3. Průvodce

3. Průvodce

Ráno mě probudilo šimrání světla na víčkách. Otevřela jsem oči a chvíli jsem vůbec netušila, kde to jsem. Navíc dozníval můj sen, co se mi zdál a tak se mi před očima měnily větve stromu, pod kterým jsem usínala ve snu, v hladký nádherně rostlý dřevěný strop s vykreslenými ladnými ornamenty dřevěných let. Zvláštní, že se mi zdálo o stromech. Nebo vlastně ani ne. Co jiného by se mi mělo zdát v živém stromu.

Když jsem si konečně uvědomila, kde to jsem, snažila jsem se vyskočit tak rychle na nohy, že jsem se jen zamotala do spacáku a málem spadla až do přízemí. Naštěstí jsem se zachytila o zábradlí na schodech, na které jsem si z minulého večera vůbec nepamatovala.

Po úspěšném vysoukání se z vaku a neméně úspěšné úpravě oblečení jsem konečně stanula u okna a podívala se na palouček… Byla to nádhera – ranní paprsky ho doslova rozsvěcovaly mnoha kapičkami rosy… palouček se celý třpytil jako by byl posetý diamanty, jakoby svítilo každičké stéblo trávy, každá pavučinka ho krášlila… Jediné co jsem při tom pohledu mohla udělat, bylo vyběhnout ven a bosky se laskat s měkkou trávou a studenou rosou.

To bylo něco, co jsem nedělala už roky… něco ale neskutečně osvěžujícího a nabíjejícího… pobíhala jsem po loučce jako dítě, smála se a poskakovala, protahovala se za sluníčkem a zkoušela udělat stojku či hvězdici… Až se moje duše naplnila radostí tak, že přetékala, konečně jsem se zastavila a pořádně se mohla porozhlédnout kolem.
Málem mě trefil šlak. Ani se nijak neskrýval… tam na druhé straně, naproti mého nočního příbytku seděl, hned za prvními stromy a přísahám, že se smál… oči mu jiskřily radostí. Přesto byl klidný a důstojný, tmavě šedivý a nádherný. A stále se usmíval, očima a myslí… ano myslí.

Jakmile se naše oči střetly, cítila jsem, že mi do mé mysli proudí jeho myšlenky. Bylo to podobné jako s Truly přesto jiné… srozumitelnější, barvitější, přesnější… obrazy popisující velmi srozumitelně děj či činnost. A prostě mi vysvětlil, že má radost, že se mi v lese v Mlžných horách tak líbí. A ať se neostýchám se radovat dál.

Pomalu s pohledem upřeným do jeho jantarových očí se můj původní šlakošok přece jen měnil zpět na radostný pocit a teď už nejen z rána, lesa, trávy a rosy, ale i ze společnosti nádherného moudrého vlka. Poznal změnu a postavil se, pomalu stále s upřeným pohledem na mě se rozešel a začal mě pomalu obcházet…. Prý ať se chvíli nehýbu. No nedařilo se mi to tak toho s úsměvem nechal a prostě se mě zeptal: „Doufám, že tady pobíháš bez bot opravdu jen kvůli ranní hygieně?“

Moje reakce byla: „Cože???“

„Říkám, máš s sebou doufám boty? Teda jasně časem bysme snad nějaký nějak sehnali, a nebo přestali potřebovat, ale prvních pár dnů se ti rozhodně budou hodit… víš takhle měkká tráva tady neroste všude.“

Bože on mluví v mojí hlavě?? Cožeto jestli mám? Boty? Proč se mě sakra vlk ptá na boty??

„Achjo… takhle je to vždycky… Chápej, jsi v Mlžných horách… tady mluví svým způsobem i stromy… zdálo se ti přece o stromech, ne? No a protože my vlci jsme v evolučním žebříčku na trošku vyšší úrovni, tak to samozřejmě umíme taky, chápeš? I když evoluce je blbost jak prase s dlouhýma nohama.“

Čumím na něho asi jako tele…
„Jasně, že mám boty…“ odpovídám… a propukám v nezastavitelný řehot. Prase s dlouhýma nohama a vlk co mě poučuje o evolučním vývoji, který hned označí za blbost… No bezva… aspoň bude veselo.
„Takže… ehm jdu si pro ty boty… a hm jakože teda někam vyrážíme? Jako spolu??“

„Super chápavá holka… ano přesně tak… nebo chceš se snad už vrátit?“

„Ne… rozhodně ne.“

„Věděl jsem to. Tak šup pro botky a všechny svoje věci… počkám támhle“ Kývnul k místu, kde původně seděl a dodal: „A máš asi hlad, viď?“

„Hlad? Né ani né…“ Říkám a už u prvního né mě hlasité zaškručení v žaludku usvědčuje ze lži… takže se znovu rozesměju a přiznávám… „vlastně jo… mám hlad jako vlk… totiž vlčice.“ a zubím se na celé kolo.

„Fajn tak tady kousek je něco jako volný bar, švédský stůl nebo jak to pro tebe srozumitelně nazvat… Bude to naše první zastávka…. Tak pospěš, ať mi neumřeš hlady.“ Mrknul na mě a usmíval se od ucha k uchu s vyceněnými řezáky.

Co nejrychleji vybíhám do svého pokojíku… cestou si matně všímám, že ranní zábradlí nějak záhadně zmizelo nebo co. Balím spacák, obouvám boty, sbírám zbytky a snažím se zároveň si zavázat tkaničky a nasadit krosnu na záda… Povedlo se mi nesvázat tkaničky obou bot dohromady, takže dolů už můžu sejít tak důstojně jako to jen jde… aniž by muselo zasahovat skryté zábradlí.

Koukám na vlka a v mysli se mi zároveň s myšlenkou na jméno okamžitě objevuje:
„Rozhodně mi nebudeš říkat Wolfie… vymysli něco jiného…“

Inu tak to funguje se čtením myšlenek… člověk si najednou říká, že to zase tak super věc někdy není… a jako odpověď hned slyší:

„Ale je, na to si zvykneš… říkej mi Blacku.“

„Blacku?? Vždyť nejsi černý?“

„To vadí?“

„JO, ne… jo vadí… mě.“

„Bože, holka s barvocitem…“

„Antracite?“

„Blázníš??? Ne.“

„Zlatá Truly“, říkám si.

„Truly? Jo ta… no to byla trefa.“ Směje se. „Kecám, orlům je jedno, jak se jim říká… tak nějak se nad to umí povznést, víš… mají křídla.“ A směje se na celé kolo… a dodává: „Antracit fakt ne.“

Vzdávám to a rozhlížím se radši po stromech… žaludek se hlásí o slovo čím dál častěji a já se raději soustředím na cestu… a zkouším neslyšet uchechtávání před sebou.

Pokračování příště 😉

By | 2015-08-24T21:59:01+00:00 Únor 6th, 2015|Mlžné hory|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: