Vzpomínka na Olivera

///Vzpomínka na Olivera

Vzpomínka na Olivera

Oliver byl můj sokol. Přesněji terček – tedy samec –  sokola stěhovavého… Falco peregrinus. Vlastně původně jsem ani nechtěla hned na začátku své výuky sokolnickému řemeslu cvičit hned vlastního sokola. Abyste tomu rozuměli, sokolníci obvykle postupují od snadnějších ptáků, jako je například káně harrisova – typický dravec pro začátečníky – něco jako labrador ve světě kynologie nebo ochotný quarter v jezdeckém světě. Nebo často je začátečnický dravec jestřáb, není povahově tak jednoduchý jako Harris ale poměrně běžný… prostě něco jako neměcký ovčák nebo čétéčko, nebo u těch sokolovitých a tedy výhradně lítacích dravců například poštolka… která je typicky přítulná, ale vlastně v praxi nepoužitelná…

Ne nic takového můj mistr rozhodl, že začnu zrovna se sokolem a navíc zrovna stěhovákem… typickým hlavně svou složitou povahou a nutností sednout si se svým člověkem. Existuje i vyšší meta a to sokol nebo přesněji raroh lovecký, ale ten je hlavně nedostupný finančně…. Povahou není zase tak jemně plachý jako právě stěhovák… Říkala jsem si, že horší výběr už pro začátečníka snad ani není možný… přesto…. Povím Vám o něm… čas od času na těch pár měsíců vzpomínám… Vzpomínám na důvěru, kterou jsme k sobě postupně získali, na spojení duší bez kterého toto starobylé umění není možné provozovat.

Vztah s dravcem je vůbec to nejzvláštnější, které jsem ve zvířecí říši zažila. Abyste tomu rozuměli, všechna domácí zvířata, ať už je to kůň nebo pes, nebo i jiná třeba kočka i kráva mají k člověku zcela přirozený vztah, i když žijí volně, často cítí jakousi vnitřní potřebu být lidem nějak nablízku… je jim to prostě dáno. Krásně to vyjadřuje popis rozdílu chování štěňat psů a vlků – stěně psa vždy běží k člověku, štěně vlka vždy od člověka. Přirozeně jde také o to, jaké zážitky konkrétní jedinec s lidmi udělá, ale přesto zvířata, která označujeme jako domácí, mají prostě v sobě místo pro lidi a to místo touží vyplnit…

Jenže dravci nejsou domácí, nejsou domestikovaní ani přesto že sokolnictví je velmi starobylé umění, o kterém jsou zmínky už v egyptských pyramidách… Dravec je volný… tak volný jak volný může být jen pták unášený svými křídly, pro kterého neexistují jiné překážky než vzdušné víry a proudy.

A právě takového svobodomyslného tvora vy musíte silou svojí osobnosti nějak přesvědčit, že vztah s vámi a služba vám mu stojí za to. Jistě používá se známých principů podmíněného reflexu, tedy odměn za správné chování… nicméně žádný dravec není tak hloupý, aby pro vás lovil jen kvůli kusu žvance. Někteří raději zahynou než, aby přiletěli k někomu, kdo se jim bytostně nelíbí, i přesto že v ruce svírá šťavnatý kus masa.

Naprosto mě fascinuje, že podle staré kazachské tradice se k lovu využívají odchycení dospělí orli a to po dobu pouze jednoho roku. Tradice říká, že lapený orel má povinnost sloužit jeden rok za to, že se nechal chytit. Jen si to představte… orel – král nebes, který umí kroužit v neskutečných výškách, je po nějaké době výcviku ochoten svoje schopnosti opravdu propůjčit lovci a lovit pro něj… dospělé zvíře, které ví, co je svoboda a má možnost prchnout, protože letícího dravce není možné nijak kontrolovat, jediné spojení je důvěra lovce ve svého dravce a důvěra dravce ve svého sokolníka. Takový orel, který rok slouží je po roce služby propuštěn… prostě jednoho dne, kdy se sokolník rozhodne, to přesně pozná, že nadešel čas svobody a jakmile jej sokolník pustí tak prostě odletí, i když do té doby se vždy vracel…. Je to nepředstavitelné spojení…

A právě takové spojení jsem s Oliverem ochutnala. Tedy ne tak silné. Oliver nebyl odchycený z přírody jako dospělý, ale byl odchovaný v zajetí. Nicméně do úplného opeření byl v péči svých rodičů a až pak se setkal s člověkem důkladněji – byl odchycen ve voliéře, dostal sokolnická poutka a byl přivázán k posedu… postup se zdá poněkud drastický, ale odpovídá potřebám a zvyklostem dravců ve volné přírodě, většinu času tráví sezením na nějaké větvi a jen malou část času věnují efektivnímu lovu. To proto, že na lov potřebují obrovské množství energie a tak jí prostě neplýtvají.

Mým prvním úkolem bylo získat jeho důvěru. Dlouhé minuty, zpočátku desítky minut jsem mu vytrvale nabízela maso a zůstávala u toho co nejvíce nehybná bez upřené pozornosti. Po několika dnech mi důvěřoval natolik, že jsem jej u krmení mohla i zvednout a postavit se aniž by vyděšeně vyrážel (neboli snažil se z ruky prchnout). Dravci jsou velmi vnímaví pozorovatelé, řídí se zrakem a velmi dobře umí rozlišit rozdíly ve vzezření i na velkou dálku. Bylo tedy nutné k němu přistupovat tak aby mě vždy snadno poznal. Přesto reagují velmi dobře na hlas, vím jistě, že můj hlas ho dokázal uklidnit.

Už si nevzpomínám přesně, jak dlouho trvalo, než jsme mu začali vysvětlovat lítání – nejdříve mi na ruku je přiskakoval, později začal nalítávat na vábítko. Vábítko je speciální pomůcka určená právě pro výcvik dravců vysokého letu – dravců, kteří přirozeně loví převážně ptáky. Jde o to, že vábítkem kolem sebe točíte a dravec jej za letu chytá. Vyžaduje to značnou zručnost, protože vábítkem můžete dravce celkem snadno zranit nebo i jen zradit… Musíte mu ho ve vhodnou chvíli nechat chytit, což není nic jednoduchého k naučení. Nicméně jakmile to ovládnete, rozehraje se mezi vámi a bleskově létajícím dravcem koncert, který se velmi podobá sehranému dramatickému tanci. Divokému a přesto řízenému, s překvapeními a přesto podle pravidel.

Jakmile se Oliver naučil, že jeho cílem je vábítko, nastalo období, kdy se měl naučit, že nejdříve sám letí a vyčkává, až vytáhnu vábítko a pak začíná útočit. Po dobu tohoto čekání je jeho úkolem vykroužit ideálně co nejvýše a vyčkávat – říká se tomu krouživé čekání. Olivera jsme neučili k opravdovému lovu, tedy neučili jsme ho opravdové krouživé čekání ve sto a více metrové výšce. Přesto často sám jen kroužil a stoupal kolem mě.

S vábítkem jsem to tehdy ještě moc neuměla, a když se dva nováčci učí stejné věci, není to zrovna ideál, takže jsme museli překonávat nějaké obtíže, nicméně po několika týdnech výcviku byl Oliver schopný se mnou jet na některá místa, na kterých jsem prováděla biologickou ochranu budov a tam lítat.

Vzpomínám si na ten úžasný pocit, kdy mám Olivera na ruce a vím naprosto přesně, jak poletí. Celý tento článek sepisuji kvůli těmto krátkým okamžikům, které nejde vypovědět jinak než touto krátkou větou. Přesto…. Vždy znovu se snažím to popsat, ale nejde to… Je to hluboké vnitřní spojení, důvěra na obou stranách tak silná, že ani křídla, která dávají dravcům svobodu, jakou jiní tvorové než ptáci na zemi nemají, ji nedokáží zrušit. Je to něco jako když máte v mysli přesný otisk budoucnosti. Naprosto přesně jsem věděla, jak se můj Oliver bude za několik sekund chovat a on věděl, že to vím. Podívali jsme se na sebe, on vzletěl, kroužil, já začala točit vábítkem a pak jsme si krátce vášnivě a divoce zatančili. Instinktivně jsme oba věděli, co ten druhý za zlomek vteřiny udělá. Na konci jsme byli na sebe vzájemně hrdí.

Těch chvil jsem zažila jen několik. Moje nezkušenost způsobila, že jsem někdy po něm chtěla příliš a úplně jsme si neporozuměli, nicméně pokud jsem mu věřila a věděla jsem, že to co budu chtít je naprosto v jeho možnostech, užili jsme si tu krátkou chvíli, kdy mladý sokol létá na vábítko naprosto dokonale.

Ano ve skutečnosti se opravdu jedná jen o pár minut. Několik průletů za vábítkem je pro mladého ptáka naprosto dostačující.

Olivera jsem měla jen několik měsíců, ale na konci byl vždy rád, že mě vidí, zcela jasně rozlišoval, zda je se mnou nebo s mým učitelem. Zachovával stoický klid při nasazování čepičky, které se na začátku tak bál a zůstával klidně na mojí ruce i bez čepičky. Choval se tak jen se mnou. Bohužel Olivera jednou v noci ulovilo nějaké zvíře a odneslo…

Chybí mi… chybí mi stejně, jako mi chyběl hned první měsíc po jeho ztrátě… je to už několik let a přesto vzpomínka na krásné chvíle důvěry ve svobodě jsou stále stejně živé.

Pracovala jsem i s mnoha jinými dravci, ale pouto, které získáte, když svého dravce přesvědčíte, že vám jako zástupci lidí může opravdu věřit je naprosto jedinečné… posloužíte tak jako most od divokého tvora k lidem… Přesto opravdu důvěřuje jen vám.

Doufám, že jednou to ochutnám znovu…

By | 2015-05-11T20:55:21+00:00 Květen 11th, 2015|K dravcům|1 Comment

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

One Comment

  1. Lenka 04.05.2016 at 21:03 - Reply

    Moc pěkně napsané a něco jsem se i dozvěděla o sokolech …..

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: