2. Výprava do Mlžných hor

///2. Výprava do Mlžných hor

2. Výprava do Mlžných hor

Do Mlžných hor prý jedou všechny dopravní prostředky, alespoň tak mi to tvrdila jedna královská orlice – Truly se jmenovala. Já tam dojela vlakem.

S Truly jsem se potkala za zcela obvyklých okolností, prostě na jedné show s dravci. Byla tam nádherná s krásným zlatým límcem, důstojná, klidná, moudrá a Skutečná. Proto jsem ji tak pojmenovala… mlčky s tím souhlasila…

Tehdy jsem ještě o Mlžných horách měla jen velmi mlhavou představu. Přesto Truly působila mezi ostatními dravci tak nějak skutečněji, jakoby existovala tady i jinde. Pod jejím pohledem se mi v mysli objevovaly obrazy… odrazy narůžovělých hor z obrovské výšky, neskutečně tyrkysová a smaragdově zelená uvnitř toho zvláštního území. A taky obrazy, letadel, vlaků, aut, koňských povozů, jezdců i turistů na cestách – v pohybu. Nevím, proč se mi tyto nesourodé obrazy spojily snad, že Truly se mi snažila sdělit, jak na to. Dnes tomu tak věřím.

Od setkání s Truly uplynul nějaký čas. Život plynul tak nějak normálně… normálně a nic moc… až jsem cítila potřebu odejít… odejít z… no jenže odkud? Odejít ze světa zní tak nějak fatálně… Nechtělo se mi umřít, spíš být jinde. A tehdy se vrátily Truliny obrazy.

Už ani nevím, jak jsem to udělala, ale prostě jsem si sbalila téměř zapomenutou krosnu po strýcovi, a když se na obzoru zase objevily ty divné přitažlivé mraky, vyrazila jsem na nádraží a nasedla do prvního vlaku, který odjížděl. Byl to takový ten, co zastavuje u každého krtince a ještě v poli čeká, až začne růst obilí… Cesta moc neubíhala, ale nějak mi to nevadilo… Moje myšlenky poletovaly od jednoho tématu k druhému a můj pohled se stále vracel k těm divným až příliš hmotným mrakům.

Nevím, kdy přesně jsem si to uvědomila, ale ty mraky byly najednou nějak blízko a navíc to vůbec nebyly mraky… Byly to zvláštní vysoké, přesto ne hrozivé hory… Přemýšlela jsem, jak zvláštně si s jejich barvou hraje zapadající slunce a vůbec mi nepřišlo nepatřičné, že na trase kodrcáčku žádné hory nejsou.

Vystoupila jsem na zastávce Mlžné hory. Nikdo jiný nevystupoval, vlastně ani nevím, jestli ve vlaku kromě mě byl ještě někdo jiný. Vláček odjel a já jsem se rozhlížela po narůžovělých skalách ve výšce a přemýšlela kudy se vydat. Vůbec se mi nezdálo divné, že v horském lese strávím noc. Jak jsem se tak rozhlížela kolem, oči mi upoutala pěšinka, tak jsem se po ní vydala. Vedla k rozcestníku na okraji lesa.

Rozcestník sliboval pár kilometrů hlouběji v lese ubytovnu (no byly tam namalované něco jako domečky, tak jsem si to tak vyložila).

Cestička se mírně rozšířila a hlavně se začala svažovat. Jak jsem šla dolů, stromy byly mohutnější a mohutnější, ale taky mnohem dále od sebe, jakoby si nechtěly vzájemně překážet. Mezi nimi procházely světelné paprsky zapadajícího slunce a dokreslovaly dojem harmonie.

Když už jsem na cestu téměř neviděla, konečně jsem došla na místo, které mi sliboval onen rozcestník. Domy tam nebyly! Zato tam bylo něco neuvěřitelného… byl to strom… strom, který vyrostl do podoby domu, s okny, dveřmi, schodištěm – byl několikapatrový a stále živý… zdálo se, že si to sám užívá a prostě si tak nějak radostně roste do dalších pater.

Na vstupních dveřích byl připíchnutý jednoduchý vzkaz, že poutníci si mají svobodně vybrat, kde přespí a chovat se tak jak se okolí chová k nim. Vděčná, že přece jen noc nestrávím úplně v lese, jsem si vybrala pokoj v prvním patře s výhledem na malou loučku, vybalila spacák a zalehla. Ráno mě čekalo zkoumání tohoto zvláštního a nádherného místa a chtěla jsem na to být dobře odpočinutá.

Pokračování příště 😉

By |2015-08-24T21:58:49+00:00Leden 29th, 2015|Mlžné hory|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

%d blogerům se to líbí: