Zlaté pravidlo

/, K sobě/Zlaté pravidlo

Zlaté pravidlo

Jako zlaté pravidlo se označuje výrok Ježíše Krista, který si můžete přečíst v Matoušově evangeliu:

„Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim; to je vlastně význam Zákona a Proroků.“ (Mat 7:12)

Dobro je aktivní

Často se setkávám s jeho jakousi pasivní formou – „Co nechceš, aby druzí dělali Tobě, nedělej Ty jim.“ Tedy jinými slovy, když nebudeš dělat nic, nic nezkazíš… o tom jsem už psala před nějakou dobou v článku O dobru, zlu a lhostejnosti Zkráceně… pasivita není dobrá, protože dobro je aktivní.

Nejde o to, co dostanu zpět

V těch ostatních případech se potkávám většinou s názorem, že je potřeba pro druhé dělat to, co já bych chtěla, aby dělali pro mě. Navíc je to spojené s jakýmsi předpokladem, že tak se mi to dobré pro mě bude vracet. Jenže to dost často vůbec nefunguje tak jak si představujeme.

Uvedu jednoduchý příklad: Miluju rajskou omáčku a byla bych ráda, aby mi ji občas někdo uvařil. A tak ji budu vařit každé návštěvě a myslet si, že pro ně dělám to nejlepší. Polovina lidí, co ke mně přijde, rajskou nesnáší, ale zato milují houby, které nesnáším já. A tak podle logiky dělej druhým to, co chceš, aby dělali pro tebe, mi neuvaří rajskou, ale naopak houby. Rozumíte? Nejde o to dělat pro druhé to, co my sami chceme dostávat. Nebo tedy ne v tomhle významu.

Pohnutka nesmí být sobecká

Tak tedy jak? Možná je první potřeba podívat se za samotné skutky… Prozkoumat pohnutky, které nás vedou k „dobrým skutkům“. Chtěl snad Ježíš svým výrokem nás pohnout k sobeckosti, která jasně vyplývá z vypočítavého činění dobra, proto aby se nám stejné dobro vracelo? To asi těžko. Vůbec žádným způsobem by to nebylo v souladu s celým jeho poselstvím… například s jeho shrnutím desatera a ostatních zákonů do dvou všeříkajících vět: 1. Miluj Boha celým svým srdcem, duší, myslí a silou. 2. Miluj svého bližního jako sám sebe.

Bližním Ježíš zcela zjevně myslel, každého člověka v našem okolí. A ano zmiňuje tam, že musíme milovat i sami sebe. Nicméně láska naše k nám samotným není ani nadřazená ani podřízená těmto dvěma zásadám – stojí vedle, jako jakýsi výchozí bod, nejde to bez ní, ale nejde to ani, když se zvrhne do nadřazování vlastních potřeb nad potřeby ostatních… nebo taky vnucování vlastních potřeb nebo preferencí ostatním.

Ani nejde o hmotu

Tedy nemůže v žádném případě očekávat jakési naplnění, budeme-li se snažit řídit zlatým pravidlem tak jaksi hmotně. Něco jiného už je, když to uplatníme do abstraktnější roviny… například budeme-li se snažit zjistit, co má druhý rád za jídlo a to mu pak uvaříme je docela pravděpodobné, že druhá strana taky zkusí zjistit, co my máme rádi. A tak je to samozřejmě i s ostatními našimi činy… to, co my sami považujeme za dobré pro nás samotné, vůbec nemusí být dobré pro druhé. Proto nutně pro činění jakéhokoli dobra musíme nejdříve poznat svět toho, komu chceme pomoct. Teprve pak může být naše pomoc skutečná.

Každý máme svou mapu světa

Jednou jsem četla moc hezké přirovnání toho, jak vnímáme svět. Každý z nás se na svět – myšleno vše co je kolem nás, dívá naprosto jedinečným způsobem, jednak máme různé vnitřní nastavení – jedinečné, druhak máme různé zážitky a prožitky, které náš pohled formují. A tak má každý z nás jedinečnou mapu světa ve své mysli – jedinečný pohled na to, co jaká situace znamená, jak na něj působí. Až po sem je to naprosto v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy očekáváme, že ostatní kolem nás vidí svět našima očima. Nevidí, mají vlastní mapu zformovanou vlastními vnitřními nastaveními a zážitky, které mohou být úplně opačné než ty naše.

Tady začínají veškerá nedorozumění ať už malá či velká. Křivdy, kdy jedna strana je velmi zraněna a druhá si myslí, že dělá to nejlepší, co může. Často tomu tak intuitivně říkáme střet světů a jsme velmi blízko pravdě. Reakce na tyto citlivé situace už mnohdy neumíme zhodnotit ani vzhledem k sobě samotným, často naprosto vůbec vzhledem k druhým. Cesta z toho ven je přes co největší vhled do mapy těch, kteří jsou kolem nás.

Aby tohle přirovnání dostalo jasnější podobu, uvedu jeden konkrétní příklad:

Moje babičky vycházely každá z jiného prostředí, obě zažily hrůzy války. Obě byly nějakým způsobem poznamenány právě vládnoucím režimem….

  • Marie za první republiky získala dobrou pověst jako drobný živnostník a dokonce se osobně setkala s T. G. Masarykem, který její rodině nějak drobně pomohl (detaily už si nepamatuju). Celý život na něj nedala dopustit. Komunisté jí vzali její malou živnost a vypláceli jí naprosto malinkatý důchod i na tehdejší dobu, protože „smrděla šlechtou“.
  • Žofie zažila na začátku první republiky naopak obrovskou křivdu, kdy kancelář toho stejného „dobrého tatíčka“ T. G. Masaryka odmítla vulgárním způsobem drobnou pomoc její matce, vdově po vojákovi. Kvůli tomu přišli všichni o střechu nad hlavou – matka a pět dětí. Naopak totalitní režim zaručil práci a zastavil strádání všech podobně potřebných.

Oba příběhy jsou pravdivé, pochopitelné a je asi jasné, že moje babička Marie milovala Masaryka a nenáviděla komunismus, zatímco babička Žofie naprosto opačně. Co je na tom důležité? Důležité je, že ani jeden příběh nám ve skutečnosti neříká nic o tom jak skutečně svět – Masaryk a komunisti fungují a vypadají a konec konců je to v našich konkrétních životech skoro jedno. Nicméně nám říkají hodně o tom jaká je mapa světa jednotlivých lidí, kteří jsou situacemi utvářeny. Ještě chci podotknout, že obě moje babičky byly velmi dobré ženy a ve skutečnosti se od sebe příliš nelišily.

Jde o skutečný zájem o druhé

Smyslem tohoto mého zdlouhavého vyprávění má být vybídka ke osobního pohledu na svět lidí okolo nás – tedy k zájmu o ně, dobro pak vychází ze skutečného zájmu o lidi, kterým je činěno a stejně se pak i vrací. Zároveň dělejte svoji mapu světa srozumitelnou pro druhé – vysvětlujte vaše postoje a názory laskavě a s úctou, ale zároveň je neměňte jen kvůli druhým.

Pomáhat těm, kteří pomoc chtějí

Někdy samozřejmě dochází k situacím, kdy člověk neví co je pro něj samotného skutečně dobré – například alkoholik si může myslet, že další láhev je pro něj největší požehnání, zatímco všichni okolo chápou, že to pro něj je spíš to nejhorší. Nicméně i takovým lidem, kteří mají svou mapu zcela zjevně chybnou, můžeme skutečně pomoct jedině tehdy, kdy oni sami o pomoc stojí. Můžeme pomoct nabídnout, ale těžko je k jejímu přijmutí donutit.

Jak tedy zlatému pravidlu rozumět

Dovolím si parafrázovat zlaté pravidlo: Dělejte pro druhé to, co oni považují za dobré pro sebe a tím budete předávat energii vzájemného poznání a časem vás budou lidé znát tak dobře, že rádi udělají pro vás to, co vy považujete za dobré pro sebe.

Někdy není šance poznat druhého tak důkladně, abychom trefili přesně, co by druhý chtěl a není to mnohdy ani úplně nutné. Určitě pomůže i jednoduché vžití se do role druhého člověka a popřemýšlet, co by se mi líbilo na jeho místě, s jeho okolnostmi. Výsledek samozřejmě stále bude ovlivněný našimi vlastními preferencemi, ale primární tam je ten zájem o svět druhého. Myslím, že každý z nás dokáže ocenit už takovou snahu.

 

Napište mi do komentáře vaše dojmy, co se vám líbilo nebo nelíbilo. Těším se na ně!

By | 2017-04-19T21:17:34+00:00 Leden 2nd, 2016|K Bohu, K sobě|0 Comments

About the Author:

Prostě jedna bláznivá holka co toho má strašně málo na práci tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;)

Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)

%d blogerům se to líbí: