Jedno nedělní odpoledne s Karlíkem

///Jedno nedělní odpoledne s Karlíkem

Jedno nedělní odpoledne s Karlíkem

Poslední dobou se mi nějak nechce vytahovat paty z domu a vzácné chvíle nicnedělání věnovat dělání něčeho s koněm… přitom mě to vždy, i když se zrovna moc nedaří, naplní novou energií a je mi fajn.

Nejinak tomu bylo i tuto neděli… nechtělo se mi, ale vědomí, že další víkend jsem pryč a pak už nastane šrumec se stěhováním, mě nakonec přinutilo.

Naposledy jsem s Karlíkem osvěžovala základní věci, třeba osobní prostor.

S osobním prostorem je to taková zajímavá věc… koně často umí náš osobní prostor přečíst daleko snadněji, než mi sami. A protože my se v tom často chováme chybně, koně se pak s námi necítí dobře.

Velikost mého osobního prostoru se liší podle mojí nálady, situace a okolních bytostí… pro každou může být jinak velký. Co je ale důležité, je naučit se cítit, kde je hranice. To je pro nás docela těžké, protože jsme často zvyklí popírat naše vnitřní pocity. Tedy hranici samotnou samozřejmě necítíme, co ale cítíme vždy, jen to často ignorujeme, je narušení této hranice.

Ve chvíli kdy koník naruší moji hranici, musí přijít z mojí strany korekce, pokud se tak nestane, koník začne být nejistý a zkoušet kam až může zajít, což pak vede k mnoha nedorozuměním. Hranici je potřeba si hlídat i při vodění.

A to jsme právě trénovali minule….tedy hlavně já jsem si to nacítění trénovala… Karlík se prostě šel se mnou projít J a sem tam na mě zkoušel nějaké opičky…

Tak jsem byla zvědavá, jak se bude chovat teď…. A kupodivu docela dobrý. Šel za mnou ve výběhu, za celou dobu co jsme byli spolu sami, ani jednou nezařehtal, capkal hezky za mnou, a když jsem zastavila tak zastavil taky. Došli jsme ke kruhovce, to už začal být lehce nervózní, tak jsem ho pustila a on si začal zvesela běhat a kroužit…. Sedla jsem si doprostřed na bobek a odevzdaně čekala, až ho to přestane bavit… tentokrát jsem se ani nepokoušela řídit jeho nohy… zdálo se mi to zbytečné… a evidentně jsem udělala pro tu chvíli dobře… nejdřív začal po mě pokukovat a pak se uklidnil a zastavil… Poslala jsem si ho na každou stranu na kruh v klusu a pak i ve cvalu a nestačila jsem se divit… byl to úplně jiný kůň než posledního půl roku… cválal uvolněně, svižně ale beze spěchu a bez vztekání… A v tu chvíli mi došlo, že je to mnou… mojí vnitřní odevzdaností, klidem a jistou dávkou štěstí.

Celou dobu co jsem s ním byla, byl naprosto skvělý… dokonce, když jsem ho zkoušela náhlým zastavováním, když jsme šli domů, tak třeba nedošlápnul a vrátil nohu zpátky, jen aby mi nešlápl do osobního prostoru…

A pak jsem ho mohla nechat stát v otevřeném boxu a odejít, protože jsem vnitřně věděla, že on neodejde… bylo to snad poprvé, co jsem cítila, že se na něj můžu v něčem absolutně spolehnout.

Pro někoho snad všechno úplně všední věci… pro mě další tentokrát, ale velmi milá lekce o pokoře a odevzdanosti.

By | 2015-02-25T23:06:25+00:00 Únor 25th, 2015|Ke koním|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: