Koně jsou druhá nejvíce empatická stvoření… hned po včelách. To tvrdil jeden výzkum, který už bohužel nedohledám. Věřím tomu. Empatie je schopnost vcítit se do druhého, tohle přesně koně umí, naprosto přesně poznají, jak se já cítím a podle toho se ke mně chovají – nastavují jakési zrcadlo.

Naprosto typické u koní je, že zkoušejí, jak se zachovám. Zkoušejí to hlavně proto, že si nejsou jistí, jak se zachovám. A jistí si nejsou, protože ani já si nejsem jistá. Koně potřebují mít ve vztazích jasno. Dokud ho nemají, je pro ně přirozené si to vyjasňovat. Nepotřebují o místo bojovat, ale potřebují si ujasnit, kam patří. S každým místem ve stádě souvisí jak jistá privilegia, tak i povinnosti.

Na co se můj kůň ptal?

A to přesně dělají i vzhledem ke mně. Například koně často zkouší, kde končí můj osobní prostor. Mám svůj prostor obecně docela velký a dost nerada do něj pouštím cizí lidi, nebo rozšířeně cizí bytosti. Takový výtah nebo hromadná doprava už pro mě je trochu problém a i v přeplněné tramvaji je obvykle kolem mě na stopu místa, protože prostě dál to těm lidem mentálně nedovolím se přiblížit… A to i přesto, že hned vedle se na sebe tisknou, jako sardinky v krabičce.

Tak tedy koně tohle zkoušejí… na rozdíl od některých lidí, každý kůň na milimetr přesně ví, kde můj prostor končí a to, že do něj strčí jen špičku kopyta je jasná výzva k nějakému vyjasnění. Špička kopyta jen k malému potvrzení. A to je to, co jsem se strašlivě dlouho učila. Totiž ačkoli kůň i můj učitel naprosto přesně s milimetrovou přesností věděli, kde můj prostor končí, já jsem naprosto tápala a snažila se všechny přesvědčit, že mě to ale nevadí, že tam kůň stojí. Kůň očividně věděl, že mi to vadí, lidi, co to pozorovali, to věděli, jen já jsem nebyla schopná poznat, že mi to vadí.

Proč odpověď věděli všichni, jen já ne?

Paradox, co? Ale je to přesně tak. Totiž může za to nějakým dílem výchova nějakým dílem zkušenosti. Celkově je to o malém nebo lépe řečeno špatném sebevědomí. Totiž sebe-vědomí buď máte, nebo nemáte, moc nejde být si sebe vědom jen málo… protože pak si jste vědom sám sebe. Učila jsem se tedy vnímat, kdy mi kůň začíná vadit nebo na začátku jsem to spíš nazývala, kdy ho ucítím ve svém prostoru. Na začátku jsme měli spoustu nedorozumění, koník nechápal proč někdy, když překračuje hranice, nic nedělám a jindy vyletím jak vichřice… Sama jsem tomu pořádně nerozuměla, ale postupně jsem se naučila svůj prostor kolem sebe vnímat a cítit a uvědomovat si tlak směrem na mě od mého koně. Kůň tím nemyslí obvykle nic špatného, z jeho strany je to jen otázka. Ale už nechápe, pokud nedostane žádnou nebo rozporuplnou odpověď. Pak je buď nejistý nebo vzteklý… nebo rovnou obojí.

Jak se to promítá do vztahů s lidmi?

A nedávno se mi to propojilo… zjistila jsem, že se špatným sebe-vědomím souvisí moje závislost ve vztazích s lidmi. Tedy místy až chorobná nutnost mít svoje jednání odsouhlasené od někoho blízkého. A vůbec celková snaha si vztahy udržovat tak, že se „obětuju“ pro svoje blízké. Tedy, že dělám to, co mi ve skutečnosti vadí nebo, co ve skutečnosti dělat nechci, pro svoje kamarády proto, že mám pocit, že je to moje povinnost.

A jak se to promítá do vztahu k sobě?

Samozřejmě není špatně čas od času nebo i často se pro někoho obětovat. Vědomě. Špatně je pokud si to neuvědomujeme… protože pokud oběť děláme vědomě, jsme si dobře vědomi sebe a svých potřeb, pokud to dělám já pro nějaký pocit, že je to tak správně nebo, že se to tak očekává, je to špatně, protože si neuvědomuju, co potřebuju a chci já osobně. Ztrácím tím kontakt sama se sebou, nejsem si sebe vědoma… dávám svému podvědomí zmatenou odpověď a zavírám ho tím někam do sklepa, kde se zároveň cítí nejistě a vzteká se … přesně jako můj kůň.

Dost mi to vysvětlilo moji „vrozenou“ nerozhodnost… prostě jsem se neuměla sama sebe zeptat:  „Co vlastně chceš?“ Nebo jsem si neuměla popravdě a jednoduše odpovědět.

Stejně jako můj kůň ke mně neměl respekt, který přesně vychází z toho, že proti sobě má kvalitního uvědomělého člověka, tak já jsem k sobě samotné nemohla mít respekt, protože jsem nebyla sebe-uvědomělá.

Klíčem jsou otázky na „teď“

Celé to velmi souvisí s vědomým prožíváním okamžiku. Uměním se zastavit a položit si některou z klíčových otázek: „Co teď chceš?“, „Co teď cítíš?“, „Na co teď myslíš?“ a uměním pravdivě a bez velkého přemýšlení si „pocitově/intuitivně“ na ně odpovědět. Je celkem jedno jak pak své přání, či pocit zahrneme do svého dalšího vědomého jednání. Důležité je být si toho vědomi.

A to se zcela záměrně dnes lidé neučí… naopak… učí se slepě dělat to, co dělají drzí. Nebo se cítit provinile, že nesplňujeme požadavky druhých dokonale a neustále se snažíme do nich nějak vměstnat i přes značné oběti ve vlastních řadách. Neučíme se individualitě.

Každý člověk na začátku ví, co mu vadí a ví, co se mu líbí a základní dovedností a odpovědností člověka k sobě samému je umět to říct sobě i druhým. Bez emocí, jako informaci. „Prosím tohle mi vadí, nedělej to.“ Nebo „Tohle se mi nelíbí, jdu pryč.“ Ale taky „Tohle je mi příjemný, prosím pokračuj.“ Nebo „Tohle se mi líbí, jdu se na to podívat.“

Chcete se stát sebe-vědomými?

Pokud to taky neumíte, půjčím Vám svého koně. Koně jsou v tomhle nejlepší učitelé. Nikdy jim není dobře s člověkem, který si není jistý sám sebou. A pocit bezpečí mého koně pro mě byl tou největší motivací k práci na sobě. A stále je. V současné době se můj koník v mojí přítomnosti spokojeně oblizuje a přežvykuje, je uvolněný. A já jeho otázky, nebo i jiných koní, v jejichž blízkosti se vyskytuju, cítím, i když jsem k nim zády.