Už si nepamatuju, kolik mi bylo, jestli 9, 13 nebo 17. Možná jsem na to přišla i vícekrát. Prostě si jen pamatuju, že někdo někde položil otázku: „Čeho se v životě nejvíce bojíte?“ A že já jsem nad tím poctivě pár dní dumala. Vím jistě, že v době, kdy jsem nad tím přemýšlela, jsem se bála těch věcí, kterých se běžně děti, či dívky bojí. Věci jako jsou tma, kostry a pavouci. Hlavně pavouci… Tedy přesněji hlavně pavouci, kteří svými nepřirozenými osminohými stíny narušují mdlé měsíční světlo odrážející se na kostrách. Nebo možná toho, že na mě na opuštěném místě sedne můra smrtihlav. Toho že umře maminka nebo tatínek, či dokonce já.

Jenže už tehdy jsem nějak věděla, že koster se bát je nesmysl, pavouci nic nedělají a tma je děsivá jen dokud se nerozsvítí. To samé místo najednou děsivé vůbec není. Věděla jsem, že můra je motýl a že ztráta blízkých je překonatelná, že umřít je podobné jako usnout atd. Už nevím, jestli jsem tu myšlenku, kterou si od té doby opakuju někde dříve zaslechla, třeba jen v náznaku, nebo jsem na to přišla úplně sama. Prostě jen vím, že výsledkem mého dumání bylo, že bát by se člověk měl pouze vlastního strachu.
Pamatuju si to nepochopení, když jsem to řekla někomu dospělému. Nebo to byl možná úžas. Možná obojí. Možná i strach. Těžko říct. V životě je jen málo věcí, které vyžadují opravdový strach a pokud něco strach vyvolá pak to, co strach vyvolalo není ten důvod proč se bát. Ten důvod, proč se bát je něco uvnitř mě, co se bojí něčeho venku. Jenže pouhé vědomí to moc nezmění.

Strategie strachového chování

Pamatuju si, že jako malá jsem absolvovala několik stezek odvahy. Vím, že jsem se opravdu bála. Ale moje reakce nebylo ječení, pláč či útěk jako u jiných dětí. Já jsem prostě potichu ztuhla, čekala a analyzovala, co tam je. Vnímala všemi svými zostřenými smysly, jestli je přede mnou člověk jakkoli zamaskovaný a co se tak asi snaží udělat, aby mě vyděsil. Dospělí si mysleli, že se nebojím. Nechala jsem je při tom.

Ztuhnout je moje obvyklá strategie při strachu. Obecně asi více známá strategie bývá útěk nebo útok. Všechny tyto tři strachové reakce můžeme vidět i u zvířat. Přesto jak vypadá ztuhnutí jako „promyšlené“ a „analyzující“, tak není. Je to stejně podvědomá reakce jako druhé dvě.
To mi došlo třeba u závěrečných zkoušek… prostě strachová paralýza z jediné otázky, kterou jsem opravdu nechtěla si vytáhnout vedla k tomu, že jsem opravdu nebyla schopná naprosto nic… no… skoro nic říct. Otázka byla „výběr manželského partnera“ a myslím, že jsem dokázala vyžblebtnout jen něco jako „aby měl rád děti.“ Možná se vám zdá divné, z čeho ten strach. Dlouho jsem nevěděla.

Strach jsem měla z toho, že nikdo nepochopí, o čem mluvím, když budu říkat něco jako, že poznám toho pravého až ho potkám. Věděla jsem to naprosto jistě. Ale vůbec jsem to nedokázala vysvětlit a už vůbec ne ve strukturovaných bodech. O deset let později jsem to pod vedením koučky ve strukturovaných bodech zvládla… Překvapení nad tím, že někdo, kdo s nikým do té doby nechodil má na 1. místě vzájemné porozumění a podobný pohled na svět nezapomenu. Ale vysvětlujte, co myslíte tím, že „přece poznám že si budeme rozumět“ někomu, kdo potřebuje vyučovat třídu holek o tom koho si mají vybrat za manžela… zvláště, když jste v životním období kdy vám NIKDO nerozumí.

Strach jako součást vývoje osobnosti

Inu tak to byl prostě strach z nepřijetí. Strach z neporozumění, který mě prostě zablokoval tak, že jsem raději neřekla vůbec nic. Ten strach, že můj vnitřní svět, moje jistoty odmítne nějaká autorita a tím je zneplatní. Takový strach jsem měla ještě dlouho. To je strach, který člověku brání příliš se lišit a tím ho chrání před odvržením ze skupiny. Skupina je totiž zcela zásadní pro přežití. Ale nejen proto, v dnešní době už skupina pro přežití nebývá až tak nutná, skupina je také naprosto klíčová pro osobní rozvoj.

Jako děti jsme přirozeně závislé na rodičích, je to prostě tak a je to nezbytné. Přesto od prvních slov a krůčků spějeme k tomu abychom se stali na nich nezávislými. Utíkáme a bouříme se, jak jen to jde. Je to přirozený průběh dětství. Závislost a zároveň touha po nezávislosti a svobodě jsou nerozlučnou propojenou dvojicí až do doby, kdy se prostě osamostatníme. Mám za to, že pokud to probíhá vyváženě nemá pak dospělý člověk problém autoritu poslechnout, ani problém dobrou autoritou být. Ovšem může se stát, že dítěti nikdy nebylo dovoleno dospět a stále potřebuje toto dilema řešit.

Stejně tak pokračuje naše zrání v další etapě, kdy musíme osamostatnit i svoji duši. A zase tady máme zcela přirozený průběh, kdy na začátku přirozeně toužíme zapadat a nelišit se v ničem od skupiny jen proto abychom zároveň toužili být jedineční a výjimeční. Tento proces například C. G. Jung nazývá procesem individuace. Na začátku svoji hodnotu odvozujeme od názoru skupiny a později nám přestává záležet na tom, co si o nás myslí druzí a víme kým a kdo jsme i bez skupiny. A někdy v tuto chvíli se o dospělých lidech začíná mluvit jako o zralých.

Tedy proto abychom se mohli stát sami sebou na začátku potřebujeme závislost na autoritě a zároveň se jí bouřit což vede k tomu, že dokážeme autoritu respektovat i poskytovat jako dospělí. A dále potřebujeme skupinu, do které cítíme, že patříme abychom dospěli k tomu, že známe svoji vlastní hodnotu. Nejde se narodit a hned vědět kým jsem… celé je to proces. Poměrně známý, a přesto pro každého zcela jedinečný a neopakovatelný. Každý další krok na té cestě je pro nás neznámý. Nikdy jsme tam ještě nebyli a podruhé v tom stejném stavu nikdy nebudeme. Jmenuje se to život.

Strach jako ochranný mechanismus

Zpátky ke strachu. Strach je obranný mechanismus. Strach má zabránit tomu, aby náš život byl příliš krátký. Jenže bez nějaké protiváhy nás strach nechá někde v mentálním dětství vzpírajíce se autoritě, kterou zároveň nechceme opustit. Protiváhou strachu je odvaha udělat krok vpřed.
A tak je to se strachem v jakékoli etapě našeho života. Strach nás chrání před příliš zbrklým jednáním a je to tak správně. Jenže strach je jen nástroj ochrany není cílem ani účelem. Má nás přimět udělat ten krok vpřed uvážlivě, nikoli ho neudělat vůbec.

A proto jediná věc, které bychom se měli bát je náš strach. Strach, který nám zabrání vyrůst a uvězní nás v jednom okamžiku, jediné fázi na cestě života. Ve fázi, která má skončit, jakmile pomine její účel. Zůstat stát na místě, utíkat či se bránit kroku vpřed, do neznáma, je jako zůstat ze strachu batoletem po celý život. A no ano batole nezačne chodit jen tak, může se pádu bát oprávněně, ale právě proto na začátku chodí opatrněji než později. To je účel strachu, je protiváhou odvahy.

Protiváha strachu

Tak a teď ta další věc. Ty kroky vpřed. Jak už jsem řekla, každý krok v našem životě, je krok do neznáma. Tak to prostě je. I když nám někdo řekne, co můžeme čekat, stejně je to něco, co jsme ještě nezažili a nevíme, jestli to bude nebo nebude fungovat stejně i nám. Každý náš krok vpřed znamená opustit jistotu, kterou právě zažíváme. Znamená to vzdát se pohodlí, znamená to znovu tápat a hledat. Nenechte se strachem ovládnout, ale použijte ho jako pomocníka. Strach vám napoví, co ve vás je nejisté, co potřebuje vyrůst.

Měla jsem strašný strach být sama a zároveň jsem měla strašnou nechuť být s lidmi, se kterými si tak úplně nerozumím. Nakonec jsem ten strach ze samoty překonala a vůbec nejsem tak sama, jak jsem se bála. Jak řekl C.G. Jung: „Kde je tvůj strach tam je tvůj úkol.“

Můj příběh o strachu ze samoty

Vy, kdo mě znáte osobně si možná tento můj výrok o samotě a nechuti být v nějaké společnosti přiřadíte k nějaké konkrétní situaci. Ve skutečnosti je to situace, která se v mém životě opakuje. V nedávné době jsem ji velmi intenzivně zažila hned několikrát a všechny tyto kroky vpřed považuju za zcela zásadní a prospěšné. Byť se mohlo nebo ještě může ukázat, že nakonec vedly k jinému cíli, než jsem si na začátku myslela. Někdo by možná řekl, že vedly nebo povedou k selhání či neúspěchu. Inu selháváme stejně často jako vyhráváme, není se čeho bát.

Abych Vás nenechala tápat a představovat si která že situace vedla k těmto mým myšlenkám rozhodla jsem se svůj příběh o překonávání strachu ze samoty trochu více popsat:

První krok dobrovolný – osamostatnění od autority

Myslím, že první odvážný krok vpřed byl odejít z rodného hnízda – ne do úplné samoty, ale přesto přestěhovat se přes celou republiku i když se sestrou byl krok do neznáma. Stejně jako hledat práci ve vysoce specializovaném oboru, ve kterém jsem byla samouk a neměla jsem žádnou praxi. Nicméně stále jsem měla nějakou oporu v někom, kdo tou cestou šel se mnou.

Krok nedobrovolný – překonání pocitu hluboké ztráty

Po letech přišla chvíle, ne úplně dobrovolně vybraná, osamostatnit se od sestry, člověka, se kterým jsme prošli mnoha náročnými situacemi a rozuměli jsme si beze slov. Najednou jsem se ocitla sama – úplně sama, něco, co jsem nikdy předtím nezažila a nebylo vůbec jednoduché to přežít. Někdy v té době vznikl tento můj blog, našla jsem životního kouče, psychoterapeuta a další lidi, kteří pomáhají lidem různě ztraceným. Nenechala jsem se situací paralyzovat a odvážně hledala cestu ven. A to že jsem to přežila mě posílilo k další odvážným krokům navzdory strachu. Jakmile víte, že nějakou katastrofu dokážete přežít stáváte se mnohem silnějšími lidmi.
Cesta nebyla vůbec jednoduchá a odkrývala další a další strachy zakonzervované někde uvnitř, za hradbami, které jsem postavila dávno a dávno. Strachy, které jsem nikdy neměla možnost si ani uvědomit, tedy ani vyřešit. Nemůžete totiž vzdorovat strachu, který si neuvědomujete. To je právě ta věc na strachu, které je potřeba se bát. To že nevíte, že vaše reakce jsou jen o tom, že máte strach, to že nevíte, neumíte poznat nebo připustit že prostě máte strach.

Překonání strachu ze sebeprezentace (být sám se svými názory)

A tak jsem tehdy byla schopná vykročit proti strachu zveřejňovat svoje myšlenky a nápady, díky podporující osobě. Tak jsem byla schopná znovu vykročit do neznáma a přestěhovat se opět na opačný konec republiky. Tak jsem byla schopná překročit svůj strach ze ztráty jistoty zaměstnání a stát se podnikatelkou. To vše s pomocí podporujících lidí, které jsem našla mimo svoji rodinu.

Překonání strachu ze samostatných rozhodnutí

A pak přišla chvíle, kdy jsem potřebovala překročit svůj strach ze samoty a udělat stejně závažná rozhodnutí a činy i bez podporujících osob. Tím myslím, že přátelé mě přímo nepodpořili, myslím, že se jim spíš zdál můj nápad tak nějak bláznivý. Ale už jsem nepotřebovala validaci okolí tolik jako předtím. Našla jsem, kdo a kým jsem. Znovu jsem se odstěhovala a opustila obor. Odešla jsem dělat svůj sen. Kancelářskou práci jsem vyměnila za celodenní pobyt venku na hřbetě koní. Měla jsem strach, velký strach. Odstěhovat se z bydliště v blízkosti Prahy do vesnice s 11 obyvateli, z místa, kde jsem už měla kontakty na takové ty lidi, které občas akutně potřebujete jako jsou opraváři aut a znáte výborné kavárny, z místa, kde máte kamarádky a kamarády, se kterýma můžete zajít na kávu, když se cítíte mizerně. Do místa 180 km vzdáleného tedy další kout republiky kde jsem ještě nebyla…

Nenechala jsem se paralyzovat strachem a prostě jsem se ptala sama sebe co chci (chtěla jsem a chci jezdit na koni, cítím to jako svoje poslání, jakkoli divně to zní) a všechny strachy jako třeba z čeho budu žít a platit auto jsem prostě po malých kouscích vyřešila. Vězte, že pokud něco chcete, tak všechno je možné. Nesmíte se vzdát a prostě řešení najít. Existuje. Opravdu je možné najít přesně takovou práci jakou potřebujete, placenou přesně tak, jak chcete s pracovní dobou, jakou chcete a možností pracovat vzdáleně. A dokonce je možné takovou práci najít i v době, kdy home office není standard a kdy ji potřebujete najít v rámci pár týdnů. Dokonce jsem si mohla vybrat.

A tak jsem překonávala znovu a znovu svůj strach ze samoty, z toho, že na „to“ (tu situaci) budu sama. Vždy jsem přežila a často vykročit do neznáma přineslo nečekané výsledky. Dnes se tomu moderně říká vystoupit z komfortní zóny a několik po sobě následujících vystoupení z komfortní zóny dokonce, i když nepřekvapivě, vedlo k tomu, že jsem po mnoha letech konečně potkala toho muže, se kterým si rozumím a chci zůstat a on chce zůstat se mnou (mimochodem má rád děti.) 😉

Pár slov ke vzniku tohoto článku

A protože právě můj muž měl k mým blogovým příspěvkům konstruktivně kritický komentář o tom, že příliš často jsem jen zobecňující, připojila jsem k povídání o strachu ze samoty alespoň náznak příběhu, ze kterého jsem se o jeho překonávání naučila nejvíc.

První část tohoto článku vznikla v době, kdy se celý svět najednou začal bát. V době onlinové pandemie nazvané covid-19. I já jsem se první týdny bála, věděla jsem, že se bojím, věděla jsem, že mě strach paralyzuje a asi jako většina lidí jsem si dvakrát denně měřila teplotu a počítala posmrkané kapesníky a dělala si test dýchání. Pak mi došlo, že přece vím, že největší strach bychom měli mít hlavně ze strachu. A sepsala jsem první část. Původní nápad na článek je ovšem starý několik let, tehdy jsem napsala úvod, který mám založený kdesi v šuplíčku na disku, který jsem dnes znovu náhodně otevřela a který je téměř identický s úvodními odstavci napsanými před pár měsíci.

A tak jsem se rozhodla, že toto téma z mnoha mých rozepsaných potřebuje spatřit světlo světa. A protože mi konec přišel takový mnohoznačný a useknutý a musím dát za pravdu muži a jeho názoru, jakkoli se mi na začátku nelíbil, dopsala jsem i příběh. Stále se při zveřejňování bojím, jestli se to někomu vůbec bude líbit, či jestli si to někdo vůbec bude chtít přečíst… tak dejte mi vědět dole v komentáři.

PS: Pavouků se „bojím“ pořád 😉 vadí mi představa synchronně se pohybujících osmi nohou na mojí kůži… bleee….