(De)fragmentace společnosti

/, K sobě/(De)fragmentace společnosti

(De)fragmentace společnosti

Poněkud počítačový název článku pro téma veskrze společenské 🙂 nebo možná trochu vědecké…

Přesto od chvíle, co mám téma v hlavě (a že už to je pěkných pár měsíců… skoro rok) tak mi s ním rezonuje právě a jen tento název. Název, který v sobě nese něco, co je tak typické pro naši západní kulturu. Ale k tomu se dostaneme… hezky od začátku.

Už je tomu mnoho let, kdy jsem četla knížku Růže pro Algernon. Příběh mladíka je spojený s pokusnou myší. Na základě pokusu na myši, která má jméno Algernon se povede pozvednout mladíka s nízkým IQ na geniální úroveň. Mladík, který ani nerozumí, že si z něj někdo dělá srandu si postupně sám může dělat stejné vtípky na účet většiny lidí. Mladíkův vývoj přesně kopíruje vývoj inteligence myšky. Algernon den za dnem zdolává rychleji a rychleji stále složitější labyrinty… a mladík jehož jméno si už nepamatuju se z poslíčka, který stěží rozumí tomu, co má komu předat se stává superčlověk se schopností vidět skryté souvislosti, pochopit a naučit se cokoli. Až jednoho dne Algernon neprojde složitější bludiště… ani stejně složité bludiště jako několik předchozích týdnů.

Myslím, že tento příběh ve mně zanechal stopu tak silnou, že jsem si od té doby vždy s oblibou četla o pokusech na krysách (rozuměj laboratorních potkanech) a myších. Tedy myšleno pokusech chování. Jednou na mě takto vykoukl článek, který popisoval pokus nazvaný „krysí park“ (Rat park).

Komunitním parkem proti závislosti

Tento pokus popisuje výzkum závislosti na drogách. Bruce Alexander, který zkoumal závislost na tvrdých drogách chtěl zjistit, jestli je nevyhnutelný vznik závislosti, pokud je droga volně přístupná. Do klecí s krysami umístil dvě napáječky jednu s čistou vodou druhou s roztokem morfia. Za relativně krátkou dobu všechny krysy pily jen z napáječky s morfinem. Pokus probíhal dle předpokladů, přesto vědci zřejmě něco nesedělo. A tak si jednou všiml něčeho, co měl celou dobu přímo na očích. Krysy byly ve svých klecích smutné. Mříže a smutek. Něco, co si my lidé umíme dát dohromady jako příčinu a následek. A taky něco, co činí pokus neobjektivním, zvláště u druhu s rozsáhlým sociálním životem. A pokračování pokusu bylo na světě. To že závislost vzniká vždy u deprimovaných zvířat je vlastně jaksi jasné, stane se to i u šťastných zvířat? A tak vznikl krysí park, tedy prostor bez mříží s množstvím podnětných průlezek. S dostatečným prostorem, aby v něm mohly být všechny krysy pohromadě a žít ve společenství. V průběhu pokusu vědci přemístili závislé krysy do parku a nechali k dispozici napáječku s čistou vodou i s morfiem. Stalo se něco neočekávaného. Krysy spontánně přestaly pít vodu s drogou a postupně úplně všechny přešly na vodu bez drogy. Pokus ukázal že droga a závislost na ní je únikem z podmínek které není možné nijak ovlivnit. Únikem z vězení, samoty, která nemusí být doslovná. V některých zemích například v Portugalsku, na základě tohoto pokusu vznikají parky a komunity, které přesně proti vznikům závislostí bojují tou nejpřirozenější cestou. A podle průzkumů úspěšně – naposledy hrdě hlásali že snížili závislost na drogách na polovinu. Celý problém závislosti u lidí je samozřejmě trochu složitější než u laboratorního potkana. Učinit šťastným hlodavce je totiž mnohem jednodušší než učinit šťastným člověka, který má složité sociální vazby, které mnohdy sám neovlivní a který navíc o všem strašně přemýšlí. O pokusu s krysím parkem si můžete prohlídnout tento krásný komix

Velmi zajímavé zjištění, co říkáte? Tady, ale nekončíme. Článek jsem si přečetla a nadchnul mě tak, že jsem o něm všude vyprávěla. Dávalo mi to totiž hodně velký smysl. A tak se stalo, že jsem pokus potřebovala po čase dohledat. Krysí park jsem nějak zaměnila za krysí ráj. A vyhledávač mi nabídl popis pokusu, který proběhl dříve a je pojmenovaný myší ráj. Nebo myší utopie. Protože moje zaujetí pokusy s hlodavci stále trvalo, začetla jsem se do něj. A tento pokus je to o čem dnes chci psát.

