Co jsem se naučila od koní o sebe-vědomí

/, Ke koním, Ke zvířatům/Co jsem se naučila od koní o sebe-vědomí

Co jsem se naučila od koní o sebe-vědomí

Koně jsou druhá nejvíce empatická stvoření… hned po včelách. To tvrdil jeden výzkum, který už bohužel nedohledám. Věřím tomu. Empatie je schopnost vcítit se do druhého, tohle přesně koně umí, naprosto přesně poznají, jak se já cítím a podle toho se ke mně chovají – nastavují jakési zrcadlo.

Naprosto typické u koní je, že zkoušejí, jak se zachovám. Zkoušejí to hlavně proto, že si nejsou jistí, jak se zachovám. A jistí si nejsou, protože ani já si nejsem jistá. Koně potřebují mít ve vztazích jasno. Dokud ho nemají, je pro ně přirozené si to vyjasňovat. Nepotřebují o místo bojovat, ale potřebují si ujasnit, kam patří. S každým místem ve stádě souvisí jak jistá privilegia, tak i povinnosti.

Na co se můj kůň ptal?

A to přesně dělají i vzhledem ke mně. Například koně často zkouší, kde končí můj osobní prostor. Mám svůj prostor obecně docela velký a dost nerada do něj pouštím cizí lidi, nebo rozšířeně cizí bytosti. Takový výtah nebo hromadná doprava už pro mě je trochu problém a i v přeplněné tramvaji je obvykle kolem mě na stopu místa, protože prostě dál to těm lidem mentálně nedovolím se přiblížit… A to i přesto, že hned vedle se na sebe tisknou, jako sardinky v krabičce.

Tak tedy koně tohle zkoušejí… na rozdíl od některých lidí, každý kůň na milimetr přesně ví, kde můj prostor končí a to, že do něj strčí jen špičku kopyta je jasná výzva k nějakému vyjasnění. Špička kopyta jen k malému potvrzení. A to je to, co jsem se strašlivě dlouho učila. Totiž ačkoli kůň i můj učitel naprosto přesně s milimetrovou přesností věděli, kde můj prostor končí, já jsem naprosto tápala a snažila se všechny přesvědčit, že mě to ale nevadí, že tam kůň stojí. Kůň očividně věděl, že mi to vadí, lidi, co to pozorovali, to věděli, jen já jsem nebyla schopná poznat, že mi to vadí.

Proč odpověď věděli všichni, jen já ne?

Paradox, co? Ale je to přesně tak. Totiž může za to nějakým dílem výchova nějakým dílem zkušenosti. Celkově je to o malém nebo lépe řečeno špatném sebevědomí. Totiž sebe-vědomí buď máte, nebo nemáte, moc nejde být si sebe vědom jen málo… protože pak si jste vědom sám sebe. Učila jsem se tedy vnímat, kdy mi kůň začíná vadit nebo na začátku jsem to spíš nazývala, kdy ho ucítím ve svém prostoru. Na začátku jsme měli spoustu nedorozumění, koník nechápal proč někdy, když překračuje hranice, nic nedělám a jindy vyletím jak vichřice… Sama jsem tomu pořádně nerozuměla, ale postupně jsem se naučila svůj prostor kolem sebe vnímat a cítit a uvědomovat si tlak směrem na mě od mého koně. Kůň tím nemyslí obvykle nic špatného, z jeho strany je to jen otázka. Ale už nechápe, pokud nedostane žádnou nebo rozporuplnou odpověď. Pak je buď nejistý nebo vzteklý… nebo rovnou obojí.

Jak se to promítá do vztahů s lidmi?

A nedávno se mi to propojilo… zjistila jsem, že se špatným sebe-vědomím souvisí moje závislost ve vztazích s lidmi. Tedy místy až chorobná nutnost mít svoje jednání odsouhlasené od někoho blízkého. A vůbec celková snaha si vztahy udržovat tak, že se „obětuju“ pro svoje blízké. Tedy, že dělám to, co mi ve skutečnosti vadí nebo, co ve skutečnosti dělat nechci, pro svoje kamarády proto, že mám pocit, že je to moje povinnost.

A jak se to promítá do vztahu k sobě?

Samozřejmě není špatně čas od času nebo i často se pro někoho obětovat. Vědomě. Špatně je pokud si to neuvědomujeme… protože pokud oběť děláme vědomě, jsme si dobře vědomi sebe a svých potřeb, pokud to dělám já pro nějaký pocit, že je to tak správně nebo, že se to tak očekává, je to špatně, protože si neuvědomuju, co potřebuju a chci já osobně. Ztrácím tím kontakt sama se sebou, nejsem si sebe vědoma… dávám svému podvědomí zmatenou odpověď a zavírám ho tím někam do sklepa, kde se zároveň cítí nejistě a vzteká se … přesně jako můj kůň.

Dost mi to vysvětlilo moji „vrozenou“ nerozhodnost… prostě jsem se neuměla sama sebe zeptat:  „Co vlastně chceš?“ Nebo jsem si neuměla popravdě a jednoduše odpovědět.

Stejně jako můj kůň ke mně neměl respekt, který přesně vychází z toho, že proti sobě má kvalitního uvědomělého člověka, tak já jsem k sobě samotné nemohla mít respekt, protože jsem nebyla sebe-uvědomělá.

Klíčem jsou otázky na „teď“

Celé to velmi souvisí s vědomým prožíváním okamžiku. Uměním se zastavit a položit si některou z klíčových otázek: „Co teď chceš?“, „Co teď cítíš?“, „Na co teď myslíš?“ a uměním pravdivě a bez velkého přemýšlení si „pocitově/intuitivně“ na ně odpovědět. Je celkem jedno jak pak své přání, či pocit zahrneme do svého dalšího vědomého jednání. Důležité je být si toho vědomi.

A to se zcela záměrně dnes lidé neučí… naopak… učí se slepě dělat to, co dělají drzí. Nebo se cítit provinile, že nesplňujeme požadavky druhých dokonale a neustále se snažíme do nich nějak vměstnat i přes značné oběti ve vlastních řadách. Neučíme se individualitě.

Každý člověk na začátku ví, co mu vadí a ví, co se mu líbí a základní dovedností a odpovědností člověka k sobě samému je umět to říct sobě i druhým. Bez emocí, jako informaci. „Prosím tohle mi vadí, nedělej to.“ Nebo „Tohle se mi nelíbí, jdu pryč.“ Ale taky „Tohle je mi příjemný, prosím pokračuj.“ Nebo „Tohle se mi líbí, jdu se na to podívat.“

Chcete se stát sebe-vědomými?

Pokud to taky neumíte, půjčím Vám svého koně. Koně jsou v tomhle nejlepší učitelé. Nikdy jim není dobře s člověkem, který si není jistý sám sebou. A pocit bezpečí mého koně pro mě byl tou největší motivací k práci na sobě. A stále je. V současné době se můj koník v mojí přítomnosti spokojeně oblizuje a přežvykuje, je uvolněný. A já jeho otázky, nebo i jiných koní, v jejichž blízkosti se vyskytuju, cítím, i když jsem k nim zády.

By | 2016-02-28T20:58:31+00:00 Únor 28th, 2016|K sobě, Ke koním, Ke zvířatům|15 komentářů

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

15 komentářů

  1. Helena 28.02.2016 at 22:17 - Reply

    Úžasně jste vystihla podstatu většiny problémů, co mají koně s lidmi

  2. Pavla 29.02.2016 at 14:21 - Reply

    Skvěle a výstižně napsáno 🙂

  3. Zuzana 29.02.2016 at 21:44 - Reply

    Prezvykovani a olizovani je podle novejsich vyzkumu naopak projev stresu, zbaveni se neprijemneho podnetu

    • Radka 29.02.2016 at 21:58 - Reply

      Nevidím v tom vůbec žádný rozpor… samozřejmě kůň, který na mě tlačí svým dotazem na pozici je nejistý tedy stresovaný…lehce, tím, že se stresu zbaví se uvolní a olízne… co je na tom jinak? Nebo dokonce špatně? Posouzení olizování a přežvykování taky závisí na komplexní situaci… nové výzkumy jsou „nové“ jen v tom, že nabízejí místo bezprostředně fyziologického úhlu pohledu, pohled v širší časové souvislosti. ..to je celé. Přirozeně jako u všeho může mít pouhý fakt, že koni se následkem uvolnění néjakého napětí uvolnilo vyústění slinných žláz, různý smysl… záleží na kontextu, jako v jakékoli jiné komunikaci.

  4. Hanka 01.03.2016 at 09:17 - Reply

    jako by jste mi psala z duše 😉 …mám to stejně díky za článek H.

  5. Zuzana 01.03.2016 at 13:11 - Reply

    Dobrý den,
    předem se omlouvám, jestli je tahle informace dostupná (nehledala jsem jinde než v tomto článku). Chtěla bych se zeptat, jak jste na to přišla? Nepochybuji o ničem z toho, co píšete, mám to úplně stejně. Pomalu se snažím dopracovat ke zlepšení, a proto mě zajímá, jak?

    • Radka 01.03.2016 at 14:36 - Reply

      Dobrý den, na co přesně se ptáte? O principu komunikace s koněm jsem se nejvíc dověděla na kurzech horsemanshipu s Vaškem Bořánkem, přečetla jsem na to téma asi desítku knih, koukala na videa, a zkoušela a pozorovala co funguje s mým koněm…. K osobnostnímu rozvoji a poznání pomohli koučové, psycholog, nějaký osobnosní testy, kamarádi… za celkovým výsledkem je více, jak rok a půl práce na sobě… 😉 klidně mi písněte email nebo na fb pokud vás zajímá více něco konkrétně.

  6. Monte Alamo 02.03.2016 at 15:38 - Reply

    Je to krásně a výstižně napsané – bohu žel pro některé nebo většinu lidí nepochopitelné – důvod?? Jasný – „nečtou“ svého koně. Napsal jsem knihu ŽIVOT S KOŇMI ANEB UČIL JSEM SE OD KONÍ – no a taky jsem narazil u některých na nepochopení – prý jak sem se mohl učit od koní – snad koně se učí od lidí a když jsem řekl že kůň toho ví víc než mi jen čeká zda mu dáme ten správný impuls -tak ne mě koukali jak na cvoka 🙂

    • Radka 02.03.2016 at 19:26 - Reply

      Jsem ráda cvokem 😉 Děkuji velmi za krásný komentář. On k tomu musí každý dozrát… někdo dřív, někdo později a někdo třeba vůbec… Ale celková tendence se myslím už trochu mění… je nás cvoků víc než dřív 😉

  7. Iveta 16.03.2016 at 13:35 - Reply

    Myslím ,ze kdyby ty kone věděli méně než my,nenechali by nas na sebe ani nasednout . Oni ví, ze diky nim, se stáváme lepšími.
    Super článek. 😉

  8. Jana 05.04.2016 at 13:30 - Reply

    Váš článek byl úžasný. Mám a cítím to úplně stejně, jen to neumím napsat. Je mi padesát a svého koníka mám již 10 let. Víceméně zachránil on mě a já jeho. Koník byl zlomený a já měla rakovinu. Začátky byly hodně těžké. On agresivní a já začátečník. Rady koňáků zněly „zbav se ho“. Ale ty jeho oči! Ty jeho žalující oči mě přesvědčily! Na četla jsem hory knih. Šlo to hrozně pomaloučku, ale světe div se, šlo to! Trvalo to dlouhé tři roky, než mi začal plně důvěřovat. A dnes? Nejlepší parťák na naše společné toulání, kde ho mohu nechat volně se pást a já ležíc v trávě, přemýšlím, jak bychom asi oba skončili, kdybychom se nepotkali. Tím jsem jen chtěla říci, ať mají lidé trpělivost, neboť se jim bohatě vrátí!

  9. Vlado 28.06.2016 at 09:09 - Reply

    Kurzy take ci onake, knizky take a hentake…. s uplnou istotou Vam mozem napisat, ze vam vobec v nicom nepomozu. Rovnako strateny som bol v zaciatkoch aj ja a cital a cital a kurzoval a kurzoval (topiaci sa aj slamky chyta) az pokym som definitivne pochopil, ze vsetko je vo mne a v koni – je to medzi nami. Ziadne magicke poucky a postupy neexistuju. Koniarom, dobrym koniarom sa clovek stane, ked bude s konmi zit a nie o nich citat. Je to ako so zivotom, zivot sa zije a necita sa o nom, nemudruje sa o nom. Skuseny a mudri ludia pri konoch nam mozu ukazat smer, ale vsetko ostatne si musime prejst a zazit sami. Vzdelanie spolu s nacuvanim konom je to, co zakonite vyusti vo vzajomne porozumenie cloveka a kona.
    Takze suhlasim, ze kon je vskutku a v pravom slovazmysle ucitel s velkym U 🙂
    Pekny clanok!

    • Radka 28.06.2016 at 09:18 - Reply

      Děkuji za komentář a pochvalu. Osobně mi kurzy i knížky o koních daly hodně. V tom směru, že vím kam zaměřit pozornost, mám teoretickou představu čeho dosáhnout nebo jak věci fungují. Samozřejmě někdy si to představuju trochu jinak než pak osobním prožitkem zjistím, že to je. Osobní prožitek je to nejdůležitější a je nepředatelný. Kurzy přímo s koněm jsou dobré v tom že člověk, který ho vede mě nenechá tápat, nebo mě upozorní když vidí že něčemu nerozumím dobře. I když vyřešit si to musím se svým koněm sama. Ovšem bez kurzů by mě asi dodnes nenapadlo že kůň funguje jinak než pes 😉 Takže knížky ani kurzy nezatracuju 😉

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: