Neumím to. Nevím, jak se to dělá, že vám kůň, mladý koník začne důvěřovat. Všichni koně, se kterýma jsem dosud pracovala už to prostě uměli. Uměli na sebe nechat šáhnout, nechat se vodit, manipulovat se sebou. Ne vždy to uměli dobře, ne vždy v tom člověku nějak důvěřovali, ale prostě někdo někdy je naučil, že lidi to dělají.

A teď mám na starosti desítky koní, kteří to neumí, neumí se nechat pohladit, neví, že to lidi dělají, neví, že je má udržet tenká ohlávka s vodítkem a člověk s desetinou jejich váhy.

Atom dvouletý hřebeček, který je ještě mimino, ale občas zasněně stojí u ohrady a kouká na stádo klisen vedle. Hřebečci se ideálně kastrují v roce, kdy ještě neví, že jsou hřebci. Škody na těle i psychice jsou tak nejmenší. I když v ideálním světě by hřebečci mohli zůstat hřebcem, tak v našem světě to prostě úplně nejde.

A tak mám dvouletka, na kterého nesáhnu, kterého potřebuji ochočit tak moc, že mi bude věřit tolik že do sebe nechá řezat. Dost děsivá představa. Velký úkol, tedy pro mě.

Přemýšlím, jak popsat tu práci. Ty momenty, kdy jsem myslela, že to nikdy nemůžu dokázat, protože nejsem dost přesná, neumím se dost uvolnit. Ani ty momenty, kdy o mě to děcko začalo vážně přemýšlet, kdy začal chápat a nabízet.

Člověk se tady dostává do bodu, kdy začíná rozumět, že popis tajů jezdeckého mistrovství má obrovská omezení. Ty drobné těžko uchopitelné detaily, mikrosekundy, které rozhodují o tom, že koni sdělíte to, co chcete nebo naprostý opak. Princip je naprosto jednoduchý. Koníkovi se snažíte předat myšlenku, že s vámi mu bude dobře a bez vás mu bude hůř.

Jednoduchá věc. Naprosto se uvolnit vedle koně. Vedle rozechvělého děcka, které úplně nechápe. Se srdcem tlukoucím nejistotou, jestli se vám to povede. Jestli první slova, která na čistý list koňské duše napíšete budou pěkná nebo ne. Snadné ne? Zapsat na první řádek duše koně větu: „S člověkem je mi dobře.“

Tak snadné to skutečně je. Tedy doufám, že s druhým a dalším koníkem skutečně bude. S tímhle to bylo jako první polibek. Měsíc kolem sebe nejistě kroužíte, každý den je to snadnější, každý den víc rozumíte, víc rozumí on, každou minutu se umíte uvolnit lépe a koník je méně nejistý.

První letmý dotek nosem, kterého se Atom lekl tak, že skočil z místa dva metry dozadu, i když to byl on, kdo se dotkl mě. Přiblížit jsem se mohla asi tak na dva metry a opatrně natáhnout ruku s nabídkou ať ji prozkoumá. Někdy chtěl, někdy ne.

10 lekcí a něco se začalo měnit. Můj pocit, pocit koníka. Nevím jistě, co dříve. A to je právě to, kdy to nějak začíná fungovat, když se s tou bytostí na druhé straně cítíte propojeni tak blízko, že nevíte přesně, kdo je iniciátor a kdo „jen“ reaguje. Nevím, jestli koník se uvolní, protože já jsem tak uvolněná. Nebo jestli já jsem tak uvolněná, protože on je. Pak v těch chvílích se začínají dít věci. Věci, o kterých už dopředu víte, že se stanou. Stanou se proto, že víte že se stanou. Je to jakési informační pole mezi vámi dvěma, ze kterého oba dokážete číst i sdílet v něm sebe.

12. lekce a já jsme věděla, že dnes je ten den. Atom čekal. Strašně moc chtěl, přesto je to těžká věc nechat na sebe poprvé sáhnout člověka. Stála jsem vedle něho tak jako v minulých lekcích asi metr od něj na dosah ruky. Opatrně naznačuju, že zvednu ruku a podrbu ho na kohoutku. Udělal malý krok stranou, dobře dám ti víc času říkám si a jdu od něj, Atom jde za mnou a cítím to tak, že říká něco jako „Nene počkej ještě to zkusíme“. Tak se vracím a zkouším to znovu, otočí hlavu a kouká, nechávám mu čas, aby si na tu myšlenku zvykl a zkouším se ho opatrně dotknout. Malinko uhýbá stranou, jakmile se jen lehce dotknu chlupů. Tak si říkám, že i tak je to obrovský pokrok a chci odejít. Atom jde se mnou.

A tak se znovu vracím a celé to zopakuju Atom mírně ustupuje do strany, ale cítím, že strašně chce zůstat. Je to chvíle velmi opatrné důvěry, křehoučká, krásná, magická a dojemná. Opatrně, ale zároveň pevně i něžně ho poprvé drbu na kohoutku. Atom trochu ustupuje, ale neodchází, dokonce zůstává relativně povolený.

Cítím, jak mi chtějí z očí vytrysknout slzy. Cítím se vděčně, dojatě a cítím důvěru a odpovědnost. V noci pak si říkám, jak velkou odpovědnost teď mám, když jsem tomuto koňskému miminu ukázala, že s lidmi to může být dobré. Odpovědnost, kterou nejde splnit. Nejde dohlídnout na to, aby všichni lidi, se kterýma se v dalších dnech a letech potká byli takoví, jak jsem mu slíbila.

Ale vím, že to teď bude vždycky hledat. Že ty první slova, která si vždy o člověku přečte jsou: „S člověkem je to dobré.“

Všichni další lidé to budou považovat za samozřejmost, dotknout se koně přece je samozřejmé. Málokoho napadne, kolik hodin práce za tak jednoduchou věcí, tak základní věcí je. Kolik hodin, bez kterých by vůbec nešlo dělat cokoli. 

foto: Šárka Štrejchýřová pro Karačájevský dvůr.