…běhání, běhání to nám úsměv zachrání, běhání, běhání je lék…

Když jsem přemýšlela, proč běhám, tak mě napadla parafráze známé písničky, kterou vidíte výše.

A tak to prostě je. Tímto výrokem klidně můžu skončit 🙂 Ale protože jsem ukecaná a ráda filozofuju tak to trochu rozvedu. (Sebe rozvádět nebudu, nemám s kým 🙂 )

Tak tedy… proč běhám:

Pokud si dobře vzpomínám, tak vůbec první impulz byl z dětství, z filmu Dynamit. To je film z dostihového prostředí a žokej tam vždy před dostihem, běhá, kvůli udržení váhy. V té době bylo mým snem pracovat jako jezdec.

Další impulz byl v pubertě, četla jsem tehdy knížku, která mě silně ovlivnila a to Čas vlků… v knížce se opakovaně objevoval prvek, že člověk může doprovázet vlky – běhat s nimi. Vlk byl v té době moje naprosto nejoblíbenější zvíře… stejně nepochopené a ctící pravidla jako jsem se cítila já. Tento prvek se pak objevoval i v jiných knížkách z žánru fantazy, který jsem si oblíbila. Ale v té době představa takového fyzického výkonu byla naprosto mimo mé chápání a ještě tam i dlouho zůstala. Nicméně pokusy o nějaké běhání občas proběhly… Za naprosto maximální výkon jsem považovala napůl uběhnout a napůl ujít asi jeden a půl kilometru. Představa uběhnutí několika kilometrů byla dejme tomu snem, představa, že někdo uběhne maraton, byla naprosto šílená… Tehdy jsem o ultramaratonech naštěstí nic nevěděla 😉

Další zážitek s běháním jsem měla v době, kdy jsem prožívala velmi vypjatou atmosféru v práci… Bylo to tak strašné, že jednou jsem prostě musela jít ten stres vyběhat… pamatuju si, že jsem ani nemohla v autobuse sedět, protože to prostě nešlo… měla jsem tak vysokou hladinu adrenalinu, že jsem pořád poskakovala a podupávala… Ti, co mě znají, tomu nejspíše nemůžou uvěřit, protože normálně jsem byla velmi, velmi klidná, zvláště v té době. A tak jsem já, tehdy naprosto netrénovaný člověk, z fleku uběhla asi kilometr a udělalo se mi tak dobře, že jsem tomu ani nemohla uvěřit… na druhou stranu jsem z toho div neonemocněla, takže žádné další opakování pro psychickou pohodu se nekonalo.

Po delší době jsem si pořídila psa tahacího plemene, a protože jsem stále nebyla schopná pořídit koloběžku, jak bylo mým původním plánem, začala jsem moji milou Jane učit tahat aspoň běžící zátěž… Navíc jsem se nechala ukecat do malinkého závodu na ukázku, jak to chodí v canicrossu… takže mé velmi málo trénované já, dostalo obrovský impulz… ale tehdy bylo něco špatně – bolela kolena a dost… bolelo toho vlastně víc, ale to je jiný příběh 😉

Tak nějak postupně jsem, jak jsem se snažila uzdravovat své tělo, jsem stále znovu a znovu narážela na běhání…  V restauraci Rebio jsem narazila na knížku „Žijeme zdravě“, kde byl běh opěvovaný. Pak jsem narážela na různé články o běhání. A pak, když už běhal skoro každý, koho jsem znala nebo nově poznala, jsem se o tom začala bavit se svými dobrými kamarády taky běžci.

V té době – v létě 2014 jsem byla hodně nalomená – krátce předtím jsem přečetla článek Couch to five (Z gauče na pět kilometrů), který mě nadchl (článek jsem objevila přes odkaz, který sdílela má jiná běhající kamarádka). Navíc velmi vzrostl můj vnitřní tlak – nespokojenost s mým vlastním životem, nespokojenost se sebou, nespokojenost s okolnostmi, které nejdou změnit… Tento vnitřní tlak mi prakticky znemožňoval pracovat s mým koněm (o tlaku a koních jinde 😉 ) Kamarádka mi vysvětlila jaký je správný běžecký styl a doporučila ať si přečtu knížku „Born to run“.

Hned po příjezdu domů jsem stáhla do telefonu aplikaci C25K. Těch je k dispozici hned několik. A vyrazila běhat i navzdory tomu, že bylo hodně pozdě (21:30)… takže při svém vůbec prvním tréninku podle tohoto skvělého plánu jsem nakonec plán trochu porušila, protože z křoví přede mnou něco vybíhalo… nevím co, utekla jsem, i když jsem měla zrovna sekvenci rychlé chůze 🙂 zaručeně to byl divočák… 🙂

A to co jsem zažila po tomto prvním půlhodinovém tréninku, jsem si na první ochutnání zamilovala… vnitřní uspokojení, přestalo mě bolet koleno, které před během neustále pobolívalo (fakt nekecám, od té doby, co běhám, je koleno lepší, prakticky nebolí). Neskutečná radost, která se s každým dalším uběhnutým kilometrem sčítá…

Pak už to mělo rychlý spád… koupila jsem pětiprsty, přečetla „Zrozeni k běhu“ a následně hned „Jez a běhej“. Představa uběhnutí maratonu přestala znít šíleně, když jsem se dověděla o ultramaratonech 😉

Prostě běhání je bomba… léčí tělo, ducha i duši.

A jako bonus, běhání je úžasné spojovací téma… díky běhání mám pár nových známých… nebo mám konečně společné téma s těmi starými… prostě až neuvěřitelné… běhá snad skoro každý 🙂 A už i já.