Tak… Tohle je už čtvrtý pokus, jak napsat článek o chybách. Věc, o které s přáteli mluvím často a už velmi dlouho. Téma, které jsem už nejméně dvakrát slíbila ve svých předchozích článcích. Tak snad tento pokus už vyjde… uvidíme… pokud ne další článek začne popisem pokusu PĚT…

Přemýšlím, proč je pro mě tohle téma tak složité dát na papír… princip je velmi jednoduchý a lze ho shrnout do jedné nebo dvou vět, které budou znít přibližně takto:

Chyby jsou přirozenou součástí procesu učení a života. Bez chyb se nikam neposuneme, proto zůstaňte uvolnění a experimentujte.

Jenže tyhle věty si můžete přečíst stejně jako já v každém druhém sebe-rozvojovém, sebe-láskovém nebo sebe-vědomovém článku a možná vám to stejně jako mě řekne jen toto: „No jo na tom něco je.“ A jinak se nic nezmění, dál budete puntičkářsky sledovat svoje okolí a vyhlížet, kdy můžete začít být ve stresu z nějaké nedokonalosti vlastní, anebo dokonce cizí.

A to je důvod, proč chci popsat, jak jsem k tomu skutečnému uvědomění a AHA prožitku došla já. Přestože ten prožitek a uvědomění nelze předat, ale třeba někomu naznačím cestu kudy k němu dojít.

Chyby děsí

Tak tedy chyby. Nevím přesně, kde se ve mně vzalo cítění a vnímání pro chyby, které je tak silné, že husí kůže mi naskakuje jenom na slovo CHYBA myslím. Chyby ve škole znamenaly katastrofu, chyby v práci znamenají katastrofu. Dokonce i chybné roztřídění barevného prádla do pračky se rovná téměř tragédii. Jen si to představte, že jedna šedá ponožka má narůžovělý odstín a druhá namodraly, co na tom, že je nikdy nikdo neuvidí. A to mě za chyby trestalo jen moje vědomí toho, že je to špatně, které mi bylo úspěšně vtlučeno do hlavy.

Chyby děláme, jestliže nedodržujeme pravidla. Chyby děláme když dodržujeme pravidla. Chyby děláme, i když o tom ani nevíme. A osvícení lidé chyby někdy dělají schválně. Jen tomu neříkají chyby. Ha začíná to být pěkně zamotané.

Co je chyba a jak to vnímáme snad asi chápeme všichni. Ale ty ponožky jsem si prostě nemohla odpustit.

Ještě mi tady chybí konstatování – podstatné konstatování, kterému nás život zdůrazňující špatnost chyb obvykle naučil. Chyby se nesmí dělat. Čím méně chyb uděláte tím lépe. Budete mít lepší známky, šéf bude spokojenější a stres z toho, že se někde budete muset vyzout úplně zmizí.

A přesto nejde je nedělat

Proč to sakra nefunguje? Inu protože žijeme. Život je věc nepředvídatelná a v jeho průběhu se musíme stále něco učit a přizpůsobovat se novým okolnostem. A to dokonce i v případech, kdy nechceme. Vlastně HLAVNĚ v případech, kdy nechceme. No a přesně v těchto případech nás naše snaha nedělat chyby vede k té největší fatální chybě – strnulosti. Ano jen si to představte, jak místo abyste využili jedinečné příležitosti jít na návštěvu k úžasným lidem, které jste právě nečekaně poznali, návštěvu odmítnete kvůli tomu, že by viděli vaše nestejnorodé ponožky.

Tak trochu to přeháním s filozofováním… takže přejdeme k mému vhledu, který pro mě byl naprosto průlomový. A protože se zdá, že koně mají za úkol mě v životě naučit nejvíce vděčím opět jim za to, že mi došlo něco opravdu důležitého. A samozřejmě mému učiteli koňovědy… který vysvětlením proces pochopení velmi urychlil.

Co mě o chybách naučilo cvičení koní

Tak tedy pokud chcete koně naučit, aby udržoval sám od sebe nějaký chod, tak ho to nikdy nenaučíte jinak než, že ho necháte udělat chybu. Nikdy. Vysvětlím. Například učíte koně, aby po pokynu ke klusu prostě klusal a nepřestal dokud mu nedáte pokyn ke zpomalení nebo zrychlení. Moje představa a představa asi všech koho znám byla, že koni řeknu klus a jakmile vidím, že chce přestat klusat tak opakuju pokyn a koně tak udržuju v klusu.

