12. Moře

12. Moře

Další den ráno jsme vyrazili poklidným klusem k obzoru, kde nebyly vidět stromy… nedá se jasně určit, na jakou světovou stranu to bylo. Zdá se, že svět tady funguje trošku jinak, ale bylo jasné, že jdeme tím správným směrem… to je tady v Mlžných horách vždy jasné jestli se pohybujete správným směrem, prostě to cítíte. A pokud necítíte, že se pohybujete správně, prostě to jen znamená, že se pohybujete špatným směrem… něco takového, že byste to nepoznali, tady prostě nejde.

V mysli mi navzdory Wiseovu doporučení stále sídlil obraz Camarise a vynořovala se spousta otázek. Třeba: „Proč se tady Kůň pohybuje samostatně, místo aby měl s sebou stádo?“ Nicméně Wise, navzdory tomu, že otázky rozhodně musel slyšet, zatvrzele dělal, že neslyší nic…

Kolem poledne se obzor změnil na dvojbarevný… tedy vlastně trojbarevný pokud budeme počítat i blankytnou oblohu, která se přelévala do azurové modři a ta byla lemována svěže zelenou plochou, po které jsme běželi. Podvědomě jsme zrychlili a já jsem začala cítit povědomý pocit očekávání nového dobrodružství. Ani jsem nemohla tušit, jak moc se blížím pravdě… totiž to, co jsem zažila dosud zdaleka, nebylo tak dobrodružné a akční jako to, co mě čekalo.

Když jsme se dostali k moři, tak blízko, že bylo možné rozeznat pláž a během pár desítek minut i dění na pláži, bylo brzké odpoledne. Wise celou dobu víceméně mlčel, jen občas prohodil nějakou věcnou poznámku, týkajíc se doby nebo směru. Na mé narůstající nadšení podivným způsobem nereagoval, ale nevšímala jsem si toho, protože očekávání zajímavých zážitků s každou stovkou uběhnutých metrů narůstalo.

Když už jsme rozeznávali pláž, vzpomněla jsem si na svoje včerejší přesvědčení, že tady uprostřed hor, přece nemůže být moře, ale pohled na skutečnost, že moře tady skutečně je, mě ve skutečnosti nijak nepřekvapil, jen mi to zapadlo k podivným zákonitostem, které tady panují…. Přestože hory skutečně všude okolo byly vidět, tak moře se táhlo nekonečně daleko…. Tedy nekonečně ne… táhlo se prostě k obzoru, tak jako je u moře obvyklé.

Na pláži se vyhřívala skupina tvorů… když jsme přiběhli blíže, rozeznala jsem jednotlivce a poznala, že jde o tuleně. Tuleně různých druhů, pohlaví i stáří. Kupodivu tady se na pláži bez sněhu a ledu vyhřívali i ti tuleni, kteří obvykle žijí blízko polárního kruhu, ale to mě už nijak nepřekvapilo. Ani skutečnost, že mě Wise přivedl zrovna ke skupině tuleňů, mi nakonec nepřipadala nijak zvláštní, protože tuleni patří k mému životu a zcela jasně se tady setkávám s tvory, se kterými už jsem se tam na druhé straně nějak potkala.

Tuleni nás zaregistrovali až, když jsme se přiblížili opravdu blízko, dokonce až tak blízko že jsem mohla rozeznat jejich vzájemné rozhovory. Téměř všichni kromě mláďat totiž sledovali moře, a jak jsem se dovtípila z útržků rozhovorů, které jsem zaslechla, tak všichni s podivnou úzkostí sledovali, zda se v moři kolem neobjeví kosatčí ploutve. Nedávalo mi to smysl… tedy ano kosatka je přirozený nepřítel tuleňů, ale tady, kde mě vlk zavede do medvědího hostince a uctivě se pozdraví s jelenem a zajícem mi to prostě nedávalo smysl.

Wise se celé odpoledne tvářil podivně smutně, ale všimla jsem si toho vlastně až teď. Taky mi to nedávalo smysl, ale na mé tázavé dotazy reagoval jen zakroucením hlavou a mírným, smutným úsměvem.

Ve chvíli, kdy nás tuleni skutečně zaregistrovali, propukla mezi nimi jásavá nálada a okamžitě se většina z nich začala hrnout směrem k nám. Menšina, jak jsem pochopila, vždy vybraných jedinců zůstala na stráži a dál hlídala moře.

Wise se pozdravil s největším tuleněm a pohledem ukázal na mě, prohodil pár vět o tom, kdo jsem. Pokývla jsem na pozdrav a čekala, co se bude dít dál. Tuleň, se kterým se Wise pozdravil jako první, mi v myšlenkové rozmluvě představil sebe i pár dalších tuleňů, kteří zastávali nějaké funkce. Hned bylo zřejmé, že tulení společnost je velice dobře organizovaná. Připadalo mi to trochu zvláštní, ale vlastně hezké. Na jediný pokyn se několik štíhlejší tuleňů vypravilo do moře, jak se ukázalo o chvíli později, tak proto, aby nás mohli pohostit rybami.

Konverzace s tulením stádem se odehrávala v příjemném přátelském duchu. Wise se postupně vyptával na situaci na pláži a v moři a já se dozvídala překvapivé věci.

Tuleň Představený jak jsem si ho prozatím v duchu pojmenovala, říkal:

„Kosatky se sem obvykle moc neodvažují, ale v poslední době se to už párkrát stalo… máme nová zranění a dokonce zmizelo několik našich mladých.“ Udiveně sleduju proud rozhovoru a opravdu velmi, velmi pomalu mi dochází, že Wise se s Představeným baví o válce… Válce mezi tuleni a kosatkami.

Ve chvíli kdy mi to opravdu docvaklo, se mi zježily chlupy na hřbetě s takovou intenzitou, že Wise na mě vyděšeně pohlédl a rozhodl se, že pro dnešek je seznamování dost. Slušně, ale rychle poděkoval za pohostinnost a omluvil nás kvůli naší pokračující cestě. Předsedajícího tuleně ujistil, že na něj bude myslet, až zase bude mít cestu kolem a že určitě přinese nové zprávy.

Já jsem nechápavě přešlapovala z tlapy na tlapu, zježený hřbet jsem měla stále a ostražitě jsem se rozhlížela na všechny strany, i když nebezpečí evidentně mohlo přijít jen z moře. V té době se už začínalo stmívat a tak jsme jen poodběhli pár set metrů zpátky k travnaté ploše a v mírném dolíku mimo doslech tuleního společenstva se uložili ke spánku.

Cestou se mě Wise snažil uklidnit, že nebezpečí nám opravdu žádné nehrozí, ale zůstával pořád stejně smutný.

„Wisei, jak je možné že tady uprostřed Mlžných hor, v nádherném moři… v podmínkách prostě naprosto pohádkových, v místě kde je dost místa pro všechny různé tvory, které jsme už cestou potkali, se vede válka? Prostě nerozumím tomu ani trošinku… to přece nejde. Proč?!?“

„Rád bych ti to vysvětlil, ale nemám žádnou uspokojivou odpověď, pochopíš to zítra, tedy tak jak to jen pochopit jde. Ono je to skutečně spíš nepochopitelné… celá ta situace, ale… no však uvidíš.“

„Tak proto jsi dnes celý den tak smutný.“ Podotknu.

„Ano proto.“

„Chudáci tuleni.“ Dodávám procítěně s myšlenkou na to, že Wiseovi přátelé jsou ohroženi.

„Ale kdepak… o tuleně mi nejde.“ Překvapí mě Wise. „Je to mnohem složitější… počkej do zítřka, než vyneseš jakékoli soudy… nebo možná ještě déle.“ Smutně se usměje Wise a dodává ještě… zítra se potkáme s Moudrou Orkou a její tlupou.“

Instinktivně se mi zježí hřbet hned, jakmile mi dochází že Orka není nikdo jiný než právě kosatka.

„Počkej, není se čeho bát.“ Dodává Wise… kroutí hlavou, pokládá ji smutně na tlapy a povzbudivě mě vyzve, ať se raději prospím. Téměř ve stejnou chvíli začne pravidelně oddechovat.

Mě se postupně složí zježený hřbet, ale mysl mi jede na plné obrátky a něco jako spánek je mi pro tuto chvíli naprosto vzdáleno… Nerozumím tomu, nechápu, o co jde, proč se to děje… jsem vyděšená, ale když si probírám Wiseovo chování postupně znovu v mysli, tak se uklidňuju… zjevně půjde o nějaké nedorozumění, nebo jsem to nakonec celé jen nějak špatně pochopila. Orka nejspíše nebude mít přízvisko moudrá jen tak pro nic za nic, je poslední myšlenka než pravidelně začínám oddechovat i já.

Pokračování příště 😉

By |2015-08-24T22:00:43+00:00Srpen 25th, 2015|Mlžné hory|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: