Zvířata jsou velmi zvláštní tvorové… tak zvláštní že ačkoli jim my lidé často vědomě i nevědomě ubližujeme, kdykoli cítí byť i malou možnost, že by s námi mohla komunikovat, okamžitě ji využijí.

Jenže my moderní lidé už jsme zapomněli řeč přírody a vůbec tomu nerozumíme… dokonce se i bojíme.

Jak tedy na to? Inu bude to práce a jak jinak práce hlavně na sobě samém 😉

Jednodušší je začít se savci… ještě lépe šelmami, máme k nim svým zažitým chováním úplně nejblíže. I když někteří lidé možná mají blíže k býložravcům a měli by začít spíše u nich.

Začneme rozpoznáním šelmy v sobě… přemýšlejte – kdy vynakládáte úsilí? Když něčeho nebo na něco chcete dosáhnout? Nebo vynakládáte úsilí hlavně k tomu, abyste mohli být v klidu? Pokud to druhé máte blíže k býložravcům jako třeba koním…nicméně systém nás většinou vychovává jako šelmy.

Pokud usilujete o jakoukoli kořist, jste ve své podstatě šelma. Šelma můžete být smečková nebo samotářská J Pracujete raději v týmu, s rodinou, s přáteli? Pak máte blízko ke psům. Pracujete rádi sami, vybíráte si s kým si něco začnete a pokud si s někým něco začnete klidně ho bez výčitek opustíte, když už to není výhodné? Pak se chováte podobně jako kočka.

A teď když budete přistupovat k nějakému konkrétnímu zvířeti, přemýšlejte v jaké je proti vám pozici… je to kočka, která si sama vybírá ke komu přijde a ke komu ne? Pak pravděpodobně očekává, že jí projevíte náležitý zájem, když už si vás vybrala a očekává, že ji pohladíte po hlavě – dokonce ji nastavuje. Vyhovte jí, nejlépe jen nastavte ruku a nechejte kočku ať se otírá trochu sama.. .ukáže vám přesně, kde to má nejvíce ráda.

Je to naopak pes? Pes, který je na vodítku veden členem své smečky. Je veden, tedy není vůdce. Co vy na jeho místě jakožto člen týmu, kterému nevelíte? Hm? Budete nadšení, že se pozornost věnuje vám místo šéfovi? (nezapomeňme, že jste týmový typ) A když to tedy dejme tomu překousnete, co taková intimnost jako poplácání po rameni nebo objetí od úplně cizího člověka? Patří to spíš do vašeho týmu nebo rodiny, že? Tedy cizí pes často snese, ale rozhodně neocení pohlazení po hlavě. Je to pro něj intimní místo, vyhrazené pro členy jeho smečky… nebo pro lidi, které zná. Vy jakožto cizí člověk nemáte žádné právo tak jednat. Dobrá tedy, ale přesto chcete něco jako obdobu podání ruky… Má to svá pravidla:

  1. Ruku nejlépe otočíme dlaní nahoru – a necháme očichat
  2. Po očichání pohybujeme rukou vodorovně (v žádném případě nahoru)
  3. A pohladíme na straně krku a dále směrem dolů

Jste-li naprostá výjimka a máte blízko k býložravcům, pak jistě sami na sobě chápete, že hlavní je nic nechtít. Jakmile něco chcete, jste lovec. Když jste vnitřně v klidu a nijak se neprojevujete, jste bezpečný… s tímto vnitřním postojem se pak můžete snadno přiblížit třeba ke koni. Kůň vás vezme na vědomí a pokud se budete projevovat sice vnitřně pevně (víte jaká máte práva, ale i povinnosti), ale zároveň uvolněně (nikomu nic nevnucujete, nic od nikoho neočekáváte a ani nechcete), kůň se s vámi bude cítit příjemně. Vaše podstata vám umožní si ten pocit užít aniž byste na koně chtěli sáhnout (protože tím že CHCETE už lovíte) a taky vám umožní nechat koně kdykoli jít, protože ctíte jeho svobodnou duši.

Pro nás lovce těžké. Nicméně tyto kvality nejsou lidem cizí, jsou pouze potlačené a právě komunikace s býložravci nám umožní je v sobě znovu najít. Všichni máme v sobě kousky, které odpovídají chování různých druhů zvířat, máme základní instinkty jak lovce, tak kořisti, dokonce i umíme vidět věci z nadhledu jako to umí ptáci. Umíme milovat, umíme nenávidět, umíme poznat že jsme milováni či nenáviděni… to všechno umí zvířata také… Jen zvířata neumí mluvit… neumí komunikovat o abstraktních věcech, vymýšlet coby kdyby… neumí žít minulostí nebo se bát budoucnosti… žijí tady a teď neznamená to že by neuměla vyvozovat závěry nebo plánovat to do jisté míry umí a dělají, ale jejich život na tom nestojí. Tady a teď to je okamžik kdy žijí… kdy žijeme i my.

My lidé jsme často tak zaslepení svými vlastními schopnostmi jako je třeba mluvení, že všechny základnější formy komunikace jsme prostě zapomněli. A tam je zakopaný pes.

Zvířata jsou často ochotná ujít kus cesty k nám, usnadnit nám naši cestu jak jen to jde, ale jejich možnosti jsou omezené… mluvit se prostě naučit nemůžou, aby nám filozoficky objasnili svůj vnitřní stav.

A tady začíná naše práce na nás samých, chceme-li se zvířatům přiblížit, musíme opustit vymoženosti našeho lidského druhu, objevit v sobě dávno potlačené schopnosti a sestoupit z výšin současného člověčenství do nížin tady a teď, kde každou jednotlivou vteřinu prožívají zvířata. K tomu budete potřebovat učit se jazyk zvířat, učit se jejich zvyky a učit se chovat podle nich.

Odměnou vám bude růst, vnitřní růst, který dokáže naše člověčí schopnosti posunout za hranice moderního člověčenství.

Tedy dá se říci že jak hluboko budete ochotní sestoupit ke zvířecí komunikaci tak o tolik výše se dostanete nad bod ze kterého jste sestoupili.