Zhruba před rokem, měl jeden můj kamarád jako profilovou fotku, ženu s rudým flekem od krve na bílých kalhotách. Prý tím podporoval kampaň za menstruaci. Bylo to úsměvné i smutné, byla jsem vděčná i pobouřená zároveň. Tehdy jsem už měla přečtenou, a tak nějak zpracovanou Cyklickou ženu, nabiflovanou teorii o hormonálních proměnách, používala jsem svůj druhý menstruační kalíšek a vedla „menstruační a cyklickou osvětu“ mezi kolegy programátory.  Přesto psát úplně otevřeně o tom, co se ve mně v souvislosti s menstruací odehrává jsem nedokázala a možná ani nechtěla nebo spíše nevěděla.

Teď je čas, kdy pár měsíců toužím po tom se o to podělit. Tu touhu vlastně trochu odstartovalo to, že můj kalíšek, který jsem vyvařovala tak nějak nenápadně a tajně v mikrovlnce objevil muž. Nijak to nekomentoval – za což jsem byla vděčná. Zároveň jsem na sebe byla naštvaná, že jsem o tom s ním do té doby nějak nemluvila, i když se o celkem otevřenou komunikaci i o „tabu“ tématech docela snažím. A navíc proč by měl být problém řešit menstruaci s partnerem, když o ní vzdělávám kolegy? A tak jsem začala přemýšlet nad tím, že tohle „tabu“ tak nějak vyřešené asi ještě nemám.  Asi ještě pořád. Tohle bude taková otevírací úvaha a trochu sdílení nějakých pocitů, které se lépe svěřují „papíru“ než se mi o nich začíná nahlas mluvit.

Později partner prohodil neurčitou poznámku o tom, že pro muže je to vlastně, tak nějak nechutné najít menstruační kalíšek v hrnečku… Vlastně pro muže je tak nějak nechutné úplně cokoli menstruačního, především krev… Což vzhledem k tomu, že jinak se jim to místo odkud krev teče, tak nějak na ženách líbí skoro nejvíc, je… no divné? Nemůžu si pomoct, ale uráží mě to. A ponižuje.

Tak si tedy zopakujeme, co ta nechutná věc, jako krev je. Ta krev, která teče každý měsíc z mého těla měla živit naše dítě. Pochází z nejposvátnějšího místa v těle ženy. Je to ta nejlepší tekutina, kterou moje tělo připravilo pro dítě, které se nikdy nenarodilo. To je menstruační krev, kterou každý měsíc vidím odtékat. To je pocit, který celý týden před začátkem menstruace prožívám: „Dítě, které nemělo možnost vzniknout.“ Ten pocit není často úplně vědomý, vlastně často vůbec… projevuje se jen všem známým a obvyklým podrážděním, lítostí a jakousi alergií na muže, především vlastního. Ten pocit jsem si uvědomila až minulý měsíc. A dnes mi má kamarádka při konzultaci mého předmenstruačního stavu, řekla úplně stejnou myšlenku.

Chápete? Je to tak smutné, tak silné! A tak normální a přirozené! A ještě se my ženy za to, že cítíme lítost a podráždění omlouváme… Prosím buďte k nám všem matkám trochu soucitní. Prosím buďme my budoucí či stávající matky, ženy, soucitné samy k sobě. Všechny jsme matky ať už děti máme či ne.

Zajímavé je, že jiné krve se nikdo tak neštítí, nestydí se za ni… teče-li někomu krev z nosu příliš se to neliší od krve z děložní sliznice. Ale nějak o tom nikdo neřekne, že je to nechutné. Namítnete, že je v tom rozdíl? Tak tedy jaký? Že krev z nosu co? Není dost červená, je víc červená? Ach ne ona neteče tam dole, kde se o tom moc nemluví, kde normálně je zdroj potěšení, ale teď tam zavazí? Nebo? Nějaké po generace vžité křesťansko-židovské neporozumění o nečistotě? Věděli jste, že pro starozákonní Židy byl nečistý taky osel, zvíře, na kterém vjel Ježíš do Jeruzaléma, kdy celá ta situace a osel především, byla symbolem toho, že Ježíš se stal králem? Na nečistém zvířeti! Slovo čistý/nečistý ve starozákonním kontextu vyjadřovalo obřadní použitelnost k náboženským ceremoniím. Tedy ovce se mohla sníst v chrámu (ano obětovat = porazit a následně sníst společně s Bohem), osel ne. Žena s menstruací byla nečistá = měla být doma a nikam nechodit (ach jak bychom já a každá žena takový zákon ocenily).

Přiznám se, že tato hořká slova, která obviňují celé mužské pokolení z toho, že s námi zacházejí bez ženského porozumění píšu dva dny před. Musí to ven… krev pro dítě které se nenarodí za pár dní odejde a tělo připraví nové spojení, novou krev pro další možné dítě, nastane nová naděje, nová radost. Tak funguje ženské tělo ať chceme nebo ne.

Já se tak zlobím. Na sebe. Na všechny muže, na systém, na překrucující náboženství… Je mi to tak líto. Potřebuju pohladit. Vím, že za pár dní mi bude lépe… přesto pláču pro sebe, pro děti, které nevznikly, ze vzteku nad nepochopením, pro svět, který nedostatkem soucitu trpí…

Pokud se my ženy pokusíme tomu bránit ať už proto, že se cítíme příliš zraněné na to abychom připustili, že každý měsíc tak trochu nebo hodně toužíme po dítěti, nebo proto, že musíme, protože jinak bychom umřely hlady (pracovat se musí ideálně pravidelně a co nejlépe bez zbytečných emocí) začne to bolet. Bolet tak, že si myslím že umřu, tělo vysílá zcela jasný signál o tom, že tak je to špatně, že něco umírá, pokud není respektováno a milováno takové jaké je. Rozdávající, krvácející pro nový život.  

Pánové snad prominou a pochopí… pokud ne zamyslete se někdy nad tím proč tak milujete svůj penis a my ženy jsme na to přistoupily a milujeme ho taky a takovým způsobem, jak chcete vy…