Varování: Následující řádky doma rozhodně neopakujte nebo jen na vlastní nebezpečí. Autor není odpovědný za následky.

Původně jsem chtěla psát o něčem aktuálním v dnešní době, ale… napíšu vám o kočkách. Ani nevím přesně proč.

Před pár měsíci jsem domů přivezla pár zachráněných koťat, do té doby jsme byli taková normální rodina. Během pár týdnů se ovšem stalo něco, co se nepovedlo ani několika psům v mém životě. A to jsem se vždy považovala spíše za členku psího tábora než kočičího…

Prostě kočky! Začíná to ráno sotva se probudíme a potichu otevřeme dveře s úmyslem jít vykonat ranní hygienu. Ze spodního patra se začne ozývat hlasité a nekončící:

 „MIAAAU!!!!, MIAAAAAUUUU!!!!!“

Nebýt toho, že jsem se tam byla několikrát podívat a nic se nedělo, myslím si, že je tam minimálně dvoumetrová příšera jejímž pokrmem není nic jiného než malá roztomilá koťátka.

Ale ne ony jsou tam jen ona malá roztomilá koťátka. Nářek těchto roztomilých nenápadných tvorečků dosahuje několika desítek decibelů i přes bytelné dřevěné dveře několik desítek minut, dokud se já nebo častěji muž nesmilujeme a nejdeme ty malé potvory pustit na svobodu.

Kočky bydlí v prádelně a v noci jsou v zájmu našeho spánku zavřené… jinak totiž neustále chodily po chodbě kontrolovat, zda opravdu spíme a rozsvěcely tak schodišťová automatická světla, načež se nám mňoukání ozývalo přímo za dveřmi ložnice spolu s obrovskými siluetami mňoukajících koček na zdi, zdeformovaných sklem ve dveřích… Prostě ty příšery nás chodily strašit, tak je zavíráme.

Dá se říct, že tuhle bitvu jsme vyhráli, zatím…  Jak uvidíte dále nedávám té výhře dlouhého trvání.

Totiž kočky, ta malá roztomilá stvoření na jejichž hru se dokážete dívat celé desítky minut a pořád vás to baví… Přitom, když se náhodou stane, že se nad tím zamyslíte, tak co tak neodolatelného je na tom, že kotě pacičkou chytá papírek od bonbónu? Pohybuje se u toho tak ladně, chápete, tu pacičku opatrně přibližuje, má ji tak směšně zahnutou, z ničeho nic skok do výšky a dopad těsně vedle papírku, zapojuje se kocour a skáče na záda kočce. Pozornost kočky tím naprosto zaujal a ta teď míří svojí vtipně ohnutou pacičkou na kocouří ocas. Kocour se zakusuje do ucha kočky… Sakra! Už zase. To se teď děje pořád! Že nechápete? Nebojte za chvíli pochopíte.

Tak tedy zpět. Kočky v žádném případě nesmí na stůl. Na jídelní zejména, ale pro jistotu na vůbec žádný. Hlavně ne při jídle nebo při práci, pro jistotu nesmí ani na klín se pomazlit. Tedy to nesmí při jídle, mazlení při práci je trochu dovoleno. Protože chápete přece, ta nudná práce s počítačem potřebuje občas trochu kočičího tepla a vrnění, aby se to dalo snášet.

I když nevím jistě zda je to moje myšlenka… něžné „mniau, mniau“ se mi ozývá pod pracovní židlí a ani nevím, jak se ono „miau“ promění v konejšivé vrnění na mém klíně, příjemné otírání kočičí hlavy o moji tvář a krk, spojené s hlubokým uklidňujícím zvukem připomínajícím spokojený dobře namazaný, poctivě vyrobený motor. Nevím, jak se to stalo a na jak dlouho, ale přistihuju se, že nepracuju a hladím kočku.  Jakmile si to uvědomím, vyslovím tu myšlenku nahlas:

„Už zase nepracuju a místo toho hladím kočku!“

Muž sedící vedle to komentuje: „To je proto, že přemýšlíš.“

Uklidní mě… i když někde vzadu v hlavě se mihla myšlenka „Jeho už dávno mají.“ Myš-Lenka zmizela pod náporem intenzivního vrnění kočky, která se ocitla na mém pracovním stole přímo uprostřed sešitu s pracovními poznámkami… No řekněte, není to malé černé klubíčko roztomilé?

Dobře tak na stole zas tak nepřekáží, když leží…. Ostatně ani poznámky nepotřebuju zas až tak často. Kočka zvedá hlavičku, malinko mrskne ocáskem a upřeně sleduje monitor, zkusím pohnout kurzorem myší. Kočka sleduje pohyb na obrazovce, usmívám se a z ničeho nic zjišťuju, že uplynulo 10 minut a já jako idiot jen hýbu sem a tam šipkou na obrazovce a bavím se tím, jak kočka přesně kopíruje pohyb šipky hlavou. Vpravo, vlevo, nahoru, dolů, diagonálně nahoru, diagonálně dolů… ležíce na mém stole, na který „nesmí“, uklidňujíce mě hlasitým vrněním.

Matně si vzpomínám na poznámku, kterou jsem pronesla první týden přítomnosti kočky v pracovně. Kočku jsem asi po desáté během dvou minut sundávala ze stolu. Muž se tomu tehdy zasmál nahlas:

„Až se budu chtít naučit trpělivost, jak se nevzdat ani po tolika neúspěšných pokusech, půjdu za kočkou.“

Myšlenka mizí jako pára nad hrncem. Kočka ztlumila svoje vrnění na mém stole a spokojeně usíná, opatrně odsunuju klávesnici trochu stranou, abych ji neprobudila a nenápadně pokračuju v práci. Usmívajíce se při každém pohledu dolů na spící kočku!

O pár týdnů později:

„Ta černá mrcha zas pochcala gauč“

„Mniau? Mniau! Vrrrm.“ Ozve se.

„No jo,“ hájí ji muž, „měla špinavý záchod.“

„Budeš bydlet venku.“ Říkám kočce a doslova cítím, jak se mi v hlavě obraz kočky venku na mrazu mění na obraz kočky na mém hrudníku stočené a hluboce vrnící…

Snídaně následující ráno, mám teplé kafe, které mi připravil muž, pohankové vločky zalité kefírem a posypané kakaem.

„Mniau? Vrrrum. Mniaaa? Miau! Vrrrr, vrrrr, vrrrr, vrrrr…“

Proboha uvědomuji si náhle.

„Jak se stalo že hladím kočku a nejím?“

Odkládám kočku na zem.

Ozve se nespokojené „Miau!?“ a to malé hebké tělíčko se mi nenápadně otře o nohy.

Beru si hrnek s kávou a upíjím… Odkládám hrnek…. Co se to? Sakra!

„Kočko, jak se to stalo, že kvůli tobě dokonce odkládám kafe?“ Komentuju svoje „rozladění“ nahlas, zatímco se do mých očí upírají ty žluté kočičí.

Muž naproti se směje a něco dělá s mobilem. Odkládám kočku na zem a beru si zpět svoji zatím ještě horkou kávu.

„Vrrrrm, vrrrrm, vrrrr.“

„No ty si moje kočička, viď že jo.“ Slyším sama sebe a nevěřím vlastním uším.

Muž naproti mně se směje, podívá se na mobil a prohlásí: „45 sekund.“

Chtěla jsem původně psát o covidu, strachu a potřebě být vyrovnaný. Nevím, jak se to přesně stalo prostě jsem vám musela napsat o tom, jak jsem udělala to nejlepší rozhodnutí v životě a v době partnerské krize jsem domů přivezla pár koťat…   

PS: Nevím přesně jak se to stalo, ale pes už několik měsíců spí v zimní zahradě….

PS2: Vyrobili jsme díru ve zdi, aby kočky mohly svobodně dovnitř a ven a zároveň v domě nebyla zima od předsíně…

PS3: Kocour je tak krásně tlustý, velký a nadýchaný… Nevím jak se to stalo, ale je to snad nejčastější věta u nás doma…

PS4: Urputné mňoukání se začalo ozývat i celý večer což včera muž okomentoval slovy: „A nemohly by za náma do postele?“