Víte, co tímto postupem koně naučíte? Přesně opak toho co chcete. Naučíte ho, že klus udržujete vy. Jinými slovy koník přenechává odpovědnost na vás, pokud byste to byli vy, kdo by byl na místě koně tak byste možná při každém upozornění, že stále máte klusat chtěli odseknout, ale jo já vím vždyť klušu. A? Znáte to ne? V práci, ve škole, nebo kdekoli jinde, kde nad sebou máte otravnou kontrolu. Sice vás donutí neudělat chybu, ale nedonutí vás nechtít tu chybu udělat… ba právě naopak.

Vraťme se ke koni. Kůň si říká… ale já bych chtěl zpomalit… co se asi stane když zpomalím? Jenže protože k tomu nikdy nedojde, bude to prostě pořád zkoušet. Udělejme to jinak. Místo otravného upozornění při každém našem pocitu si počkáme až opravdu udělá chybu a zpomalí do kroku. V tu chvíli mu můžeme tohle místo označit jako chybu a chtít po něm aby klusal. Jinými slovy koni říkáme něco jako: „Hele kámo chtěl bych abys klusal, ale tohle není ono. Věřím, že to zvládneš sám, ok?“ A koník si řekne: „AHA?! Tak tohle je klus a tohle ne.“ A už ví, jak na vás vyzrát, protože když bude klusat budete spokojení a nebudete prudit. A sám se bude snažit klus udržet.

Vidíte ten rozdíl? Koník najednou zjistil co dělat nemá. Ne, jen jakýsi nejasný pocit, že by snad mohl něco udělat špatně, i když to ještě špatně neudělal. A najednou má svoji vlastní motivaci to dělat dobře a důvěru že to sám zvládne. Navíc každý máme pocity nastaveny jinak, takže koníka upozorňujeme ve chvíli, kdy je situace černobílá. Ne ve chvíli, kdy MY máme pocit, že se něco děje. To, že já mám nějaký pocit neznamená, že ON to tak opravdu má.

Chybami se (nejen) člověk učí

Nejdříve jsem nechápala ten princip. Ale pak mi to došlo. Jde o učení. O to do jaké míry se něco dokážeme naučit, zda tak abychom v tom byli samostatní nebo ne. Pokud necháme vnější vlivy, aby udržovaly za nás odpovědnost a nikdy si nedovolíme udělat chybu bude nás to jaksi k té chybě neustále táhnout. Zatímco pokud si na to, co dělat nemám sáhnu, mám osobní zkušenost a mám vlastní motivaci dělat to dobře.

Neznamená to, že chybu uděláte jen jednou, to vůbec, ale pokud se nebojíte je dělat a prostě je jen opravujete tak máte možnost se zlepšit skutečně do takové míry, že jednou budete bezchybní. Taky to neznamená že budete vyhledávat jen chyby, to se pak nikam neposouváte.

Je zajímavé, že tuto naši naprosto přirozenou součást učení se obvykle máme zpochybněnou a démonizovanou až ve chvíli, kdy nás dospělí začnou měnit na další dospělé. Někdo to má už před školou někdo až tam. Naštěstí obvykle fungují alespoň základní instinkty a dospělí si obvykle nedělají příliš mnoho z toho, že dítě, které se učí chodit mnohokrát spadne. Tyhle pády snad nikdo neoznačuje slovem chyba a neznačkuje negativním pocitem. Snad úplně všichni chápou, že naučit se fyzické rovnováze je proces a padání je jeho součástí. Že pádů je méně a méně, ale bez nich to prostě nejde.

Nikoho ani nenapadne zakázat dítěti padat. Je zajímavé představit si, co by se stalo, kdybychom to zkusili. Myslím, že by dítě nikdy chodit nezačalo… prostě by nebylo schopné nespadnout. A tak by to nikdy nezačalo zkoušet a zůstalo by nehybné – strnulé, paralyzované. A vynervované, protože přirozeně se děti chtějí pohybovat – jsou tak naprogramované – vytvořené, aby se naučily chodit. Přesně to se děje, když se snažíme nadmíru kontrolovat v situacích, ve kterých se ještě potřebujeme učit. Například ve vztazích, nejen vztazích muž-žena, ale úplně obecně.

Jakmile jsem si uvědomila tyto souvislosti zapadl tento princip do mnoha příkladů z mého každodenního života. Dokonce objasnil i některé zažité a známé příběhy slavných učitelů. A co je snad nejdůležitější osvobodil mě. Chyby jsou v mém procesu růstu naprosto nezbytné, pokud nedělám chyby nehýbu se. Doslova. Nečinnost je zdánlivě jediná možnost, jak se chybám vyhnout, tedy až na to že to samotné je chyba… což časem člověku taky dojde. Tedy základním poznáním je že NEJDE nedělat chyby.

Proto potřebujeme pískoviště

Chytří lidé chyby dělají schválně. Tedy samozřejmě ne chyby fatální, tak aby našli cestu kudy jít nechtějí, a přitom se nic zásadního nepokazilo. Když si to představíte u dítěte, co se učí chodit –  je trochu rozdíl, když padáte na betonu a na žíněnce. Angličtina používá pro popis toho způsobu krásné slovo „sandbox“ – pískoviště. Tedy prostor, kde můžeme chyby dělat bezpečně. Všichni objevitelé a lidi, kteří pracují tak, že jsou nuceni experimentovat to znají.

Jen je smutné, že právě prostředí, kde bychom se měli naučit mnoha důležitým věcem, a která by měla být právě těmi nejbezpečnějšími na experimentování a hledání těch správných způsobů nám právě tuto bezpečnost nedávají a místo toho paranoidně dohlíží na to abychom chybu ani nezakusili.

Vzpomínám si, že moje maminka, když mi potřebovala vysvětlit, že trouba pálí, tak mi prostě na chvilinku dala ruku na horká dvířka od trouby. Ne tak horká, aby se mi něco stalo, ale tak abych to cítila. Pamatuju si to dodnes. Nejspíš z takového vysvětlování máme úsloví, že někdy je třeba se spálit.

Chybovat znamená žít, ale žít neznamená jen chybovat

V tuhle chvíli cítím potřebu ještě osvětlit, že kromě početné skupiny lidí neprozřelých, které chyby straší, máme i druhý extrém, který má chyby za projev osobní svobody a jakéhosi rebelského přístupu k autoritám… aneb skupina „Chyba je moje právo.“ No i tam jsem se na chvíli ocitla… jak nedávno poznamenala moje kamarádka… jsem tak trochu typ „ode zdi ke zdi“. Je nutné poznamenat, že právo na chyby máme, ale pokud máme i zdravý rozum budeme experimentovat v prostředí bezpečném, jinak nemůžeme očekávat, že chyby nebudou mít vážné následky.

Jinými slovy, když budete zkoušet křídla, zkoušejte je nejdříve jen z pár metrů a až to bude fungovat skočte z útesu. Inu samozřejmě to můžete z útesu zkusit zrovna, otázka je jestli se tím něco naučíte a někam se posunete nebo ne.

Tak nevím… zatím jsem se dopsala v tomto pokusu asi nejdále. Tedy ho považuji za úspěšný. 🙂

A další příklady učení chybami

Ještě bych ráda uvedla pár příkladů, kde je jasně vidět, že tento princip se běžně používá:

Výcvik psů – pokud necháte psa správný způsob provedení cviku „vymyslet“ můžete se spolehnout na jeho pochopení a tedy provedení i v různých obměnách prostředí nebo dokonce provedení. Například „sedni“ – není pak nutné nacvičovat drilem zvlášť ze stoje a zvlášť z leže. I když samozřejmě nacvičovat to musíte, ale pes chápe rychleji, že v obou případech chcete to stejné. Výraznější je to pak na složitějších cvicích, kdy je potřeba, aby pes zapojil vlastní hlavu.

A co mě neskutečně překvapilo… a co se moc neříká… Ježíš tuhle metodu učení používal taky. Příklad: Místo, aby zabránil „drobné“ chybě, kdy Petr při Ježíšově zatýkání použil meč, tak naopak celou chybu v bezpečném prostředí vyvolal a Petra tím naučil na vlastním prožitku, že meč nemá v rukách křesťana co dělat. Pokud by Ježíš zabránil této chybě tím, že by ji zakázal, Petr by pravděpodobně neměl ten správný impuls, který by zkrotil jeho příznačnou horlivost a celá věc s mečem by vybuchla v něco mnohem horšího a možná i fatálního. Je taky zajímavé, že po této a další lekci přestal být znám jako impulzivně přehorlivělý, ale stal se horlivě rozvážným.

Víte že, než Edison objevil, že do žárovky může použít wolframové vlákno, tak vyzkoušel na tisíc jiných materiálů a způsobů? Bylo to tisíc chyb?

Chyba, omyl nebo experiment?

Chyb se nebojte. Klidně se vyzouvejte i s různýma ponožkama. Kdoví, třeba tím zrovna udáte nový módní směr. Nebo objevíte vliv barev na krevní oběh v dolních končetinách. 😉 Anebo se prostě naučíte, jak efektivně třídit prádlo, nebo co použít, aby se navzájem neobarvilo, nebo objevíte triky, jak zvýraznit nějakou barvu atd. Experimentujte záměrně a poučte se z náhodných omylů. Zůstaňte uvolnění, smějte se a tančete bez obav. Buďte dětmi a budete růst nejrychleji.

Mír 🙂