Myší ráj ale nefunguje

Předpovídá totiž neúprosně budoucnost lidstva. Je mnohokrát zopakovaný a je pozorovaný i u jiných druhů v přírodě, dokonce i u izolovaných lidských společností. Doktor John B. Calhoun zkoumal chování a jevy vyskytující se v celých populacích. Myši se svým krátkým životním cyklem, malým nárokem na prostor, rychlým rozmnožováním a relativně složitým společenským životem byly vybrány jako reprezentativní druh.

Cílem pokusu bylo zjistit co se stane, když bude mít populace všechny podmínky jen příznivé. Prostě co se stane budou-li žít myši v „ráji“. Vzniklo prostor, který pojmenovaný „vesmír“. Vesmír měl kapacitu prostoru a zdrojů pro pohodlný život 3000 myší. Na začátku pokusu byly do vesmíru umístěny čtyři páry myší. Podle očekávání myši nejdříve prozkoumávaly a objevovaly nový prostor a velmi rychle se množily. Každých 60 dní se zdvojnásobil počet myší. Toto období je označeno za první fázi pojmenovanou „fází píle“. „Baby boom“ byl samozřejmě také očekávaný. Toto období ovšem netrvalo očekávaně dlouho. Při dosažení kapacity necelých tří čtvrtin (2200) – tedy relativně dlouho před vyčerpáním zdrojů, došlo k náhlému zastavení prudkého nárůstu populace. Toto období je nazváno „fází rovnováhy“. V průběhu této fáze se začal objevovat soubor neobvyklého chování, které je v pokusu souhrnně pojmenováno jako „behavioral sink“ – chování zkázy.

Díky příznivým podmínkám byly stále naživu i staré myši, které si hájily svoje postavení proti mladým. Začaly vznikat gangy mladých samců, deprimovaných tím že nemají žádnou úlohu, kteří spolu bojovali jen pro boj samotný (o zdroje stále nebylo třeba bojovat), Vznikla území, která byla „přemyšená“ (u lidí bychom řekli přelidněná) a naopak téměř neobývaná a neprosperující území, přestože podmínky byly všude stejné. Kromě agresivních jedinců se objevili jedinci s mimořádnou péčí o vzhled, kteří byli tak nápadní, že dostali označení „the beautiful ones“ – krasavci. Tito krasavci neměli nikdy ani škrábnutí (navzdory rozsáhlým bojům gangů), měli vysoce lesklý kožíšek a vyznačovali se jakousi hloupostí při zdolávání i těch nejmenších překážek. Krasavice ani krasavci nejevili žádný zájem o rozmnožování. Objevil se sexuální zájem o stejné pohlaví. Matky ztratily schopnost donosit a starat se o svá mláďata a často je opouštěla dříve, než byla schopná samostatně přežít. Úmrtnost mláďat se vyhoupla na 96 %. Jsou vám některé znaky povědomé? Aby ne… kdybyste nečetli začátek, ani nepoznáte, že nepopisuju vývoj lidské společnosti… Docela hrůzné, co?

Důsledkem ráje je globální katastrofa

Tak pokračujeme… ono to tady nekončí… ale konec není daleko. Myší společnost, ve které se projevila nemoc společnosti byla vždy nenávratně odsouzena k zániku. Postupně se nejdříve povraždily bojovné staré i mladé myši. A generace, která se narodila jako poslední, a ve které se objevili krasavci – kteří jako jediní unikali násilí, neprojevili zájem o rozmnožení ani ve chvíli kdy byli umístěni do zcela nového vesmíru ještě v mladém věku. Po 600 dnech od začátku pokusu, se narodila poslední přeživší myš, kteránásledně umřela na stáří. Pád společnosti a její vyhubení/vyhynutí trval relativně krátkou dobu, vzhledem k předchozímu vzestupu „civilizace“. Poslední fázi dr. Calhoun nazval „druhá smrt“. Smrt společnosti.

Tento proces, kdy neexistuje žádný tlak na společnost, aby se „spojila proti společnému nepříteli“, bylo možné pozorovat na populacích zvířat i lidí na odlehlých – izolovaných ostrovech. Je známý pro například pro populaci jelenů a je nejpravděpodobnější příčinou zániku lidské civilizace z velikonočních ostrovů. A často je také tento popis uváděn jako „ospravedlnění“ válek a katastrof – protože bez nich bychom už dávno zdegenerovali a vyhynuli.

