Kamarádka se mě nedávno ptala, proč mám koně… říkám no ze stejného důvodu, jako mám psa, prostě mě to těší. Tak nějak nepochopeno… a já k tomu nedokázala víc říct. Snad se nebude zlobit když odpovím veřejně 😉
Vím zcela jistě, že zvířata mi nenahrazují sociální vazby s lidmi. Ale můžou být mostem mezi lidmi a lidmi. Pravda je, že někdo zvířata polidšťuje, ale to nepovažuji za správné a nedělám to… pes je pes a je šťastný, že je psem… v roli dítěte, manžela či kamarádky se necítí dobře. Stejně tak kůň je kůň a v jiné roli se necítí dobře a nebude s vámi rád, pokud ho nenecháte být koněm. Pes, pokud mu přiřadíte člověčí roli, vás dokonce začne po nějaké době „terorizovat“.
Tak tedy proč? Proč je toužíme mít? Možná to jsou nesprávné otázky 😉 A správné je začít odjinud – Kdy začínáme toužit po zvířatech? Všichni bez výjimky, jako děti po nich toužíme… dokonce i naši rodiče když nás vyučují, nezačínají od ničeho jiného než „podívej pejsek, ten dělá haf, haf.“
A pak postupně, jak dítě roste, tak se učí, že to co intuitivně rodiče na samém počátku vkládají do našich myslí a srdcí je lež, že je společensky nevhodné bydlet uprostřed zvířat a žít s nimi v souladu a harmonii, že existují dva světy – lidský a zvířecí… Že zvířata jsou něco méně a my lidé jsme jim nadřazeni a tedy od nich odděleni…
Ale je to tak? Není náhodou lež to druhé, to umělé, co se učíme, ačkoli s tím mnozí z nás vnitřně vůbec nesouhlasí? Kdo z nás se nezačne usmívat nad roztomilými mláďaty? Dokonce i nemilosrdní lovci často pláčou nad surově zabitými mláďaty…
Jako věřící člověk, věřím tomu, co je o lidech a zvířatech zapsáno v Bibli a dává mi to smysl… Boží původní záměr byl, aby lidé spravovali zemi a starali se o zvířata. Stejně jako andělé se mají starat o lidi.
To proto my lidé toužíme mít zvířata, starat se o ně, pozorovat je… máme to tak dané… je to náš věčný úkol. Jen dnešní doba to v nás popírá, tlumí a odpírá nám naši přirozenost, maskuje ji za naivitu či slabost.
Nehodlám se kvůli lži většinové společnosti vzdát toho, co mi dodává neskutečnou životní energii a to společnosti zvířat. Zvířat nikoli náhrady lidí.
Tohle je fakt problém jednoznačně zařadit do některé kategorie 😀 Prostě totálně prolínací úvaha 😉
Podepisuju v plném rozsahu a asi něco připíšu…:o)
Bezva, tak už se těším 😉
Když si článek četla moje maminka, tak namítla, že oni nás přece neučili, že bychom měli žít bez zvířat. A ano je to tak, já jsem opravdu byla vyučována jen tomu, že zvířata do života lidí přirozeně patří a jsem za to svým rodičům velmi vděčná. Díky mami a tati. 😉
Moje noční úvaha byla košatá, ale teď budu stručná… protože od mala mě bavilo zvířata pozorovat. Jak se chovají, co jedí, jak se vyvíjejí… berušky, šneci, pulci… a vždycky tam bylo to… wow! Jo takhle to je… zázrak! Pak se mě rodiče snažili místo psa něčím obalamutit. Myši, morče, papoušek… venku jsem sbírala na podzim pidi ježky… po dlouhatánské době konečně první pes. Bylo mi 11. Učil mě. Všemu… porozumění, etologii, zodpovědnosti, respektu, komunikaci jak s ním, tak dalšími lidmi, přinášel mi radost, spoustu emocí… Časem jsem si pořídila dva psi. Obrovský rozdíl v tom pozitivním smyslu. A zase to překvapení… hele, jak oni dokonale komunikují, jak vychovávají potomky… nové zkušenosti. Nestačilo mi to. Chtěla jsem zažít i mezidruhovou komunikaci a přišel kocour. Pak i kočka, aby měl parťačku. Jen to sžívání, to jsou lekce k nezaplacení. Oni se domluví vždy. Lidi ne. Dalo by se čekat, že stačí mít jednoho psa a další už ti nic nového nepřinese. Omyl, každý další tě naučí něco jiného. A pak je tu ta jejich nakažlivá energie, to žití přítomností a radost z každé blbosti. Takže proč vlastně? Protože miluju jinakost, obohacuje mě. A miluju čistou energii. Proto chci a potřebuju mít několik zářičů ve své blízkosti! 🙂
Díky Jani! Zářiče jsou přesné!
Radko a Jani – moc krásně napsáno!!! 🙂
Já si u sebe nejsem tak jistá, zda si zvířaty nenahrazuji nějaké sociální vazby (byť mám 2 dcery+manžela, mám i další potřeby, a tak máme pejska, kocoura, Míšino morče a Kozu s velkým K 😉 Ale rozhodně je snad napolidšťuju, žádného. To spíš sebe pozvířeťuju 🙂 Což jde poměrně snadno! Svou náklonnost ke psům jsem projevovala už jako robě, rodiče ji však bohužel nesdíleli 🙁 Omlouvali to velkoměstem. Takže prvního pejska jsem si pořídila až ve čtyřiadvaceti, ještě půl roku s ním ale museli spolu se mnou bydlet. Zvládli to! 😉 A měli ho rádi. Obalamutit mě želvou a rybičkama holt nevyšlo, jsou to studenokrevní živočichové, co se moc nemazlí a nikdy se pořádně neochočili. Byli taky krásní, ale pouto mezi člověkem a psem je prostě něco jiného. Je to přátelství, člověk je v podstatě svojí živočišnou polovinou hodně blízký psům, kočkám, prasatům a jiným „takylidem“… Ale už nějak moc kecám, radši si pořádně projdu tento inspirativní blog, díky za něj!!! 😉
Děkuji moc. Vybavil se mi k tomu film zlatý kompas, kde lidi mají svoji druhou polovinu ve formě zvířete… aspoň Já to tak přesně mám se svojí fenou, je to takové mé druhé Já co umí i číst moje myšlenky 😉
Jo, ve Zlatém kompasu měli lidi svého zvířecího démona – pěkný film a prý i knížka 😉