Čím platíme za jistotu

/, K sobě/Čím platíme za jistotu

Čím platíme za jistotu

Tak mám teď takovou epizodu života, ve které se mě různé situace snaží naučit, že člověk nemá co ztratit, pokud se zeptá. Není co ztratit, protože když se nezeptám tak mám totéž, jako když druhá strana odpoví ne a když odpoví ano, mám vlastně to, co chci. Zdánlivě na tom nejde prodělat.

Vlastně veškeré okolí se mě snaží přesvědčit, že lze jen získat, ale pořád mi na tom něco nesedělo a už konečně vím co to je…. Totiž, když máme na mysli otázku na někoho, otázku kdy nám záleží na kladné odpovědi, tak máme naději, že odpověď bude ano. A tuto naději nabytím jistoty ztrácíme.

Ve výsledku samozřejmě hmotně, citově, tělesně vlastně nejde nic ztratit… v odmítnutí nejistém žijeme vlastní zbabělostí se zeptat nebo získáme jistotu s odmítnutím vysloveným. Naopak s pozitivní odpovědí se naše naděje naplní a můžeme tak dvojnásobně pocítit štěstí a radost.

Ale je ztráta naděje opravdu tak bezvýznamná? K čemu nám naděje vůbec je… co vlastně naděje ve skutečnosti je? Je to něco, co nám pomáhá nebo ubližuje?

Nevím, zda to tak skutečně je, ale vnímám slovo na-děj-e jako čekání na děj. Tedy pokud máme naději, máme budoucnost, pokud nemáme budoucnost, cítíme se už v jistém smyslu mrtví. Všichni potřebujeme v životě mířit do budoucnosti a k tomu nám naděje slouží…

Jen je tu jeden problém s nadějí, někdy se v ní zasekneme… tím, že nic neděláme a setrváváme v pouhém obrazu budoucnosti. Není na tom nic špatného, pokud zhmotnění obrazu do skutečnosti není záležitost, jež máme pouze ve svých rukách. Pokud je to jen na nás a čekáme nesmyslně dlouhou dobu, často nehmotnou naději necháme vyprchat do zhmotněné beznaděje, jen tím, že jsme prostě definitivně promeškali příležitost naději zhmotnit do budoucnosti. A tak platíme za neuchopitelný obraz možností posunout se dál a tvořit dál vlastní budoucnost.

Na druhou stranu bývá velmi těžké opustit jistou půdu naděje a vrhnout se do neúprosné jistoty… dokud to prostě nezkusíme.

Výsledkem této krátké úvahy tedy je zjištění, že ani jistota není zadarmo… za jistotu platíme často nadějí, někdy tím, že ji ztratíme, jindy tím, že ji proměníme ve skutečnost. Naděje je něco jako kredit, který v životě máme, bez naděje náš život nedává smysl, protože jistotu pak nevykupujeme… jistota pak spíše kupuje nás, zavírá nás do vězení právě prožitých okamžiků, tedy do vězení blízké minulosti.

Naděje je tak naším platidlem pro budoucnost… čím více nadějí tím lépe můžeme naši budoucnost opravdu sami tvořit, být méně jejími vězni… tedy samozřejmě v případě že naděje jsou oprávněné. Zdánlivě si to odporuje se zdravým prožíváním přítomného okamžiku, ale opravdu jen zdánlivě.

Pro zdravý rozum potřebujeme i nějaký mechanismus, jak vědět, kdy naděje jsou oprávněné a kdy bláznivé, čich na to, kdy nadějí vyděláme a nepůjdeme hluboko do dluhu. A tady už se dostáváme k tomu, že naději lze podložit nějakými hmotnými podklady, vidět že věci směřují směrem k našim nadějím… je to jako potkávat na nadějné cestě domů ukazatele se jménem našeho města… prostě v ty chvíle, kdy směrovky potkáváte, si jste jistí, že jdete správně.

Takže myslím, že je čas tuto poněkud abstraktní úvahu ukončit. Snad jen bych k tomu na závěr chtěla říct, že mluvím o nadějích úplně malinkatých i nadějích nepopsatelně velkých… od každodenních drobných starostí, o kterých doufáme, že se vyřeší až po „problémy světového rozměru“, jejichž nadějná budoucnost je popsána v Bibli…

By | 2015-05-06T23:11:46+00:00 Květen 6th, 2015|K Bohu, K sobě|2 komentáře

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

2 komentáře

  1. Lada 09.09.2015 at 07:36 - Reply

    Jakou jistotu máš na mysli? Píšeš – pokud máme naději, máme budoucnost. Ale budoucnost někdy přichází jen tak. Jak žijí obyčejní lidé? Večer jdou spát, ráno se probudí. Myslím si, že spousta lidí o takových věcech neuvažuje. Žijí přítomností a budoucnost přichází, jen tak. Lada

  2. rkas79 10.09.2015 at 20:27 - Reply

    jistotu všeobecně… tak nějak abstraktně… asi to neumím vysvětlit víc než jsem se snažila v úvaze. Souhlasím, že spousta lidí o takových věcech neuvažuje… ale nemyslím si, že žijí přítomností… to umí velmi, velmi málo lidí a je to ve skutečnosti to správné nastavení, které se s nadějí ale nevylučuje… naprostá většina lidí žije v minulosti a coby-kdyby… Je rozdíl mít budoucnost – směřovat do ní a žít tím co se stane až – tedy žít budoucností. Směřovat někam musí člověk vždycky… žít by měl ale v přítomném okamžiku, prožít to co dělá právě teď a tady…

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: