9. U Medvěda

///9. U Medvěda

9. U Medvěda

Medvědí jeskyně je docela blizoučkou, takže tam dorážíme ještě za světla. Vlastně jeskyně není úplně do správné slovo… totiž skála široko daleko žádná… jde o obrovskou díru obrostlou kořeny jednoho stromu… těžko říct co zde bylo dřív, zda strom se zajímavým kořenem nebo vchod do… brlohu – to je to správné slovo – a strom na něm prostě vyrostl… každopádně strom je dost impozantní – obrovská borovice, takže tady zcela zjevně Medvěd bydlí hezkou řádku let.

Medvěd nás zve dovnitř a vypadá u toho zároveň hrdě a rozpačitě… Wise naprosto samozřejmě vběhne dovnitř snad ještě dřív, než zazní pozvání… já trochu pomaleji vcházím taky. Už ani nevím, jestli mě v mlžných horách může něco doopravdy překvapit, takže asi na důmyslný systém oken a průzorů mezi kořeny nezírám jako po ránu téměř na cokoli. Hlavou mi bleskne myšlenka, která se matně snaží říct něco o tom, že brloh nakonec asi taky není to správné slovo… ale ignoruju ji.

Jeskyně je prostorná, ve dne je v ní dost světla a teď navečer si barvy západu slunce hrají na zdech v zajímavých ornamentech vytvořených netypickými – tak jak narostly – průzory. Rozhlížím se pořádně a najednou mě zasáhne poznání, že vůbec nejde o brloh, ale o jakousi obdobu hostince… tedy že pojmenování „U Medvěda“ nebylo žádnou náhodou. Vidím několik dveří, které pravděpodobně vedou do dalších pokojů…

Jedny se otevírají a v nich stojí… mám záchvat smíchu… v nich stojí kdo jiný než zajíc… Vlk se na mě znechuceně dívá, zajíc naopak naprosto vědoucně se usmívá a já v záchvatu smíchu a neobvyklé sebejistotě přistupuju k zajíci a říkám: „Ráda tě poznávám Zajíci“ A v duchu počítám, kolikáté seznámení to za dnešek je… už ani nevím.  Zajíc jen kývne a podává mi tlapku se slovy

„Taky mě těší.“

Medvěd mírně pokývá hlavou a povídá si pro sebe: „Ale jistě, Zajíce zná přece skoro každý…“

Já se pitomě usmívám a snažím se nemyslet na všechny vtipy o Zajíci a Medvědu, které znám… Přičemž mě napadá, že budu muset si s Wisem vážně promluvit o mluvení v myšlenkách…

Zatímco přemýšlím nad tím, jak tuhle debatu začít Wise na mě vědoucně kývne a míří k jedněm dveřím… pokrčím rameny a následuju ho. Medvěd za námi jen zavolá: „Tvůj pokoj je jako obvykle připravený.“

V pokoji je více místa než by si člověk do brlohu vůbec uměl představit a taky více míst na spaní… tázevě se dívám na Wise s nevyslovenou otázkou, zda spíme oba tam… „Jasně“ odpovídá. Mírně zvedám obočí, ale mlčím…Wise se jen usmívá a začne s vysvětlováním ohledně mluvení v myšlenkách…

Tady asi musím doplnit, že zatímco do svých zápisků píšu o tom, že se všemi mluvím, tak ve skutečnosti nemluvím doslova, ale prostě v myšlenkách… jen pro jednoduchost to prostě uvádím tak jak je pro nás běžné…

Celý popis, jak to funguje, stejně neumím předat, tak se o to nebudu ani snažit, ale důležité jsou pro mě v tuto chvíli dvě věci… všechny mé myšlenky neslyší všichni… v tuto chvíli jen Wise a to kvůli nějakému zvláštnímu vztahu, v našem případě mentorskému… tedy mentor – žák je tady jedna ze zvláštních vazeb, kdy mentor „slyší“ všechny žákovy myšlenky. Tedy do té doby než se žák naučí s myšlenkami více pracovat, ale to mi Wise moc nevysvětlil. Další podobné vztahy jsou pak v rodině, mezi partnery, ale taky blízkými přáteli…

Pouto, které to umožňuje je vždy založeno na nějakém hlubokém citu – obvykle na jakékoli formě lásky, ať už jí říkáme láska nebo nějak jinak jako třeba sounáležitost, hluboká empatie a tak podobně.

Při vysvětlování mi překvapivě dochází, že ani nevím, jak se stalo, že mám mentora… Ale že se mi ta skutečnost vážně dost líbí.

Druhá důležitá věc je, že ostatní, bez těch přímých blízkých vazeb „slyší“ prostě to, co směřuje přímo na ně. Wise vysvětluje, že to je v podstatě základ jak tento způsob mluvení ovládat – tedy tím směřováním, ale že každý to umí v běžných situacích zcela instinktivně, jako spoustu jiných věcí a v tuto chvíli to není nutné řešit. Nicméně upřeně myslet na to, že na něco nesmím myslet je prý dost zbytečné… Vlastně se tak může omylem stát pravý opak.

„A funguje to i přes zdi?“ Ptám se na to první, co mě napadá…

„Ale jistě, stejně jako můžeš přes zeď slyšet zvuky, můžeš přes zeď slyšet myšlenky, jen k jejich vyslání nebo odposlechu musíš prostě vynaložit více úsilí, tak jako když voláš, když mluvíš… Vlastně telepatie se zas tak moc neliší, jen ti dává mnohem více možností k vyjadřování, můžeš poslat obrazy, zvuky i vůně, ale taky svoje pocity z nich atak dále…Taky je to trošku rychlejší na předávání složitých informací.“

Dává mi to smysl… vlastně je to přesně tak jak jsem si vždycky představovala.

Mohlo by se zdát, že vysvětlování a popis trval docela dlouho, ale to je právě kouzlo téhle komunikace, že je všechno možné předat poměrně hodně rychle a bez různých zmatků… i když i v telepatické komunikaci může dojít k nedorozuměním, jak mě ještě bleskne Wisova myšlenka hlavou než se vracíme mezi ostatní.

Medvěd měl nejspíš připravenou večeři a rychle všechno nanosil na stoly, takže když se vracíme zpět, máme možnost si vybrat, co si dáme k večeři. Taky se tady objevují i další hosté a možná i další obyvatelé z okolí… samozřejmě nechybí Liška, Vrána, Jelen, Žába, Jezevec, který se mi představuje jako Alois (jen na to kývám, a nemyslím si nic) a další známé lesní firmy…

Zatímco mé uši vnímají běžné zvuky stolování, má hlava nestíhá vnímat mentální ruch všude kolem… zdá se, že všichni čile komunikují prostě se všemi. Když se na to zaměřuju, je to takový zvláštní pocit, ale když to prostě jen nechám plynout tak mi ani nepřijde, že by něco bylo jinak, než je pro mě obvyklé… což je dost zajímavý poznatek i když ne nový… Prostě nechat věci plynout, nebránit se, ale ani se zbytečně nenamáhat, nechat se unášet událostmi směřovat se do dění, ale nesnažit se dění změnit.

Po večeři se mi klíží oči a výmluvně se dívám směrem k našemu pokoji… Wise mi jen kývne a popřeje dobrou noc a tak se všeobecně loučím… kupodivu to slyšeli všichni, ale vlastně nevím, jak jsem to udělala a jdu prostě spát… Asi vteřinu přemýšlím nad tím, co mě asi čeká zítra…

Pokračování příště 😉

By | 2015-08-24T22:00:12+00:00 Červen 8th, 2015|Mlžné hory|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: