Proti svému původnímu přesvědčení jsem v zimě musela uznat, že nejsem ten skalní typ, který vyběhne i pravidelně v mrazu nebo i v jen podzimně-zimním sychravu, větru, dešti… jo kdybych byla někde dost dlouho na sněhu tak na běžky bych snad šla… teda teď, když mě hřeje sluníčko, si to myslím.
Do toho se mi ještě vložilo jarní stěhování do nového působiště, takže nějak nebyla dříve ani chuť a ani energie… Zato s přestěhováním se chuť dostavila. Tedy nutno uznat, že chuti spíš můžeme říkat násobná motivace… jednak každodenní pohledy do zrcadla dělají své… v mém případě provokují bojovnost, že takhle už to dál fakt nejde (jen nevím proč to nefunguje i když si chystám jídlo…). Pak taky fakt, že teď bydlím na pozemku s dvěma taky zapálenými běhači, přispívá k tomu, že se navzájem hecujeme… Počasí už jasně řeklo, že běhat se dá. A navíc jsem včera přivezla konečně do nového bydliště svého koně a od začátku jsem měla v plánu, že ten kousek co to k němu mám, budu prostě každý ráno běhat… tedy kousek je to přes vesnici – asi kilometr a něco, větší kousek asi tři kilometry by to mělo být přes les.
A protože jsem tvor spíše lesní než asfaltový vydala jsem se dnes na první ranní návštěvu Karlíka lesem… Předem jsem nastudovala mapu… les je to celkem malý, celkem hustě protkaný cestičkami… trasu koně-domov jsem už několikrát prošla se psy… takže se nebojím, že netrefím.
No chyba… trasu jsem sice několikrát prošla, jenže opačným směrem a jaksi z druhé strany se cestičky kudy se dát nezdají tak jasné jako naopak… tak se tedy rozhlížím, za funění ala lokomotiva, hledám záchytné body a nakonec se vydávám tou nejpravděpodobnější cestou…
Nebo bych měla spíš říci tou co nejlíp vypadala… trochu divné mi to bylo už tak po sto metrech, ale pevně přesvědčená, že takového detailu jako je údolí s potokem jsem si prostě z opačné strany nevšimla, pokračuji dále… asi tak po kilometru a půl do mírného kopce si opakuju… tady za tou zatáčkou už bude ta odbočka nahoru… opakuju si to několik zatáček… a pomalu mi dochází že rokle bych si asi všimla i z opačné strany… nicméně si říkám les je to malý a cest je tady tak hustá síť, že stačí první odbočkou doleva a jsem tam, kde jsem původně chtěla být.
Inu odbočka doleva se nekonala… kupodivu jsem vybrala cestu, ze které nic nějak neodbočuje… vracet se mi už ale nechce a pořád doufám, že to sice bude větší okruh, ale úspěšný… to už vidím okraj lesa – pomalu jsem se vyšplhala z rokle nahoru, tak jásám a při pohledu na okolo vedoucí pozemní komunikaci potichu kleju a přemýšlím zda nezapnout gps… hned si uvědomuju že gps, kterou jsem chtěla použít k zaznamenání svého prvního letošního běhu vlastně v lese oznámila „lost gps signal“ a „restore“ se zatím neohlásil… a to na stromech ani není listí… Tak se tedy rozhlížím a hledám nějaký záchytný bod.
A našla jsem… přes pole vidím družstvo a dochází mi, že to asi bude ono družstvo – statek, které velmi okrajově vídáme z lesa na té trase, kdy si omylem zajdeme příliš daleko, tak se nesměle podél pole vydávám směr družstvo… po pohledu na hodiny zkouším po osetém kyprém poli běžet… jde to, tak běžím… nejdříve podél a pak to beru napříč… přemýšlím, jak asi vypadám ze silnice ve svém růžovočerném běžeckém oblečku uprostřed pšeničného pole… pomalu se blížím k družstvu a s radostí zjišťuju, že je to správný statek, hurá říkám si teď už to bude snadné…
Tedy jásám jen do doby, kdy vidím před sebou rozcestí s třemi až čtyřmi různými směry (pamatuju si totiž jen dva) a určit umím jen cestu zpět domů, zatímco cestu odkud jsme vždy přišli nějak ne a ne poznat… a tak si namátkou vybírám, jen proto, abych po pár desítkách metrů, rozhodnutí změnila a odbočuju na cestičku, která mě dovede zpět těsně za rozcestník ale na třetí směr… riskuju to a běžím tudy… naštěstí to tady poznávám a tak běžím dál… No běžím… ono už je to téměř hodina a z toho byla víc jak půlka cesty do kopce, tak spíš tak popobíhám za lokomotivového zvukového projevu. Akorát čas mě žene do rychlejšího tempa, neboť jistá si tím, že to bude brnkačka, jsem si dala na čas s majitelem stáje sraz na seznámení Karlíka se stádem a krátce poté mám ještě telekonferenci v práci…
Pomalu mi začíná být cesta podezřelá… sice vím, kde jsem, ale nejsem si jistá kterým směrem se od místa, kde jsem, nachází můj cíl… něco mi říká, že bych neměla tak klesat – to rozhodně, a navíc bych měla běžet více vlevo… až je ten pocit neúnosný tak „na blind“ vbíhám na odbočku a děj se co děj… buď dojdu do cíle, nebo nějak zpátky domů… Po pár desítkách metrů, kdy si v duchu nadávám do idiotů, se naštěstí les rozestupuje a já se objevuju na správném místě… sice o cca 30 minut později než jsem chtěla, ale téměř zároveň s majitelem stáje. Gratuluju si k tomu, že jsem měla ten nápad vyrazit dřív, abych Karlíka trochu zkulturnila. V duchu odkládám tuto činnost na odpoledne. Jen trochu hloupě se přiznávám k bloudění a ničím tím kouzlo okamžiku „jste tady na minutu přesně“… Asi že kondice lokomotiva vyprodukovala do hlavy příliš mnoho páry…
Karlík se do stáda začleňuje jako by tam odjakživa patřil, veškeré mé obavy z jeho chování jsou naprosto směšné… a já se můžu vydat domů, abych stihla onen důležitý hovor… mám na to méně než patnáct minut, ale naštěstí je to převážně z kopce… domů dobíhám takřka na minutu přesně.
Po telefonátu s mírným optimismem zkouším stáhnout z mobilu záznam běhu… a ano je zaznamenáno několik desítek metrů po vyběhnutí a pak vzdušnou čarou až cíl… dohromady cca 600m… lehce zuřím a jdu si na mapy.cz alespoň zhruba spočítat trasu… vychází to něco kolem 5,5 km, zklamaně konstatuji, že téměř hodina je i s tím různým blouděním a rozhlížením velmi ostudný čas a přemýšlím, zda mi pomůže když si přečtu jak běhat orientační běhy 😀
Zítra to snad trefím na poprvé… Nové běžecké sezóně zdar! 😉
Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)