Průběh pokusu, byl neočekávaný a zdrcující. Všichni samozřejmě chceme žít bez nepřátel, bez nedostatku, bez nemocí, válek a katastrof… prostě v ráji. A jak víme pozdější pokus s parkem ukazuje, že právě takové prostředí potřebujeme. Podrobný popis průběhu pokusu je možné dohledat na mnoha blozích i v češtině proto zde ponechám jen tento poměrně stručný popis. Nejvíce zajímavá část je obvykle uváděna na konci v jedné až dvou větách. Tak co tedy bylo špatně?

V ráji se pořád navzájem potřebujeme

Stručně, vztahy. Jakmile byl do myšího vesmíru umístěn prvek, který nutil myši ke vzájemné spolupráci a aktivnímu budování vztahů k „Armagedonu“ nikdy nedošlo. Tak důležité sdělení je opravdu možné říct v jedné větě. Tak tedy ještě jednou: Pokud byly ve vesmíru umístěny napáječky, které nutily myši ke spolupráci, kdy jedna musela stisknout drobnou páčku, aby druhá mohla pít, společnost neonemocněla! Nikdy nedošlo k nemoci společnosti, nenastal úpadek, nedošlo k nesmyslným bojům, utlačování, opouštění mláďat, hloupnutí jedinců a asexualitě. Život v myším ráji pokračoval. Bohužel se o tomto „nezajímavém“ pozitivním pokračování pokusu nikdo příliš nerozepisuje. Jasné je jen to, že společnost neonemocní a nevymře. Společnost se zůstane ve fázi rovnováhy.

Stačilo celkem jednoduché opatření. Myši byly přinuceny spojit se proti společnému „nepříteli“ napáječce s pravidly, která nejdou vyřešit v jedné myši. Tolik k oprávněnosti válek. Stačí mnohem méně.

Jsme lidi nebo myši?

Teď se na chvíli vrátíme k Algernon z úvodu. Myši, která se stala geniální a jejíž vývoj s několika týdenním zpožděním přesně kopíroval původně slabomyslný mladík. Při své současné inteligenci okamžitě věděl, co se děje, věděl i že je to nezvratné. Co udělal? Učinil opatření. To totiž my lidé můžeme. Se sociálně žijícími zvířaty máme mnoho společného, proto mají podobné pokusy opravdu smysl. Proti myším ovšem máme jednu obrovskou výhodu. Můžeme pokusy vytvářet, vyhodnotit a učinit na základě jejich výsledků opatření.

Všimli jste si k čemu přirozeně spějeme, jakmile máme všeho dostatek? K samostatnosti. „Já sama.“ „Já sám.“ To říkáme jako děti a pokud jsme děti je to tak správně. Jen nějak zůstáváme dětmi příliš dlouho a chceme si sami udělat úplně všechno. Hlavně, aby nám do toho nekecal „blbej“ soused, nebo abychom nemuseli trapně si říct někomu o pomoc a neotravovali. Vidíte to? Jak daleko jsme od toho, kdy my sami pro sebe budeme tak důležití, že budeme chtít jen vraždit nebo leštit kožíšek? Jak daleko jsme od toho, kdy i po umístění do prázdného ráje prostě vymřeme? Popravdě… myslím že tady křičím pár minut po dvanácté…

Naštěstí pokud víme, že cestou ven je budování vztahů pak jako uvědomělí jedinci, schopní měnit a usměrnit svoje chování, pracovat na něm vědomě, můžeme navzdory všemu přežít. Můžeme spustit něco co se podobá defragmentaci disku tedy spojování oddělených fragmentů do fungujících celků. Nejsme ostrovy. Jsme lidi a navzájem se potřebujeme. Potřebujeme se v rozmanitosti, v jaké existujeme. Musíme umět druhé tolerovat a domluvit se s nimi. A nejen to. Abychom byli šťastní musíme být součástí nějaké fungující společnosti, nějaké komunity. Pak nejen, že přežijeme jako druh, ale dokonce se budeme cítit zdravě a šťastně natolik, že droga pro nás nebude žádným lákadlem. Proč taky se snažit unikat z ráje?

Tak je ráj utopie nebo není?

Mluvím o utopii? Možná. Věděli jste, že slovo utopie vychází ze slovní hříčky, která může odkazovat na význam „krásné místo“ nebo „žádné místo“? Sám autor díla, díky kterému známe utopii s významem „neskutečné místo“, přiznává, že jeho původní záměr byl, popsat spíše místo krásné.

Když jsem si uvědomila, že oba pokusy ukazují na budování mezilidských vztahů musela jsem se hořce zasmát. Celý život jsem přesně tomu vyučována. V Bibli si můžeme přečíst mnoho rad přesně tímto směrem. Ježíš říká, že druhé největší přikázání je milovat bližního jako sám sebe. Přičemž, kdo je bližní je velmi dobře osvětleno v příběhu o milosrdném Samaritánovi. Bližní je každý bez ohledu na to, jestli mnou pohrdá, má předsudky nebo proti mně, či mým blízkým, podnikl nějaké násilí. V tomto „příkazu“ jsou hned dvě důležité stránky, které my zápaďáci přehlížíme – milovat sebe je podmínkou pro to abychom uměli (nikoli mohli) milovat druhé. Přičemž milovat – tedy žít v souladu a pro ně – je naší povinností. Dosáhnout toho samozřejmě nelze bez toho že budeme srovnaní sami se sebou, ale to je další velké téma na jindy. O vztazích je mnoho částí především dopisů prvním křesťanům, kterým dnes lidi společně s evangelii, obvykle říkají Nový zákon.

Tak to máme křesťanské doporučení na štěstí. „Překvapivě“ naprosto stejnou radu dává východní budhismus, který štěstí definuje jako „mít dobré vztahy“. A stejně nepřekvapivě existuje mnoho výzkumů srovnávajících lidi z různých částí světa, kteří se dožívají vysokého věku. Jediná společná věc různých dlouhověkých kultur je zapojení se do charitativních činností, nezištné pomáhání druhým a dobré vztahy. Podobně věc popisují lidé, kteří jsou šťastní. A lidé, kteří jsou v depresích to nepřímo potvrzují, protože jedna z prvních věcí, které popíšou je, že se cítí strašně sami, opuštěně nebo nepochopeně.

Vždyť to teď máme tak jednoduché

Tak známá věc. Budování vztahů. Něco naprosto automatického v době našich dědečků a babiček. Ale taky v době katastrof a konfliktů. Něco, co by nám měly moderní technologie usnadnit, protože všichni po tom toužíme. Proto ostatně vznikly sociální sítě. Jenže nám jaksi unikl význam slova BUDOVAT. Budování – stavění se neděje samo ani automaticky… budování vyžaduje přiložit ruku k dílu, být aktivní, ne čekat až ti druzí… třeba něco lajknou. Budování taky znamená pracovat s nedokonalostí, přizpůsobit se situaci. Nemít všechno hned. Budovat znamená aktivně čekat na výsledek. Od mala jsem součástí komunity nebo organizace. V komunitách vznikají třenice, nedorozumění a nespravedlnosti jako všude jinde, kde se vyskytuje více lidí pohromadě. My jednotlivci vždy budeme mít na svět jedinečný pohled, jedinečné potřeby a budeme se projevovat rozmanitě. Což neznamená že se společně nemůžeme snažit o jednu věc.

O štěstí si můžete říct

Tak tedy celým tímto elaborátem o mnoha slovech navazuju na svoje předchozí články o dobru a zlu, zlatém pravidle a na ducha mnoha dalších článků. Nebuďte sami. Zapojte se do komunity. Budujte, pracujte a dřete. Vztahy jsou dřina. Nejde to samo, ale stojí to zato. Pomáhejte a říkejte si o pomoc – to je jedna z nejdůležitějších věcí, aby vám bylo dobře. Ano umět nejen pomoci, ale i umět si o pomoc říct a bez výčitek svědomí ji přijmout stejně jako bez poznámek komukoli pomoci. Sdílení svých zdrojů, tedy pohostinnost, sdílení svých zážitků a prožitků, radostí i starostí. Pak máte šanci, že se budete podílet na záchraně našeho druhu.

Možná si teď říkáte, co je mi po celém druhu, když já… Inu… o tom, jak jsme my lidi žijící v západní kultuře, naučeni dívat se na jednotlivé části, místo na celek bude zase nějaké další povídání… jinak bychom dneska neskončili.

Mír 🙂

Odkaz na popis experimentu Dr. Calhouna v angličtině

By |2018-07-03T20:45:08+00:00Červen 19th, 2018|K Bohu, K sobě|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: