Jedno deštivé cvičeníčko   

///Jedno deštivé cvičeníčko   

Jedno deštivé cvičeníčko   

Je neděle, vstávám brzy, protože mám v plánu jít jezdit a chci všechno v pohodě stíhat… totiž kecám… sice mám v plánu jít jezdit, ale brzy vstávám, protože už prostě nemůžu spát… a říkám si bezva půjdu dopoledne jezdit… Haha, jako bych se neznala… takže nejdřív bylo potřeba pouklízet, pak něco dopsat, něco si dočíst, pustit psy, nakrmit psy… mezitím sprchlo – to se nikam jít nedalo, pak bylo potřeba po jídle trochu ještě počkat než vyběhnu – pač ke koni běhám – spojím tak příjemné s užitečným, nebo užitečné s příjemným… no nebo příjemné s příjemným a nakonec to snad bude i trochu užitečné 😀 Takže z dopolední vyjížďky se vyklubala čerstvě poobědová vyjížďka… tedy teoreticky… dát si ještě oběd tak z toho mám večerní vyjížďku…

Takže doběhla jsem na místo a jak jinak těch pár kapek deště co dopoledne spadly a za deset minut už byly i vypařené, zanechaly na mém koni víc než jen stopy… dokonce bych to nazvala jednou celistvou stopou na celém koni… takže klasika… po 45 minutách mám koně nachystaného a… začíná pršet… jdu teda nejdřív do kruhovky, ale ono prší docela fest tak se tvrdohlavě schovávám i s koněm… přece to po takovém celodopoledním utrpení nevzdám… A hned jak to začíná vypadat, že přestává, tak nasedám a vyjíždím… plán na trasu jsem vymýšlela skoro celej týden…

Koník šlape jak hodinky, užívám si jarního lesa. Jarní les v mém případě znamená, že listnáče krásně pučí – tedy větve jsou téměř holé… modříny se začínají zelenat a sem tam je smrk či borovice, které jen mění barvu do veselejší zelené… krása, pokud by nezačínalo znovu pršet… tedy přesněji déšť nehoustnul… Jsem tak ve čtvrtině trasy a myšlenku na návrat odháním hned při prvním náznaku, že by na ní mohlo být něco rozumného…

Místo toho hledám, kde se na chvíli schovat a vida zrovna přede mnou super smrk. Dokonce jakmile jsme dojeli pod něj, tak opravdu pod ním bylo jakž takž sucho. A tady máme začátek dnešního cvičení… ono zastavit přesně pod jednou větví není zas tak jednoduché jak by se na první pohled mohlo zdát, ačkoli tohle byla ještě celkem velká a košatá koruna. Zvládli jsme to na druhý pokus a dokonce po krátkém přemlouvání Karlík i vjel mezi několik neolistěných keříků. Fungovalo to skvěle, po chvíli se déšť trochu zmírňuje a já jedu dál a říkám si, že už se to vypršelo…

Chyba… samozřejmě jakmile jsme byli na tom nejvíce vzdáleném místě, mimo les, tak se rozpršelo znovu… než to zhoustlo na neúnosnou míru, byli jsme alespoň v lese… fakt, že cesta, kterou jsem si pamatovala z běhání jako bezva cestu na vyjížďku, se z koně tak bezva zase nejevila, raději automaticky pomíjím… Takže hustě prší v lese, kde jediným úkrytem jsou holé větve a smrky široko daleko žádné…. Navíc Karlíkovi se cesta směr domov (a nová kamarádka) zamlouvá a rád by zrychlil… Mě se zrychlení nezamlouvá vůbec, protože moc nevím, kam cesta vede… běžela jsem totiž trochu jinudy…

Alespoň se v dálce objevují takové malé smrčky… no tedy už jsou to spíše smrky, jen průměr koruny je zatím takový, že se taktak schovám já…. A to se konečně dostáváme k pointě celého mého zdlouhavého vyprávění… Najednou nácvik přesného zastavování dává mnohem větší smysl… tak tedy signál pro zastavení č. 1 – stojíme 3 metry před smrkem… dobře netušila jsem že bude tak citlivý, když se tak hrne domů…chválím ho a v duchu si nadávám, že nevěřím svému koni. Signál č. 2. – stojíme půl metru vedle smrku – ono totiž v lese byl hrozně nebezpečný BÍLÝ kus papíru… říkám si, že táhle ten smrček naproti vlastně vypadá tak nějak útulněji… mezitím mi po zádech pomalu začínají stékat kapky, co téměř plynule propadávají mikinou a tričkem…

Tak tedy signál k zastavení č.3 – stojíme pod druhým úkrytem… tedy stojíme… no… Karlík má pod větví celou prdel a mě přesně z větve ani nekape, ale doslova teče za krk. Takže máme možnost v praxi vyzkoušet včerejší trénink couvání… A vida aspoň něco funguje… tedy… až moc… Karlík stojí hlavou pod větví a proud vody se mi tříští o kšilt helmy… ještě že ji mám, je to fakt super ochranná pomůcka taková helma… 😉 Tak tedy zkoušíme přesně dva kroky dopředu… dobrá tak teď tedy ještě krok dozadu… ehm krok ano, ale druhou nohou tedy půlkrok dopředu a vykročit druhou dozadu – bingo, chtít tohle beze smyslu na jízdárně tak to nefunguje ani za nic a tady ejhle jakmile je myšlenka jasná tak hurá! Jsem sice totálně mokrá, ale už na mě neprší no tedy ne tak moc… až do chvíle, kdy Karlík usoudil, že mu na hlavu zrovna kapat nemusí a dělá elegantní úkrok zadkem vlevo… a samozřejmě zrovna na tu blbou stranu, takže zase moknu… Tak tedy můžeme kromě procvičování vpřed-zpět procvičit i obrat kolem předku… a dokonce i na tu stranu na kterou nám to jde hůře… takže bezva 😀 Přetahování o to čí hlava bude v relativním suchu nakonec vyhrávám a koník spokojeně svěsil hlavu a přežvykuje, kupodivu zmizelo lesní strašidlo, kobylka evidentně už není tak důležitá a dokonce i můžeme stát tak jak se to hodí mě a úplně v klidu…

Ten neskutečný pocit vítězství zkazil jen pocit neskutečné zimy, který se dostavuje s nehybností v mokrém oblečení… takže ačkoli jsem nechtěla směrem domů, z kopce a mokru spěchat, tak nakonec pobízím do ostřejšího tempa a doufám, že pohyb mě buď trochu rozehřeje, nebo alespoň zkrátí prochladnutí pod mez onemocnění…

Asi je vám jasné, že v momentě, kdy jsem totálně mokrá slezla ze sedla, „najednou“ z ničeho nic vysvitlo sluníčko… Koník se po odsedlání spokojeně oválel v prachu – tedy čistý byl přesně jednu hodinu a třicettři minuty… A já mám před sebou ještě kilometr běhu domů… alespoň vyměňuju mokré tričko a mikinu za softshelku, které bylo pod střechou dobře a v pařícím sluníčku se paříc v téměř neprodyšné bundě vydávám směr domov.

Nicméně ta zkušenost s tím jak si přesně postavit koníka tam kam chci, stála za to… na konci už to bylo o doladění krůčků o půl kopyta a jen o zhoupnutí trochu dozadu… což je bezva, že to šlo… Takže chcete-li cvičeníčko na vpřed zpět kdy začínáte na 10ti krocích vpřed a zpět, pak 9 kroků až po zhoupnutí vpřed a zpět, tak doporučuju déšť, chladno a smrk 😉

Doma jsem byla o půl čtvrté jako na koni… Takže prostě mělo to smysl ráno brzo vstát a jít si zajezdit… ještě, že je neděle…

By |2015-04-26T23:29:22+00:00Duben 26th, 2015|Ke koním|2 komentáře

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

2 komentáře

  1. Markéta 27.04.2015 at 06:02 - Reply

    Díky za krásné ráno :o) báječně jsem se pobavila! a vlastně Ti i dost záviděla :o)))

  2. Radka 27.04.2015 at 09:10 - Reply

    Rádo se stalo 😉

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: