TADY a TEĎ!

//TADY a TEĎ!

TADY a TEĎ!

Přítomný okamžik. Sdělení, které mám z filmu Pokojný bojovník. Nežít minulostí ani pro budoucnost, ale prožívat to, co se děje tady a teď naplno, uvědoměle. Žít tady a teď je velmi, velmi energeticky bohatý zážitek. Zažila jsem to párkrát na okamžik nebo jen krátkou chvíli i v minulosti, kdy jsem ještě nevěděla, o co jde a ani jsem nic takového nehledala. Později jsem to zažila, když jsem se velmi přiblížila zjištění toho, kdo skutečně jsem. Tehdy ten stav nebyl sice úplný, ale zato dlouhodobější. Často pak stačilo si zopakovat větu s esencí sebe sama, aby se to vrátilo. Tedy TO, prožívání přítomnosti, je velmi zvláštní pocit, alespoň pro mě.

Je to vnitřní tok energie

Popsala bych to jako vnitřní spojení sebe se sebou, kdy vnitřní energie má možnost bez jakýchkoli zábran se propojit s energií vnější. Vnímám pak velmi intenzivně a dobře jak svoje vlastní vnitřní nastavení, vlastní prožitek je mnohem hlubší, emoce vycházejí z nitra. Zároveň ke mně proudí všechny informace z okolí, smysly jsou ostřejší, ačkoli se nezaměřuju na detaily, vnímám je, cítím emoce kolem sebe, nepřemýšlím a přesto mi myšlenky zcela jasně a přesně odpovídají na dotazy o kterých ani nestíhám přemýšlet, tak dlouho abych je vůbec formulovala. Je to stav absolutního ponoření se do sebe a světa okolo, tedy ponoření se do TEĎ a TADY.

Málokdo umí to vnitřní proudění energie udržet delší dobu. Někdo se tomu ani nepřiblížil. Totiž tento hluboký stav je něco k čemu se musíte dopracovat, velmi vědomě. I když někdo to může nevědomě trochu zažít, pokud se třeba ponoří do nějaké činnosti, která ho baví a naplňuje. Někdo to prostě ani nezkusil, protože ho nenapadlo, že to jde. My lidé prostě moc přemýšlíme… zvířata ani jinak nežijí než v přítomnosti. Často se tím ochudíme o věci, které nejde vrátit, totiž to co neprožijeme v přítomnosti nelze dohnat. Prostě to mineme bez povšimnutí a to je často velká škoda. Každý okamžik je jedinečnou součástí našeho života.

Kdy minulost i budoucnost hrají vedlejší roli

Znamená to, že minulost nemá smysl a plánování budoucnosti jakbysmet? Ne tak docela. Minulost se stala, ať už chceme nebo ne a jediné co s ní můžeme udělat je, že ji necháme, aby se stala naší součástí. Budoucnost – to, co je před námi, si často představujeme v různých barvách podle momentální nálady, situace či založení. Zaměstnáváme mozek věcmi, které se nestaly, odebíráme si mentální kapacitu, abychom to pak stejně museli řešit znovu, tedy v případě, že k těm vykonstruovaným situacím vůbec dojde. V určitém smyslu plánovat musíme, ať už konkrétní události, nebo nějaký posun vlastního života, ale je rozdíl mezi plánem a řešením plánu. Já to popisuju tak, že je potřeba mít směr, nikoli cíl. Cílový stav se totiž může měnit v závislosti na tom, jakou cestou k němu se vydáme. V průběhu realizace můžeme zjistit, že něco jsme si vysnili tak nějak blbě s něčím jsme nepočítali a držet se zuby nehty toho obrazu, který jsme si na začátku vryli do mysli, může být i značně destruktivní.

Žijme tady a teď. Když neustále řešíme minulost, doslova se pohřbíváme do postupného zapomnění sama sebe. Když řešíme budoucnost, plýtváme energií na něco, co se třeba nikdy nestane. Někdy se mi stává, že si jen požiju nějaký příběh ve své fantazii a pak už nejde jej převést do skutečnosti. Totiž veškerou kreativní energii k těm situacím jsem vyplýtvala… Nejde to udělat znovu a tentokrát skutečně, bylo by to už takové divadlo – tedy neskutečné a to je často škoda. Tak si říkám: nemysli – jednej. Nebo mysli a jednej současně. Ovšem pokud je jednáním myšlení tak mysli J

Chyby děláme a dělat budeme, jinak to nejde

Z celého principu jednání hned tak, jak to přichází, vyplývá velmi užitečné poznání – je nutné dovolit si dělat chyby. Bez chyb často není možné se posouvat vpřed. Tedy ono není nutné vždycky chybovat, nutné je prostě zkoušet, nezatuhnout v nečinnosti a chyb se nebát. Chyby přicházejí, chyby můžeme napravovat. Pokud nic nového nezkoušíme, tak zdánlivě ustrneme na místě, ale ve skutečnosti degradujeme. Stáváme se vlastním stínem.

Chyba v TADY a TEĎ je zachycena do vaší minulosti, formuje vaše přítomné já a může upravit směr budoucnosti. Pokud se za každou cenu budete snažit vyhnout chybám, zůstáváte bez prožitků a bez prožitků nejsme opravdoví. Nicméně není nutné je opakovat. Naopak pokud vás chyba uvěznila v nějakém vlastním cyklu, vězní vás v minulosti. Je třeba se chyb nebát. Na druhou stranu pokud budete vyhledávat jen chyby, stanete se chybou. Chyba nesmí být vědomá, pokud něco děláte s tím vědomím, že je to špatně, tak jste výrazně neposlechli sami sebe. Naše tělo, vědomí i podvědomí – tedy celá naše bytost jasně umí rozpoznat, co zrovna pro nás je a není dobré. Dobré TADY a TEĎ – vůbec to neznamená, že v budoucím TADY a TEĎ to bude stejné. V budoucím okamžiku máme jinou minulost. Jsme někým jiným. Jsou pro nás dobré jiné prožitky, nebo jsme schopni jít jiným směrem, vnímáme jiné věci.

Pevné obrazy jsou jako vězení

Proto je značně nesmyslné mít v mysli pevné a neměnné obrazy budoucnosti. Takový obraz budoucnosti je totiž vytvořen bytostí, která se právě stala minulostí, nová bytost je jiná, její potřeby se mírně liší. Pak se dostáváme do paradoxů, kdy jsme spoutáni budoucností svého minulého já. TADY A TEĎ se pak vůbec nevleze do našeho života a my se zmítáme mezi minulostí s chybami a minulou budoucností. Ve skutečnosti nás pevné obrazy budoucnosti vězní ve věčné minulosti. Pohřbíváme sami sebe do zapomnění.

Když si představíte, že váš život je jako pramice, vy jste u vesel, pak přítomný okamžik je záběr vesly. Místo, ze kterého jste vypluli, do jisté míry určuje, kam plujete. Ačkoli si můžete myslet, že vidíte v dálce jasný cíl, obvykle je to pouze klam, důležité je mít správný směr. Dívat se do směru pořád je blbost, nemůžete pak veslovat. Sledovat jen to, co ubíhá za vámi, vás může zmást ohledně vašeho směru, ale i naopak. Nicméně pořád to, co vidíte za sebou, je to kudy jste už propluli. TADY a TEĎ je po vašich stranách, TADY a TEĎ je záběr vesel, které mění vaší budoucnost. Čas od času je samozřejmě potřeba se podívat do budoucnosti a případně upravit směr, zvolit nějakou odbočku, vyhnout se zřejmým karambolům.

Cesta vede pro každého jinudy

O vlivu minulosti a budoucnosti a o tom co se děje TADY a TEĎ by se dala napsat kniha a pořád by to nebylo vyjádřeno úplně. Možná, ale pár slov k tomu jak se k prožívání TADY a TEĎ vlastně dostat. I když ono to je těžké, každý má tu cestu k tomu stavu jinou. Dokonce i ten samotný prožitek se může lišit. Je to tak proto, že každý jsme jiný. A to je právě ono. Na prvním místě je poznání sebe sama a o to první místo soutěží s přijetím nebo jak já raději říkám smířením, o kterém jsem psala už před dávnou dobou. Smíření, nebo jakési přijetí, považuju pořád za ten nejdůležitější startovací bod. A to nejen k TADY a TEĎ, ale k úplně ke všemu. Samozřejmě k prožívání přítomného okamžiku existuje spousta cvičení. Často jsou nazývána meditačními cvičeními. Nemám slovo meditace příliš ráda, bývá spojeno s jakousi nadpřirozeností. Přesto často meditujeme, aniž to tak běžně nazýváme a dokonce i úplní odpůrci meditací někdy meditují, tedy soustředí svoji pozornost na něco. Tím něčím může být i nic.

TADY a TEĎ je velmi zvláštní a krásný stav, jeho nevýhodou je, že v momentě, kdy o něj přijdete, cítíte to jako velkou ztrátu. Tedy alespoň já to tak mám. Stav jakési euforie se mi mění v hlubší propad do smutku z jakési neurčité ztráty. Do TADY a TEĎ je pro mnoho lidí i pro mě snadnější se dostat o samotě a v přírodě. Les má v TADY a TEĎ úplně zelený vzduch… A to dokonce i v zimě. Druhé místo, kde je to pro mě snadné, je auto. Je to jakási moje intimní bezpečná zóna. Zvířata mi do toho stavu moc nepomáhají, ale pokud v něm jsem, dokážeme efektivně komunikovat myšlenkami a neruší mě v něm na rozdíl od lidí. Tanec pomáhá do TADY a TEĎ, protože tančit lze jen TADY a TEĎ, smích pomáhá… a další bezprostřední aktivity.

Zatímco cesty ven jsou pro všechny stejné

V tom stavu pak velmi zvláštním způsobem funguje rozhodování, víte, co je správně okamžitě. Děláte, co je správně okamžitě. Není to tak že by to člověka nutilo porušovat všechna pravidla. Záleží na tom, jestli ty pravidla jsou vaší součástí nebo nikoli. Vaše já vás nikdy nebude nutit do něčeho, co není vaší skutečnou součástí… problém bývá v našem uvědomění. Často hrajeme sami před sebou hru na to, že nějaká pravidla přejímáme za svá a naopak že jinými opovrhujeme. Pokud jsem ale to či ono opravdu nepřijala za své, tak se ve skutečnosti nemůžu nijak oklamat, ne ve stavu TADY a TEĎ. Pokud si v TADY a TEĎ zalžete sami sobě, ztratíte to vnitřní propojení okamžitě. Vnitřní lži blokují naši vnitřní energii velmi efektivně. Proto je velmi důležité jednak smíření a pak způsob jakým se začleňujete kamkoli, pokud to není opravdové, intenzivní a velmi hluboké, velmi si tím ve skutečnosti ublížíte.

Přijímat vnější názory a pravidla lze, ale jedině tak, že se s nimi úplně ztotožníte. Musíte tak jistým způsobem utvářet své vnitřní já… je celkem jedno, co se tou dobou děje na povrchu. Pokud budete kontrolovat své vnější vyjádření více než vnitřní ztotožnění, uzavíráte tok energie mezi sebou a vnějškem, žijete v jakési lži, pod maskou. A tu masku můžete vidět i vy sami, protože my sami se taky často orientujeme jen tím, co vidíme. A to je právě způsob jakým sami sebe obelháváme.

(Ne)čekané přínosy

Jedním z nejzajímavějších přínosů stavu, kdy jsme blízko prožívání TADY a TEĎ je fakt, že se vám prostě dějí ty správné věci. Zdánlivě zcela náhodně. Stává se mi to velmi, velmi často, že ačkoli nehledám, tak ke mně přichází přesně to, co navazuje na minulé vědomosti, prožitky a zážitky, celé se to velmi zajímavě doplňuje a zhušťuje. Přicházejí příležitosti a jediné, co musíte je být tady a teď abyste je viděli a zareagovali dřív, než vám protečou mezi prsty. Příležitosti se obvykle opakují, protože si je do svého života přitahujeme. V této souvislosti je také velmi důležité být v míru se sebou i okolním světem. A to je vlastně takový jakýsi zdravý způsob, jak si určit nějaký směr – nějakou budoucnost… ono se to děje tak, že přijímáme to, co k nám přichází a protože k nám přichází ty věci, které si přejeme je to ten správný směr.

By | 2016-05-03T06:52:07+00:00 Květen 3rd, 2016|K sobě|2 komentáře

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

2 komentáře

  1. Markéta 03.05.2016 at 13:54 - Reply

    Před minulý víkend jsme strávili párovou terapií, což byl vlastně jenom trénink v tom být „tady a teď“ se sebou, je to totiž jediný stav, v němž je možno opravdu dávat a skutečně přijímat…je to přesně opačně, empatie k druhým, aniž by člověk byl sám se sebou „tady a teď“ nefunguje…vrátili jsme se a ráno na to jsme se se synem ocitli na JIP s diagnozou CMP… celý ten první den jsem byla jenom „tady a teď“…pořád jsem řešila to co bylo tady a teď potřeba, dávalo mi to obrovskou sílu, když bylo potřeba vyjednat, že v noci neodejdu a zůstanu vedle svého syna, to byla ta situace, kdy jsem nemohla zradit jeho, ale především sebe, můj argument zněl: „Pane doktore, vy jste slíbil, že uděláte všechno pro záchranu života, já jsem maminka, já jsem mu ten život dala a pro mě to je závazek, že budu s ním! Nezlobte se, já nemůžu odejít!“… pořád jsme šli kupředu, vlastně celý ten první týden! Pak nás přestěhovali na jiné oddělení, do vězení, prodchnutého nedůvěrou, nepřátelstvím a nesmyslnými pravidly, až tam jsem klekla, ztratit svobodu a hlavně důvěru, možnost spolupracovat pro mě bylo nejhorší…to jediné, co mě vytáhlo zpátky bylo zase „tady a teď“…neřešit co bylo, nestrachovat se co bude, být! Získalo si to skutečný respekt i u těch nejprimitivnějších :o)

    • Radka 03.05.2016 at 15:23 - Reply

      Krásný, děkuji za sdílení!

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: