S delfínem jsem zůstala dalších pár dní nebo týdnů možná měsíců, těžko říct. Užívala jsem si lehkosti bytí tou, kterou jsem zrovna byla. Těla, které jsem v tu chvíli potřebovala nebo prostě jen chtěla.


Většinu času jsme prostě byli delfíni. Delfíni hraví. Občas jsme pozorovali tuleně nebo kosatky. Jedny při jejich snaze se chránit a druhé při jejich snaze je pohltit. Delfíni se do té „hry“ zapojovali taky a snažili se „zachránit“ jednu nebo druhou stranu sporu, tím, že jim ukazovali bezstarostný život v těle delfína.


A potom jednoho dne, jsem cítila touhu jít dál. V proměnách jsem získala nějakou praxi, i když jen mezi těly středohorského moře. Plavala jsem s delfínem kolem pobřeží a najednou jsem měla pocit, že jsem na skále nad mořem zahlédla Wise. Stýskalo se mi po jeho společnosti a měla jsem pocit, že si s ním potřebuju promluvit. Tehdy mě konečně napadlo, že bych mohla zkusit vyskočit jako delfín a dopadnout na zem jako vlčice. V těle, které mi stále zůstávalo nějak nejbližší.


A tak jsem se rozloučila s mým delfínem.
„Věděl jsem, že jednoho dne to musí přijít.“ Řekl, když jsem mu vysvětlila, že musím jít dál. „Rád bych zůstal tvým přítelem.“ Dodal a vážně se na mě díval. Oplatila jsem mu ten vážný pohled a kývla. Pak jsem se rozplavala plnou rychlostí ke břehu vyskočila z vody a na skálu dopadla tlapama se světlou srstí těla vlčice.


Vytřásla jsem ze svého vlčího kožichu zbytky slané vody, otočila se a posadila se na skále. Dívala jsem se do moře. V hlavě mi běžely všechny obrazy, které se tam odehrávaly na každodenním pořádku, tři různé světy se svou vlastní verzí pravdy. Na konci jsem nevěděla, kdo koho vlastně zachraňuje, kdo na koho útočí, kdo je oběť, kdo tyran. Ve svém kontextu měli pravdu všechny strany. Bylo to smutné. Vzpomněla jsem si najednou na ten smutek, který jsem cítila z Wise, když jsme odešli od tuleňů. Tehdy jsem to nemohla pochopit. A stále jsem to nechápala, jen jsem cítila, že je to celé smutné a nemá to řešení. Jako začarovaný kruh.


Smutně jsem pohlédla i na delfína a poslala mu ujištění, že ano zůstaneme přáteli. V moři jsem zahlédla ploutve kosatek a v dálce na pláži byly vidět tečky, které musely být tuleni.


Vstala jsem a podívala jsem se směrem, kde jsem měla pocit, že jsem zahlédla Wise. Nebyl tam, přesto jsem se vydala tím směrem. Cesta vedla mírně nahoru. Byla jsem v úplně jiné části mlžných hor než na začátku. Stromy vypadaly víc exoticky, slunce víc pálilo a nebe bylo víc modré. Skály u moře se postupně změnily v něco, co trochu připomínalo step, skalnatou step. Vůbec jsem si nebyla jistá, kam jdu, ale potřebovala jsem prostě jít. V dálce jsem uviděla stádo koní a vydala jsem se k němu.


Po nějaké době jsem si konečně všimla, že sice jdu sama, ale ne tak úplně občas se za skalnatým výběžkem nebo na obzoru objevila silueta, která v něčem připomínala Wise, ale byla příliš kočičího tvaru, aby to byl vlk, i když v sobě měla něco z Wisova pohybu. Chvíli jsem siluetu pozorovala a zdálo se, že míříme přibližně stejným směrem. Jednou jsem viděla, že silueta si stejným způsobem prohlíží mě. Nepřiblížila se, stejně jako jsem se nepřiblížila já k ní, ale ani neutekla.


Mířila jsem ke stádu koní a byla jsem zvědavá, jestli tam bude Camaris, kterého jsem zahlédla, když jsem byla s Wisem. A jestli mě nechá k sobě přijít. Měla jsem pocit, že by to mělo být snadnější. Cítila jsem, že jsem jiná než tehdy, kdy přede mnou utekl.


Ukázalo se, že stádo koní bylo daleko od moře jen zdánlivě, jak jsem se k nim blížila, moře se opět objevilo a zjistila jsem, že jsem jen obloukem obešla nějakou větší zátoku. Přesto jsem se k nim přibližovala mnohem pomaleji, než bych čekala. Jako by něco vytvářelo iluzi menší vzdálenosti. Připomnělo mi to, jak jsem si vždycky představovala fata morgánu. V duchu jsem se tomu usmála.


Ucítila jsem na sobě něčí pohled a otočila jsem se do toho směru. Uviděla jsem známou siluetu kočičího vlka. Usmála jsem se pro sebe, a protože jsem celou dobu cítila, že je to on ne ona, překřtila jsem si ho ze „Siluety“ na „Stín“.


Byl večer, za sebou jsem měla tmavnoucí moře, vycházel měsíc a já jsem se cítila nádherná ve svojí světlé vlčí srsti. Jen jsem stála a dívala se na něho. Byl zajímavý. A byl mnohem blíž než na začátku, takže jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Kočičí vlk. Kočka s pohledem vlka. S očima, které ví.

Pokračování příště 😉