V hlavě jsem stále měla obraz delfínovi snadné proměny na kosaťáka, tuleně a zpět.

„Jak?“ Pomyslela jsem si k delfínovi.

Usmál se na mě a řekl: „Vždyť to umíš.“ Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Co se stalo, když ses změnila poprvé?“

Zamyslela jsem se. Už to bylo tak dávno kdy jsem byla vlčicí: „Byl tam Wise.“ Řekla jsem. „Běžel přede mnou a já jsem ho jen sledovala, nepřemýšlela jsem, běžela jsem a najednou jsem cítila víc a měla čtyři nohy místo dvou. Myslím, že změnu jsem ani hned nezaregistrovala.“ Skončila jsem s popisem.

Delfín kývl. „A tuleň?“ Zeptal se.

„Nevím, usnula jsem jako vlčice probudila se jako Zlatá.“

„Ah, jasně.“ Komentoval to delfín zamyšleně. „A kosatka? Bála ses?“

„Eh??“ To mě nenapadlo přemýšlela jsem. „Ano.“ Odpověděla jsem po chvíli.

„Vidíš?“

„Co?“ Nechápala jsem.

„Nesmíš se na změnu příliš soustředit.“

„Aha.“ Pořád mi to nějak nedocházelo. „Dobře nesoustředím se, ale… jak?“

Delfín pozoroval můj zmatek. „No trochu se soustředit musíš!“ Zasmál se.

„Aha.“ Ušklíbla jsem se. „Takže si to shrneme. Musím se soustředit, ale vlastně nesmím.“

„Jo. Totiž naopak.“

„Co?“

„No nesmíš, ale vlastně musíš.“

„Na tom záleží?“

„Jo záleží.“

Delfín vypadal úplně vážně. Pátravě jsem si ho prohlídla, jestli si ze mě neutahuje.

„Jde o to mít správně nastavenou mysl, chápeš? V tom stavu, kdy věci prostě necháváš, aby se staly. Nastavíš a pustíš, nedržíš se té představy, ani myšlenky. Jako když usínáš a necháváš myšlenky klouzat. Víš, co tím myslím?“

„Ne.“ Chtělo se mi odpovědět, ale nebyla to pravda. Ten stav přece znám, říkal mi nějaký hlas uvnitř mě. Tak jsem jen kývla a dodala: „Zamířit a vystřelit.“ A poslala jsem k delfínovi obraz lukostřelce, aniž bych věděla, jestli to delfín zná.

„Jo, ale naopak.“ Odpověděl zcela vážně delfín znovu.

„Jak naopak? Nemůžu přece nejdřív vystřelit a až pak zamířit.“

„Ne?“ Usmál se delfín a oči mu jiskřily. „Můžeš. Ale ještě jsi to nezkusila.“

„Hm.“ V hlavě se mi vybavily ty chvíle, kdy šíp zasáhl cíl, aniž bych mířila, kdy jediný, co bylo jinak byl můj stav mysli.

„Tak. To je ono.“

Překvapeně jsem se podívala delfínovi do očí, protože jsem si neuvědomila, že jsem si to pomyslela nahlas. Snažila jsem se vybavit si ten pocit.

„Mračíš se.“ Ozvalo se mi v hlavě.

„Co? Kosatky se přece nemůžou mračit“

„Ne.“ Smál se delfín. „Ale můžou tak vypadat. Plav za mnou a nepřemýšlej a pak prostě skoč jako delfín.“ Řekl mi.

Snažila jsem se znovu si vybavit ten pocit, ale delfín už plaval pryč. A tak jsem ho jen odevzdaně následovala.

„Uvolni se.“ Zaznělo mi v hlavě.

Přestala jsem přemýšlet. Nic jsem neodpověděla a prostě jen plavala dál.

„Skoč!“

Skočila jsem a když jsem dopadla zpátky do vody cítila jsem, že moje tělo je menší, štíhlejší a obratnější, byla jsem delfín. Cítila jsem hrdost svoji i delfínovu.

Pokračování příště 😉