O pokoře

/, K sobě/O pokoře

O pokoře

Nevím přesně proč, ale vždycky jsem si pokorného člověka představovala se skloněnou hlavou… možná proto, že to někde byl nějaký obrázek s nějakým popiskem. Nebo možná kvůli tomu, jak se o ní mluvilo kolem mě. O pokoře se často mluví v souvislosti s podřízeností… dokonce se někdy i zaměňují… chybně. I když mají nějaké společné prvky.

Je zvláštní, že vlastnosti, jako jsou pokora nebo mírnost, nejsou v naší současné společnosti nejen žádané, ale dokonce ani moc známé. Přitom zrovna pokora je klíčová vlastnost mistrů. Totiž bez opravdové pokory nikdo nikdy nemůže vyrůst.

Děsivé definice ze slovníků

Co tedy pokora opravdu znamená? O tom lze dost sáhodlouze diskutovat. Namátkou jsem se podívala, jak pokoru definují různé encyklopedie a celkem mě vyděsilo, že ji často spojují se slabostí, s ponížeností. To je opravdu děsivé, když si uvědomíme, jakou sílu nám právě pokora dává.

Moje vnímání

Osobně pokoru vnímám jako silnou vlastnost, ke které je často nutné dozrát. Což je paradoxní protože jako děti ji máme zcela přirozeně. Je to sebejisté uvědomění si vlastní nedůležitosti. Pokora je o otevřenosti pro názory druhých lidí a ochotě uznat je. O umění podívat se na svět očima někoho jiného a umět v tom najít něco pro sebe.

Naučeno z příkladu, kdy to nevyšlo

K tomuto vnímání pokory mě dovedlo několik příkladů. Mojžíš, například, se učil být pokorný 40 let. Když místo ambiciózního plánu osvobodit svůj národ z područí Egypta, pásl v pustině stádo ovcí a žil v malé rodinné komunitě. Naučil se mírnosti, do té míry, že je nazván nejmírnějším ze všech lidí. V projevování pokory ovšem i potom selhal. Jde o situaci, kdy Izraelský národ reptal na to, že nemají vodu… zase… zas a znova nespokojený dav vyjadřoval různorodá obvinění a to dokonce i velmi krátce poté, co byl z těžkého otroctví v Egyptě osvobozen. Mojžíš zareagoval přirozeně zlostně a trochu pyšně.

Kdo by to vůbec mohl vydržet nevybuchnout proti nim? Dokonce ani veškerá mírnost Mojžíšovi nestačila na to zvládnout to. Nicméně v postoji, který tím projevil, dal najevo, že právě pokora byla to, co se potřeboval naučit. Pokora totiž člověku dodává takový klid, že nepotřebuje hájit sám sebe. Nepotřebuje vyhrát, protože situace nerozděluje na vítězné a prohrané. Všechny situace lze využít k vlastnímu růstu, záleží pouze na úhlu pohledu.

A z příkladu, který nebyl vidět

Opačným příkladem, který jsem slyšela docela nedávno, jedna situace s Ježíšem. Jde o celkem známou situaci, kdy se Ježíš modlí o posilu, krátce předtím než bude zatčen. Bůh mu posílá anděla, aby ho posílil. Na první pohled v tom není vidět nic zásadně zajímavého. ALE! Ježíš existoval jako duchovní tvor, chcete-li jako anděl, ještě před tím, než se narodil jako člověk. A ne ledajaký, v Bibli je popisován jako boží syn, tedy jako druhý po Bohu. Zcela zjevně měl nadřazené postavení nad všemi anděly. Tedy jistojistě i nad tím, který byl vyslán, aby ho posílil.

Anděl Ježíše skutečně povzbudil a možné to bylo jen proto, že Ježíš měl pokorný postoj. Byl otevřený tomu přijmout rady a myšlenky od někoho menšího. Neznamenalo to, že by se podřídil andělovi v tom smyslu, že by se před ním sklonil. Ne jen si byl jistý svou úlohou a přijal úlohu svého někdejšího podřízeného.

Paralely k běžným situacím

  • Dospělý si nechá poradit od dítěte. Moudří dospělí to nejen dělají, ale často i vyhledávají. Dětský přímočarý a ničím nezatížený pohled je přinejmenším obohacující.
  • Šéf se jde zeptat svých podřízených, jak nejlépe řešit nějaký problém a následně jej tak i řeší. Respektuje znalosti lidí, které vede a ví, že jeho úloha není vědět všechno.
  • Někdo mi způsobí nějakou újmu a já se na problém umím a chci podívat jeho očima. Černobílé situace se tak stávají šedivé a méně jednoznačné. Umožní to pak provinění druhých prostě přejít.

Roste s poznáním

Pokora obvykle roste s opravdovým poznáním. Čím více toho lidé obvykle vědí, tím více si uvědomují mnoho a mnoho souvislostí a přestávají tak sebe vnímat jako středobod veškerého dění. Pokora není podlézavá, naopak má velmi rovnou páteř. Ale usiluje o poznání. Jakmile ho má, snaží se na něm vyrůst.

Na pokoře pak rostou mistři

Všichni mistři v jakémkoli oboru se vyznačovali a vyznačují neobyčejnou pokorou. Respektují své okolí a jsou otevření vnímání ostatních. A tím neustále rostou. Vnímají svoji vlastní nehotovost a to i přesto, že často jsou nejlepšími ve svém oboru. A přesně to jim umožňuje neustále se zlepšovat. Jako dětem. Ty jsou přirozeně pokorné, bez ostychu se zeptají na cokoli, co neví a necítí se kvůli tomu jakkoli nedostatečně, ani se necítí slabé. Jen touží vyrůst. Bez pokory to totiž nejde.

By | 2016-02-16T23:36:54+00:00 Únor 16th, 2016|K Bohu, K sobě|3 komentáře

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

3 komentáře

  1. Kamila 01.03.2016 at 12:49 - Reply

    Paradni clanky, Radko! 😉

  2. Vlado 28.06.2016 at 15:53 - Reply

    Symbolicky tlieskam!
    Ako mlady som pokoru vnimal ako tu slabost… vek,skusenosti a hlavne konuch mi vyjavili, ze pokora je o tom o com ste napisali.
    Zivot je proces ucenia a ako vieme, cim viac clovek vie, tym viac si uvedomuje kolko toho nevie a z toho plynie pokora a skromnost. Kto sa od zivota ucit nechce, ten ostane v slepote a hluchote.
    Pekny den.

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: