Jak mi došly baterky

//Jak mi došly baterky

Jak mi došly baterky

Prostě jednou to přijít muselo… tedy nemuselo, ale vzhledem k okolnostem muselo…

Jsem bojovník a tak se se životem peru…. Umím celkem snadno věci měnit… u sebe i kolem sebe… žiju změnou a jsem často skrytou příčinou mnoha změn… vím to a často to i vědomě dělám… i když pro okolí působím spíš jen jako neviditelný katalyzátor…

Tím, jak změny přitahuju, se do mého života najednou dostalo příliš mnoho změn a já se prostě rozhodla se s tím poprat a všechno to vybojovat a dařilo se… dlouho se dařilo… někdy pravda spíš relativně, ale stále to byla doba, kterou jsem považovala za úspěšnou… až prostě jednoho dne…no tedy jednoho dne ne… proces trval tak dva až tři měsíce než jsem byla ochotná to připustit… se stalo, že už to prostě nešlo. Konec… nula procent energie k čemukoli…

Ano syndrom vyhoření… vždycky se mi dařilo bojovat s chmury prací… jenže přestalo to fungovat… přestala být energie na zaměření pozornosti – což je pro moji práci klíčové… bez soustředění prostě nic nevymyslíte. Nebo aspoň nic co má několik vrstev a mnoho různých propojení…

A tak se už třetí měsíc léčím… zjišťuju, že můj způsob vypořádání se s problémy byl sice po jistou dobu účinný, ale chybný. Tedy léčím… vlastně spíš jen doháním, co jsem nestihla. Tedy já toho v poslední době nestíhala opravdu hodně. Což ani nevím, jak se vlastně stalo. Prostě jsem nějak přidávala do svého života všechny dobré, prospěšné a zdravé aktivity a vlastně nic neodebírala… takže dovolenou jsem strávila velmi aktivně činností buď pro druhé, nebo prací na sobě.

Už asi vidíte, kam mířím – odpočinek žádný. A to teď nějak doháním… A že je co dohánět… deset let je deset let…

A tak jsem si říkala: „Teď si odpočinu a budu si dělat ty věci, co mě baví a jen když se mi bude chtít.“ No, není to tak snadné… píšu ráda… jenže jaksi pořádně už nejde ani to… to, co šlo před pár měsíci snadno a brzdila jsem se, protože přece nemůžu napsat dva články denně a čekat, že to skutečně bude někdo číst, tak nejen že najednou jde pěkně ztuha… tedy pokud se mi vůbec chce nějaké myšlenky sdílet…

Říkala jsem si bezva konečně čas pořádně se pověnovat koni… jenže na to, aby to šlo s koněm, potřebuju být v pohodě a to většinu času nejsem… pověnuju se psům… a to je stejný problém…

Jediné, co se vlastně podařilo, je že vstávám pravidelně a i docela brzo – psi mě neúprosně budí 7:30…budík si už několik týdnů vůbec nemusím natahovat a ani to nedělám. A druhá věc, než začalo mrznout, tak se dařilo hned ráno uběhnout pár kilometrů lesem. Není nad to hecovat se sousedkou, ale posledních pár dní je na to fakt hnusně a prostě se nehecnem.

A tak se léčím… prožívám to, co jsem měla mít už dávno prožité, ale odložila jsem to v domnění, že se na to zapomene… duše si to, ale jen uložila „na později“… takže tak jako jsem v prvních týdnech své pracovní neschopnosti řešila resty z praktického života (účty, dluhy, úklid…) tak teď řeším svoje resty duševní a je to čím dál větší mazec… snad se z toho někdy dostanu zase sama k sobě….

Nějak se v tom všem začínám sama sobě ztrácet… ani nevím, jak jsou na tom moje baterky… protože tak nějak mám pocit, že s nimi ani nemám kontakt…

Pomalu jsem opustila všech svých stopadesát různých projektů a snažím se jen žít… a je to někdy sakra těžké… chybí mi dravci, ale vůbec není žádná energie na to je do svého života nějak dostat…

Nakoupila jsem štětce a barvy a v nejhlubších krizích prostě maluju… ze sebe a pro sebe… pro nikoho jiného… vytáhla jsem flétnu a častěji hraju. Pro sebe… přestala jsem se snažit být spravedlivě milující pro všechny své psy a prostě protěžuju svoji lásku a užívám si to s ní, dokud se máme. Protože čas tak letí.

Pomáhám lidem, jen když chtějí a mám na to, ale nabízím pomoc stále stejně, ba i víc… a nějak doufám, že to uzdraví mou duši.

Hraju a hraju si… uklízím a vařím … a jediné co jsem schopná opravdu teď snadno napsat je tohle poměrně chmurné psaní…

Prostě někdy jste nahoře někdy dole. A teď zrovna posílám vzkaz ze dna…

I v mlžných horách na sebe nějak nevidím… jsem ztracená v oceánu a pronásledují mě kosatky, zrovna když jsem v těle a společnosti, ve kterých ve skutečnosti ani nechci být… (A podívejme tak aspoň nějaký smysl tohle psaní má… pořád jsem nějak tápala, kde jsem se to tam (tady?) vlastně ocitla…)

A možná, že zrovna tohle psaní je naprosto klíčové a měla jsem se do toho pustit dávno…

Kontakt potřebuju kontakt sama se sebou a všechny obvyklé cesty selhávají… nefunguje moje věta, nefunguje kůň… nefunguje únik do knižní reality… hledám něco, co mi pomůže najít svůj vnitřní zdroj… tedy vlastně ne najít – to už mám, ale zaměřit a nepustit…

Někdy vede cesta životem pěkně černým lesem, a když už se zdá, že horší to být nemůže, zjistíte, že ale ano může. Může taky začít pršet… a i pak to horší být může…. Ale lesy i deště obvykle někdy a někde končí…

Vybavují se mi slova, kterými tenhle příspěvek zakončím:

 

„Vždyť blízko velký je Pastýř, já o jeho péči vím.

Ač kráčím údolím stínu, tmy, přec bezpečí cítit smím.

On s láskou rány mé hojí, vždy smím plnou číši mít.

Já dál chci být v jeho příbytku a do délky dnů tam žít.“

(na motivy Žalmu 23)

By | 2016-01-10T17:41:53+00:00 Leden 10th, 2016|K sobě|4 komentáře

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

4 komentáře

  1. Kača 02.02.2016 at 09:25 - Reply

    Radko, viem čo prežívate, držím palce nech sa z toho dna zase odrazíte. Hlavne prosím píšte ďalej, Váš blog sa číta super, len škoda, že som naň nenarazila skôr než som stihla vela vecí pokaziť, hovorím o svojej „bázlivke“.

    • Radka 02.02.2016 at 15:27 - Reply

      Děkuji! No ono se to tak střídá. Ale už to začíná vypadat trochu lépe… Jsem ráda, že se články líbí a dobře se čtou. Taková slova vždy potěší. S bázlivkou nevěšte hlavu, pořád se to dá zlepšit i přes naše chyby… taky je dělám 😉

  2. Monika 23.03.2016 at 12:53 - Reply

    Radko,narazila jsem na tvé stránky dnes…náhodou….ze stránek od Jindry.Úplně se v tom příběhu vidím,jsem to já,možná v horším provedení.Syndrom vyhoření….nemám vztah sama se sebou,s lidmi,s dětmi ani s Bohem,jsem prázdná.

    • Radka 23.03.2016 at 16:30 - Reply

      Ahoj, ze stránek od Jindry? Cesty páně jsou nevyzpytatelné, jak koukám 😉 Nemyslím, že jsi horší provedení, to se tak nedá soudit, jsi prostě na svojí cestě jen jinde. .. Tak jak popisuješ jsem to měla taky, ale taky jsem o tom nikde nedokázala mluvit… Najdi nejdřív jen kousek sebe a to ostatní přijde „samo“. Držím palce.

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: