Bázlivý pes – vrozená nedůvěra, malé zkušenosti

///Bázlivý pes – vrozená nedůvěra, malé zkušenosti

Bázlivý pes – vrozená nedůvěra, malé zkušenosti

Jane je moje alaskanka. Alaskani jsou psi chovaní pro sportovní výkon – tahání saní/káry. Obvykle se chovají ve smečkách. Přestože byla Jane jako štěně obvyklým způsobem socializovaná, tak vzhledem k tomu, že musheři mívají často víc jak desítku psů, tak na důkladnější práci, seznamování s různými cizími prostředími, situacemi a lidmi prostě nebyl prostor. Navíc někteří alaskani jsou nedůvěřiví k cizím lidem vrozeně. Tohle je moje Jane.

Když jsem se na ni byla podívat, bylo jí 5 měsíců a nechtěla se ke mně ani přiblížit… dokud jsem se jí nedotkla… pak se stalo něco, co se mi s jiným psem ještě nestalo… prostě jsem si jí pak přes všechny ty logické argumenty musela vzít… ona mi při tom doteku vložila svoji psí duši do rukou a absolutně se mi otiskla do mého nitra… nejde to slovy popsat. Nicméně to, že mi v jednom okamžiku začala absolutně důvěřovat, neměnilo vůbec nic na tom, že byla bázlivá obecně, a neznala běžný svět. Se vším tímto v mysli jsem do toho šla, s tím, že to spolu zvládneme.

Ke zvolenému cíli

Rozhodla jsem se, že naším cílem bude složit nějakou základní poslušnostní zkoušku. Vybavená všemi svými mnohaletými zkušenostmi se psy, jsem v novém městě nastoupila do školky pro štěňata… Vysvětlovat, že se psy opravdu pracovat umím, ale jen potřebuju do začátku pár cizích psů a cizích lidí, bylo úplně zbytečné… samozřejmě mi to nikdo nevěřil… Stála jsem tam před temperamentní výcvikářkou s hlasem a náruživostí velmi podobnými jejím šeltiím a snažila se nepěnit nad otázkou

„A proč jste si teda vůbec vzala takového psa, ze kterého nikdy nic nebude?“

Jane se mi schovávala za nohama a skoro se nechtěla pohnout. Musím se usmát, když si na to vzpomenu. Věděla jsem v tu chvíli naprosto jistě, že to půjde a naprosto jistě jsem to na tom začátečnickém kurzu vyjádřila… řekla jsem něco v tomto smyslu:

„To není nic, s čím by se nedalo pracovat, ona jen potřebuje pár zkušeností a mít se o koho opřít.“

Výcvikářka zavrtěla hlavou a zřejmě si pomyslela něco o tom, že to zas dopadla a chytla teda pěkně blbou partu začátečníků.

Krok za krokem s důvěrou

Nicméně s bázlivostí k cizím lidem mi na štěněcím kurzu a následně i na cvičáku pomáhali. Možná až příliš ochotně mi ji všichni prokrmovali, takže pak všechny obcházela a házela na ně svoje dokonale psí oči, ale pohladit se nechala málokdy. Sebevědomí Jane se zlepšovalo týden od týdne. Od začátku našeho soužití mi naprosto důvěřovala a radostně se za mnou vracela. Proto jsem ji od první chvíle mohla mívat na volno. I ve městě. Jen se nesměl nikdo cizí snažit k ní přiblížit. Brávala jsem si ji do práce a vytvořila jsem si z ní závislačku na sobě, což se později ukázalo jako chyba, se kterou jsme se pak museli nějak vypořádat. Nicméně, po několika týdnech našeho soužití uměla nosit náhubek, zvládla městský provoz, tříhodinovou cestu autobusem do Prahy, metro, pražskou kancelář. Po několika měsících na cvičáku, kdy cviky jsme ani moc důkladně neprocvičovali, jsme společně složili zkoušku základní ovladatelnosti psa na 80 bodů (psovod to kazil 😉 ). Přivolání a odložení (se střelbou) měla na plný počet bodů. Vím jistě, že nárazových zvuků se nebojí jen díky tomu, jak jsem k tomu přistoupila, v té době, kdy jsme to začali cvičit, měla lehkou reakci. Stačilo to nijak nepodpořit – umět si toho nevšimnout – opravdu i vnitřně a zmizelo to. Součástí zkoušky byl přenos cizí osobou… vzhledem k tomu, že pro Jane byli od začátku cizí lidi největším problémem, jsem na to, že tohle zvládla, moc hrdá.

Přestala se za mě schovávat

Proč se přestala za mě schovávat je možná moc zajímavé téma. Já jsem totiž od začátku byla hrdá na to, že můj pes ve mně vidí takovou oporu – tak mi věří, že se schová za mě, místo aby vzal nohy na ramena, takže vždycky jsem ji vlídně pochválila a řekla jí, že se nic neděje a hlavně, že ano u mě je v bezpečí. Nenutila jsem ji nikdy ani pod tlakem výcvikářů k tomu, aby se neschovala… ne násilím.

Nastavit situaci a opakovat

Snažila jsem se prostě situaci nastavit tak, aby měla snadnější se neschovat, a situaci jsem často opakovala v rychlém sledu s odpoutáním pozornosti v krizové chvíli tak dlouho, dokud se to prostě trochu neotupilo… pak jsem ani nijak výrazně nechválila – proč taky neudělala nic výjimečného, pochvala přicházela za drobnosti, které sloužili k odpoutání pozornosti.

Umět se zasmát

Další důležitá věc, která nám pomáhala, je se zasmát. Ne se vysmát, ale pokud se chování psa srdečně a laskavě zasmějete s tím, že ho jdete podpořit, úžasně to pomáhá… něco ve smyslu „pojď sem ty troubo, vždyť ty ses do toho zamotal a teď tady směšně poskakuješ.“ Zabírá to ze dvou důvodů – nemá to v sobě žádný vnitřní tlak, a vyzařuje to radost – tedy emoci, kterou pes chápe a nemá důvod tak prohlubovat svůj strach a začne být zvědavý, proč se cítíte jako při dobré hře.

Přemýšlet o „chybách“ jako o přednostech

Tedy jednoduše řečeno jsem se necítila špatně kvůli tomu, že se můj pes něčeho bojí. K některým lidem zůstala nedůvěřivá až dosud, pokud to po ní chci tak vydrží jejich dotek, nehrozí nebezpečí, že by na ně ze strachu zaútočila, pokud jí nebudou nijak ubližovat, ale sama za nimi nikdy nepřijde. Obvykle ji k tomu, ale nenutím. Vůbec mi tohle nevadí, vlastně mě to spíš baví… je zajímavé to sledovat, je to její volba. Často musím uznat, že má nějaký rozumný důvod, proč se toho konkrétního člověka bojí tedy lépe řečeno, proč mu nedůvěřuje.

A výsledek se dostaví

Tak to byla a je Jane – s vrozenou nedůvěrou a bázlivostí zapříčiněnou malými zkušenostmi. Po té co jsem jí cíleně provedla chybějícími zkušenostmi tak, že v nich vždy vyhrála, zvládla je. Je z ní normální fena schopná jít se mnou do všeho (snad kromě útoku na vysavač 😉 ) Tedy abych byla poctivá, obrany jsme nezkoušeli. V současné době by nikdo netipl, že se schovávala většinu času ustrašeně za mnou a na některá místa ji nebylo možné dostat. Při její výchově jsem, ale napáchala i hodně chyb, které si dodnes vyčítám. Ale o tom budu psát v jiném článku. Říkám to teď proto, že nejde o to být dokonalý… jde o to vědět, co chci – jak má vypadat výsledek. Vymyslet postupné kroky, jak se k němu dostat a pak umět to tak udělat. Ale to ještě vysvětlím dále.

 

By | 2015-09-21T09:49:00+00:00 Září 21st, 2015|Ke psům|6 komentářů

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

6 komentářů

  1. Lada 21.09.2015 at 11:05 - Reply

    Zážitek s dotykem – fascinující. Nelze to popsat slovy, přesto jsi se pokusila, a to je dobře.
    Vyrozuměl jsem, že není výcvikář jako výcvikář. Asi by měli chodit do nějaké pokračovací školy, aby nezůstali čerpat jen ze svých dřívejších zkušeností.

    • Radka 21.09.2015 at 16:44 - Reply

      Tak oni výcvikáři nechodí ani do žádné základní školy… někdy by, ale spíš potřebovali kurz komunikace s lidmi 😉 Jinak vzdělávání je na každém, něco se ale jinak než zkušenostmi získat nedá…

  2. avespasseri 22.09.2015 at 09:47 - Reply

    Zajímavé… jak jsem to tak četla (i ten úvodní článek), tak jsem měla dojem, že takový přístup nepotřebují jen bojácní psi, ale i bojácní lidé :-)) Ale i děti 🙂 Krásně zaznělo v tom článku předtím, že my sami můžeme udělat z bojácného psa (dítěte atd.) psa odvážnějšího a naopak :-)))

    • Radka 22.09.2015 at 11:19 - Reply

      Ano v podstatě to jde aplikovat na jakoukoli živou bytost… s dětmi tolik zkušeností nemám, ale totéž mi napsal kamarád jako okamžitou reakci na ten první článek. Mě to pro děti přijde tak nějak ještě moc jednoduché… tam se dá jít mnohem dál,nicméně v základu to je stejné, souhlasím.

  3. […] soucit. Páníček si toho musí být vědom, proto umístil na plot cedulku: Prosím, nekrmte psa! Právě zahnu do příslušné ulici, když se k plotu skloní postarší paní, a se slovy […]

  4. Agáta Agátová 14.02.2016 at 16:35 - Reply

    Líbil a moc! Naprosto souhlasím s tímto přístupem jak ke svým psům, tak k jejich páníčkům 🙂 a k dětem taky. Nerespektovat je zlé, ať už se jedná o cokoli … krátké svědectví o tom, proč nekrmit cizí psy a nekřičet na děti jsem zanechala na svém blogu: https://blaznivaagata.wordpress.com/2016/02/14/tri-veci-co-me-sokovaly-na-ulici-2015/

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: