Když tak občas přemýšlím o tom, jak lidi kolem mě mluví o tom, že v Boha věří a jedním dechem dodávají, že ale kdyby byl tak něco udělá, nebo že „něco“ určitě existuje, ale nezajímá se o nás, tak mi na mysli často vytane krásná slovenská věta, kterou neumím přeložit do češtiny tak snad ji pochopíte:

Staraj sa o mňa, ale nie do mňa.

To tak hezky vystihuje rozdíl mezi vírou a důvěrou… mezi starostí a starostí 😉

Pro začátek ale zkusím popsat, co znamená víra. Tady má spousta lidí divnou neurčitou představu… je to tím, že víra se v našem světě už téměř vytratila a to nejen víra v Boha, ale víra všeobecně, jsme zklamaní a tak si myslíme, že věříme a přitom víru zaměňujeme spíše s nadějí.

Víra je dokonce v Bibli přesně definována… v dopise Hebrejcům nebo Židům jak se u nás častěji používá: „Víra je jisté očekávání věcí, na něž je naděje, zřejmý důkaz skutečností ačkoli je nelze spatřit.“ Nebo jiný překlad: „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme.“

Víra je důkaz něčeho co nevidíme… zvláštní, že? V původním textu je použito slovo, které se tehdy používalo v obchodním styku a znamenalo něco jako smlouva. Tedy pokud někdo uzavřel smlouvu na koupi třeba pole, listina byla dokladem toho, komu pole patří. A stejnou funkci má mít víra – být dokladem toho že nám patří splnění Božích slibů.

Tedy pokud člověk něčemu věří, znamená to, že si tím je naprosto jist, tak jist jako když před sebou vidí auto a řekne „tady stojí auto“… tak stejně by věřící člověk měl prohlašovat „Bůh existuje.“ Žádné kdyby, žádné myslím, žádné doufám…

Tedy s vírou samotnou to máme celkem jednoduché buď to tak je nebo ne, nic mezi… o víře můžeme říct, že je pevná, je to její přirozená vlastnost, pokud o víře budeme tvrdit, že je slabá je to tak trochu protimluv… nebo snad může být slabý důkaz? No může jenže je to pak ještě důkaz? Podle mě ne. Smlouva je buď platná, nebo neplatná… nemůže být tak trochu platná a pole tak trochu naše.

Tak tím bychom měli vyřešenou existencionální podstatu a vrhneme se do té složitější části… Důvěra. Asi cítíme, že ji nelze přesně definovat, ani vždy vztáhnout stejně na všechno a všechny. Důvěra je náš niterný pocit, individuální.

Je zajímavé jak se o kontrastu víry a důvěry vyjadřuje Bible v dopise Jakuba: „Věříš, že je jeden Bůh, že? Děláš zcela dobře. Ale i démoni věří, a třesou se.“ – Tedy démoni si jsou jistí tím, že Bůh existuje, ale to je všechno.

Jakub pokračuje vysvětlením, že příklady lidí zapsaných v Bibli se vyznačují tím, že jejich víra, tedy jistota, se projevovala skutky – Abraham poslechl Boha a chystal se obětovat svého syna – tedy nejen že věřil, že Bůh je, ale taky věřil Bohu – neboli důvěřoval. Tedy naše důvěra způsobí, že se víra projevuje našimi skutky.

Důvěra znamená, že do víry zapojíme náš vztah k Bohu, emočně se angažujeme. Pokud někomu důvěřujeme odevdáváme se do jeho rukou… bezvýhradně. Tak jako se pacient odevzdává do rukou lékaře, který provede operaci, když je v narkóze, tak jako se dítě odevzdává do náručí rodiče, když usíná.

Je to možné automaticky takto cítit a tedy i žít? Ne. Myslím, že to tak máme všichni, že k tomu abychom mohli důvěřovat, svěřit sama sebe někomu, je nutné toho někoho dobře znát. A dobře poznat samozřejmě nemůžeme někoho, o kom tak úplně nevěříme, že existuje. Tedy důvěra je nadstavbou víry… a to naprosto logickou.

Vyžaduje to od nás jisté úsilí snažit se Boha poznat, ale vůbec to není těžké. To jaký Bůh je vidíme denně kolem sebe v přírodě… je moudrý, laskavý, mocný a spravedlivý. Miluje nás a chce pro nás jen to nejlepší. Jen my mu to často dost hatíme…. Ale to už je jiná úvaha.

Tak tedy necháte Boha, aby „sa staral do vás“?