Na chvíli jsem neviděla nic jiného než jeho oči. Oči, které si mě prohlížely, oči, které se zanořovaly hluboko do mojí duše. Bylo to krásné a děsivé. Na chvíli se zdálo, že jsme blízko u sebe, i když nás dělilo pár desítek metrů. Cítila jsem na tu dálku tu zajímavou a živou energii, která z něho sálala. Toužila jsem rozejít se k němu. Něco uvnitř mě mi to nedovolilo, a tak ta chvíle odezněla, uvědomila jsem si sama sebe. Cítila jsem, jak se napětím trochu třesu, a tak jsem se vlčím způsobem otřepala.

To konečně přerušilo kouzlo, které poutalo můj pohled. Za tu chvíli, která trvala věčnost, obloha ještě trochu potemněla. Stín dostál svého jména, jak se pomalu měnil na přízračnou siluetu. Nebe bylo tmavší a tmavší každým okamžikem. Vlevo za Stínem vycházel čím dál jasnější měsíc. Stín už nebyl jen siluetou, měsíc před něj namaloval jeho vlastní černý obraz a já jsem se najednou cítila skrz naskrz jen vlčicí. Vlčicí s touhou nebýt sama, vlčicí s touhou zavolat o společnost.

Měsíční světlo otevřelo cestu do samotné mojí duše. Jen jsem tuto cestu následovala, sedla si, zavřela oči a čenichem k obloze zazpívala svoji touhu po společnosti. Slyšela jsem, jak se vytí odráží a nese. Zpívala jsem svoji touhu k měsíci tak, jak to všichni vlci dělají, nestarajíc se o to, co se bude dít dál. Zpívala jsem, co muselo být zazpíváno.

Když jsem skončila Stín tam pořád byl. Nehnul se téměř z místa jen si sedl pozoroval a jakýmsi kočičím způsobem se viditelně neúčastnil. Podívala jsem se krátce do míst, kde ještě před pár minutami svítily jeho oči, otočila jsem se zpět a pomalým vlčím klusem jsem pokračovala ve svojí cestě.

Měsíc svým stříbřitým světlem zdobil každý kámen a skálu na mojí trase. Tráva se v jeho světle třpytila a celá krajina působila jako z jiného světa, kterému vládne stříbřitá záře. Cítila jsem se stále krásná a plná života, běželo se mi lehce a ozářená cesta přede mnou mě zvala k nočnímu běhu tak silně, že původní myšlenky na spánek jsem úplně zapomněla.

Když se na přede mnou za horami v dálce objevil pruh světla, konečně jsem uviděla na pláni před sebou siluety jednotlivých koní. Přes noc jsem doběhla k onomu vzdálenému stádu koní, ke kterému jsem mířila, a které se předtím nepřibližovalo. Zastavila jsem se, plná radosti, že jsem tam a zmatku, že se to stalo, když jsem to nečekala. V tu chvíli jsem konečně pocítila únavu po celonočním běhu. Nedaleko jsem zahlédla lákavé místo, na němž se dalo ležet a pozorovat koně zároveň. Usnula jsem téměř ihned.   

Zdálo se mi o Wiseovi. Běžel mým směrem. Když jsem se probudila měla jsem ten zvláštní pocit, že sen byl důležitý. Vzpomněla jsem si, že obvykle se na této straně středohorského moře moc nevyskytuje. Zdálo se, že sen měl být vzkazem, že je na cestě za mnou, že slyšel mé včerejší volání. Seděla jsem na místě, kde jsem se probudila dívala se do dálky a přemítala nad tím, jestli si to jen představuju nebo se tady takto dají posílat vzkazy ve snech. Usmála jsem se pro sebe, protože otázka nedávala smysl. Položila jsem ji jaksi ze zvyku, ale nepotřebovala jsem se ptát věděla jsem, že to tak prostě jde. Byl to vzkaz. Zalilo mě potěšení.  Potěšení z jistoty, kterou jsem nyní ve svých myšlenkách cítila a taky jsem se těšila, že Wise po dlouhé době znovu uvidím.

Pak jsem konečně začala vnímat, co se děje v mojí blízkosti. Koňské siluety z časného rána se v plném denním světle vybarvily to obdivuhodných a nezvyklých barev. Přede mnou bylo velké stádo koní, o kterých se dalo říct snad jen to, že rozhodně nejsou obyčejní. Podle toho, kam jsem upřela svůj pohled jsem mohla vidět barvy koňsky běžné, méně běžné a pak prostě úplně nemožné. Pruhy a skvrny ještě považuju za sice neobvyklé, ale aspoň možné ovšem duhové ornamenty? Kašmírový vzor? Proč ne, všechno tady bylo. Jak jsem, tak ohromeně zírala nevědomky jsem se k barevnému stádu pomalu přibližovala.

Stalo se najednou několik věcí. Hned několik koní zvedlo hlavu jako jeden, podívali se přímo mým směrem s ušima přímo dopředu. Celé stádo jako na povel ztuhlo, pak několik koní frklo a celé stádo se otočilo a rozběhlo směrem ode mě. Teprve teď mi došlo, že se k nim plížím. Plížím jako vlk připravený k lovu. Povzdechla jsem si a sedla si. Zkusila jsem k nim vyslat myšlenku, že se mě nemusí bát, že je nechci lovit. Odpověď nepřišla žádná. Ale viděla jsem, že stádo se pár stovek metrů dál zastavilo a jako by se nic nestalo pokračovalo v ukusování trávy. Pomyslela jsem si, že mě asi přece jen slyšeli.

Pokračování příště 🙂