Usínám s myšlenkou na zítřek a mírným steskem po domově a probouzím se doma…

Zvoní mi budík, jako obvykle ho zacvaknu, zavřu ještě na chvíli oči, naštěstí mi téměř okamžitě zvoní druhý budík, tak tedy oči zase otevírám, vypínám budík číslo dva a definitivně vstávám a automaticky odcházím do koupelny. Mysl mám po ránu jako obvykle zamlženou, takže prakticky nic nevnímám. Matně si uvědomuju, že dnes je pracovní den a tedy mě čeká odchod do práce.

Všechny ranní úkony dělám naprosto automaticky a první co si nějak jasněji uvědomuju je moment, kdy hledám klíče. Uvědomuju si hlavně to, že pokud je nenajdu rychle, budu muset dobíhat autobus… Naštěstí klíče objevuji v kapse bundy, o které nevím, že bych ji v poslední době nosila a tak mizím. Nějak o tom víc nepřemýšlím a automaticky odcházím na autobus, nasedám a odjíždím.

V autobuse si letmo všímám, že kolem lítají vlaštovky v podivných obrazcích. Tedy na vlaštovkách není vůbec nic divného ani na obrazcích, spíš to, že to nějak vypadá, jakoby se soustředily na autobus. Tuto myšlenku okamžitě zamítám jako nesmysl. Sleduju krajinu kolem a jako obvykle upadám do polospánku. V polospánku mi mysl nabízí příjemný obraz lesa s mohutnými stromy… obraz je celý zelený a velmi živý.

Tak živý až mě to probouzí s pocitem, že něco není v pořádku, ale netuším co. Jediné co mi k tomu vytane na mysli, je, že zatraceně nevím proč jedu do práce a už vůbec nevím, kdo ve skutečnosti jsem… Tedy vlastně nic nového stále se opakující téma mého života.

Protrpím práci s několika kávami, které mi ve skutečnosti ani nechutnají a vlastně ani nijak moc nepomáhají. Jen prostě každý pije kávu a já ten stereotyp tupě následuju, až si namluvím, že mi to vyhovuje… Jako vlastně s většinou věcí v mém životě… To se pak těžko hledá kým člověk skutečně je… což je velmi zajímavá úvaha na to v jakém jsem dnes stavu. Vlastně dnešní těžce unaveně depresivní stav je mi trochu záhadou… Poslední dobou to přece nebývalo až tak zlé… vlastně spíš skoro až dobré, nebo ne? Je to nějaké zmatené… nějak si přesně nevybavuju detaily předešlých dní, ale ony se od sebe dny zase až tak neliší… zvlášť pokud je má člověk nalajnované systémem…. Vstát – cesta do práce – práce – cesta domů – spánek… mezitím nějaké to drobné pseudopotěšení v podobě kávy, filmu či jiné silně systémem propagované formy trávení času.

A mezi tímto důmyslným stereotypním systémem nastaveným tupítkem se nějak zkuste najít…. Tuhle úvahu už dokončuju cestou domů, kdy znovu automaticky upadám do polospánku v autobuse… zelený obraz se v mysli vrací a já přemýšlím co je na něm tak silného, že jen náznak spánku – náznak ztráty chatrné kontroly mojí mysli mu okamžitě dovolí se objevit… je to velmi zvláštní pocit, ale jak si uvědomuju tak velmi příjemný. Povídám si v duchu sama se sebou i cestou z autobusu a znovu si matně uvědomuju vlaštovky… přemítám o tom pocitu z obrazu lesa… pocitu jedinečnosti mě samotné a zároveň hluboké sounáležitosti s okolím…. Se stromy, které se mnou na nějaké podvědomé úrovni komunikují…

Myšlenka na komunikaci, která mi právě bleskla myslí, se snaží dostat někam za hranici sounáležitosti se stromy a já se jí v mysli urputně bráním… ani netuším proč vlastně… Jak tak jdu tak se raději zaměřuju na detaily fasád okolních domů a přestávám se sebou mluvit… prostě si myslím, že na tuhle debatu teď fakt nemám náladu… a přitom… i ty fasády domů mi teď připadají takové pusté a děsivě prázdné… Vlastně ne. Nejlíp to vyjadřuje slovo šedé… svět kolem mě je prostě šedý… chybí mu barvy, je strnulý a… a trochu smutně děsivý… děsivý neodvratitelnou jistotou stále se opakujícího konce. Fatalistický obraz…

Tedy až na ten povědomý pohyb… pohyb vlaštovek, které mě dnes podivně celý den provázejí… vlaštovky nejsou šedé, jsou výrazně černé a bílé s červeným hrdlem a jejich letová akrobacie jaksi nezapadá do okolní stereotypní šedi… vlastně zdá se, že jsem centrem jejich akrobatických figur… podivná myšlenka se otřela o moje vědomí něco o důležitosti si něco jen uvědomit… Tvářím se chvíli zmateně, pak se prostě začnu cítit trapně, že stojím uprostřed ulice se zvrácenou hlavou k nebi a sleduju ptačí představení… zvláštní, že nikdo si mého podivného chování ve skutečnosti nevšímá… tedy vlastně není důvod cítit se zle… to je další podivná myšlenka, která nějak – něčím nezapadá do mého obvyklého konceptu myšlení…

Potřesu hlavou a doufám, že se mi v ní trochu rozjasní a nějak pokračuju v cestě domů, vždyť už jsem téměř tam… kroutím hlavou, co mi tentokrát na těch pár set metrech trvá tak dlouho a už natahuju ruku po klice od vchodových dveří…

V bytě si automaticky vařím poslední kávu, protože stejně jako většina mých kamarádů tvrdím, že po kávě v pohodě usínám i okamžitě… Hlavou mi probleskl něčí pobavený a přitom smutný úsměv… A já z nějakého důvodu kávu prostě vylívám do dřezu s tím, že je na čase přestat si alespoň myslet co si myslí, všichni mí kamarádi, když přece jasně vím čím je tento fenomén zdánlivé neúčinnosti kofeinu způsobený. Pocit jakéhosi malého vítězství doprovází jasně zelené barvy listí… a já z nějakého zvláštního popudu prostě jdu a otevírám okno a hledám vlaštovky… Jsou tam… zvláštní je to jaksi proti pravidlům logiky, ale věděla jsem, že tam budou.

Usmívám se na ně a způsob jejich letu se nějakým způsobem mění… hlavou mi běží podivné obrazy, klidu, lesa, cesty, vlka, podivných exotických ovocných stromů a zurčící vody, létajících slonů a mezitím pořád cesta… cesta mezi stromy, cesta podél řeky… Nevím, v které chvíli jsem zavřela oči, ale ve své mysli po té cestě běžím… běžím a přede mnou běží vlk…

Otevírám oči a pořád běžím… a přede mnou běží Wise… nebýt jeho nevím kam přesně pokládat tlapy…

Jakmile si to uvědomuju, prudce brzdím a v prvním okamžiku zmateně hledím na svoje čtyři tlapy, porostlé světle šedivou vlčí srstí s lehkým náznakem rezavé na konečcích chlupů… zvedám nadšeně hlavu a střetávám se s pohledem vlka naproti mně.

„Vítej zpátky, vítej dál…“

„Proč?“ chci se zeptat, ale nějak znám odpověď… „Cesta pokračuje… pořád pokračuje…“

A tak se ptám na něco jiného… „Bylo to skutečné? Vzpomínám si, že jsem usínala tady u Mědvěda… kde jsme teď, co se stalo?“

„A připadalo ti to skutečné?“ Slyším odpověď ve své mysli… doprovázenou potutelným úsměvem.

„Ano.“ „Ne“ opravuju se okamžitě… tedy „Ano… ehmm“.

Potutelný výraz se mění v potutelně tázavý a mírně pobavený, tolik typický pro Wise.

„Bylo to skutečný, ale já tam nebyla skutečná…“

Wise jen kývne, otočí se a pokračuje v cestě mírným vlčím klusem.

A já se raduju z objevení svých čtyř tlap a radostně ho předháním…

 

Pokračování příště 😉