístup k ní. V té době se také už dost projevovala hypothyeróza (snížená funkce štítné žlázy), o které jsme zatím nevěděly, protože dosavadní veterináři se s ní asi moc nesetkávali a tak ji neuměli diagnostikovat. Nebo je nenapadlo, že všechny různé spíše drobné problémy, co se jí vyskytovaly, v komplexu jasně ukazovaly na problém štítné žlázy, i když projevy byly dost typické. To jsme se dověděly až o pár let později.

O štítné žláze se zmiňuji také proto, že její nedostatečná funkce se výrazným způsobem projevuje na chování psa. Právě nedostatek hormonů štítné žlázy celkově zpomaluje metabolismus a chování takového jedince je pomalejší, takové jakoby až ospalé. Normální temperamentní zvíře se může začít jevit jako flegmatické. Po dorovnání hormonů léky se nálada psa vrací do normálu.

Vyžaduje oboustrannou důvěru

Nicméně u naší Dorotky vedla snížená funkce štítné žlázy k ještě většímu psychickému propadu… venku se sotva ploužila – v té době chodila na šňůře i v Praze na trase, kde absolutně nebylo pravděpodobný, že potkáme nějakou zvěř… Pamatuju si přesně tu chvíli, kdy jsem se po několika týdnech oboustranného týrání chůzí se šňůrou prostě rozhodla, že zvládne jít na volno a že když ji zavolám tak prostě přijde. Dorotka nevěřila vlastním očím, naprosto viditelně pookřála a hlavně přestala se ploužit za mnou a začala relativně vesele se courat přede mnou. Na volání reagovala sice poněkud laxně, ale reagovala, tak jsem to nechala tak. Ta proměna, kterou jsem tehdy viděla, byla hlavně v jejích očích… snad poprvé se totiž podívala ne někam za mě, ale skutečně na mě… bylo v tom pohledu něco, co jsem chápala jako: „Děkuji, že mi věříš.“ Naučilo mě to důležitou věc o tom, že bez vzájemné důvěry se nelze posunout dál. A od té doby to u ostatních psů vždy využívám… je to snad jedna z nejdůležitějších věcí… Totiž důvěrou dáváte závazek a odpovědnost do rukou toho druhého… v našem případě tedy spíše do pacek. V té době už ale potřebujete mít nějaký vzájemný vztah.

Kromě tohoto okruhu, kde Dorotce v podstatě nic nehrozilo, jsme chodívaly i do blízkého lesa na kopci uprostřed Prahy… les už samozřejmě mírně zazvěřený byl… nejvíce tedy veverkama. Taky jsme chodívaly do blízkého parku a postupně jsem se odvážila Dorotce věřit na všech těchto místech. Zvláštní souvislost to pak mělo s vlivy, které jí původně byly nepříjemné, ale po zkušenostech s volným pohybem už na ni tak strašně nepůsobil hluk tramvají, jejich otevírající se dveře apod.

Pak se dá pracovat se strašákama

Začala jsem záměrně chodit kolem tramvajové zastávky… Pak jsme se přestaly vyhýbavě vymlouvat na návštěvy. Kam to šlo, vzaly jsme ji s sebou. Cestování po Praze bez auta je frmol… tramvaj, metro, davy lidí… dostat ji poprvé do tramvaje byl opravdu problém… dvojí problém – s nasazeným náhubkem se odmítala pohnout a už vůbec ne směrem k hrozivým dveřím a schodům do tramvaje… takže náhubek jsme začaly trénovat i mimo tramvaj… nelíbilo se jí to, ale alespoň se v něm jakž takž začala hýbat. První nástup do tramvaje byl trochu o tom, kdo z koho… nešlo to tehdy jinak… tramvaják prostě nebude trpělivě čekat, až tam vílu nalákáte „po dobrém“. Nicméně rozhodný přístup, který nepřipouštěl jinou možnost, než následovat mě do tramvaje pomohl velmi. Krátké vodítko rozejít se a nezastavit se vyplatilo i na eskalátorech i v metru… jakmile se povedlo pevně, ale bez dalšího stresu z mojí strany ji těmito situacemi provést, spolehla se na mě a přesto, že to brala jako zlo, tak připustila, že je to prostě nutné.

V MHD nejdříve slintala… používala jsem tehdy tak nějak instinktivně ve stejném rytmu krátké dotyky – hlazení nebo tření uší až po špičky a místa na hlavě mezi uchem a okem – až později jsem se dověděla, že dotyky a kroužení na obou místech a taky na tlamě a čenichu může mít uklidňující charakter. Pamatuju si, jak při dlouhé cestě metrem, přesně při tomto typu uklidňování se prostě uvolnila a od té doby i přestala slintat… to uvolnění bylo cítit na metry daleko…

Efektivně díky klidu a TTouch dotekům a technikám

Uši psa a dotyky na uších od jemného mnutí až po mírně nepříjemné zatahání může mít zcela zásadní vliv na získání pozornosti a důvěry vašeho psa… techniku je potřeba používat s citem, ale je velmi efektivní… S hlazením, mnutím a kroužením na uších zkuste experimentovat. Důležité je pohyby provádět stále ve stejném rytmu, pomalu a nesnažit se psa uklidnit aktivně… jde o to do psa vlívat skrze ten táhlý, klidný pohyb svůj vlastní klid. Navíc to, že pomalu, stále stejně psa hladíte a prociťujete každý svůj dotyk, významně uklidňuje i Vás, odpoutává Vás to od vnímání okolí a můžete tak sebe a psa uzavřít do vašeho vlastního prostoru, schovat ho ve své přítomnosti, být mu zdí proti okolí. Jde o to pocitově se propojit se psem procítit jeho strach, obavy nebo nervozitu a plynulým táhlým pohybem ji nasát do sebe a zneškodnit… nejde o žádnou magii nebo kouzlo, jde jen o sílu osobnosti, kterou efektivně svým vlastním chováním přenesete na toho druhého. Uklidňující relaxační dotyk tomu pomáhá.

Další relaxační dotyky TTouch a další techniky popisuje Linda Tellington-Jones ve svých knihách. Některé občas používám, jako třeba obláčkového leoparda, TTouch na uších, na tlamě… tehdy jsem je použila nějak instinktivně – fungovalo to. TTouch jsem pro práci se psy objevila až později. TTouch mi pomáhají při práci se silně vzrušivými psy i se psy, kteří jsou vyděšení, když náhodou ze svého světa procitnou do našeho světa, tedy u psů jako byla Dorotka.

Pomoc ostatních lidí může být zásadní

Poté co zvládla, nebo spíše bych měla napsat „akceptovala“, jízdu MHD, se naučila, že byty a domy, do kterých jsme přišli na návštěvu, na ní opravdu nespadnou. Za to jsme vděčily hlavně naší kamarádce, která ji naučila poslouchat na „jméno“ Dobrotka 😉 A tak se naše víla, která by snad mohla v cizím prostředí šlápnout do nějaké neviditelné propadliny a navěky zmizet, naučila, že po jakékoli podlaze se prostě dá chodit, stačí přestat „myslet v dálce“ a soustředit se na piškot. Piškoty a vysoko položený hlas naší kamarádky, způsobily naprostý zázrak. Naše víla dokonce i slezla z křesla a dělala psí oči v kuchyni…

A víla z dálky se proměnila ve vílu psí

A tak přibližně v osmi letech se naše psí víla začala chovat skoro jako normální pes… Její pohledy do dálky a na kroužící ptáky už střídaly pohledy i do světa lidí. Později jsme se přestěhovali z velkoměsta na okraj malého města, zjistily jsme, že ztuhlost pohybu je způsobená starým poraněním krční páteře (opravdu nevíme, kdy a jak) a celková ztuhlost, zimomřivost a apatie špatnou funkcí štítné žlázy… po léčení Dorotka ožila a omládla o několik let a tak si nakonec užívala normální život a nakonec i jako mentor mladých členů smečky… kdy ještě ve dvanácti letech společně s mladýma holkama „rovnala“ a honila toho nového psího kluka Azíka, co k nám přišel do smečky.

Vílo chybíš nám!

(Dorotka je ta bílá bez připnuté šňůry… a ano pohybuje se ve svých 12 letech se srostlými krčními obratly skoro jako štěně)

By | 2017-04-19T21:17:34+00:00 Září 29th, 2015|Ke psům|5 komentářů

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

5 komentářů

  1. Lada 30.09.2015 at 11:10 - Reply

    Krásný článek. Je tam nostalgie, je tam poučení. Když jsem se s Dorotkou setkal, netušil jsem, že je to víla.

  2. Marie 30.09.2015 at 14:49 - Reply

    Opravdu nádherný článek, moc se mi líbil a vážím si lidí, kteří milují své pejsky. Dorotku vrátila do běžného života Vaše upřímná láska. Fandím Vám !!!

  3. Lada 30.09.2015 at 16:42 - Reply

    Ještě se musím vrátit.. Běžný člověk by to vyhodnotil, že Dorotka měla problémy se štítnou žlázou a tím se vysvětlují všechny její problémy. Ty jsi na to šla jinak, oceňuji tvůj poetický pohled. Těším se na další pokračování.

    • Radka 30.09.2015 at 21:01 - Reply

      Tak ono se tím vysvětlují ty zdravotní problémy a extrémní propad, ale osobnostně zůstala stejná.

  4. Jitka 30.09.2015 at 20:43 - Reply

    Moc hezké….

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: