Život se psy přináší mnohdy alespoň zpětně úsměvné situace, a protože dnes je opět takový den a chuť to nějak snad humorně sepsat, tak se snad budete moci trochu zasmát… 😉

Znáte to… ještě jste se neprobudili a už víte, že dnes bude špatný den… Ráno jsme měli jít se sousedkou běhat. Pro jistotu jsem si večer zapomněla natáhnout budík a smsku od sousedky, že nespala a nejde, můj mozek zaznamenal až čtvrt hodiny po smluveném čase… v klidu tedy spím dál… Tagouš včera vymyslel, že by mohlo být fajn na mě do postele štěkat, naštěstí mu letící a hlavně na hřbet přistávající polštář celkem jasně vysvětlil, že to vážně není dobrý nápad, takže dnes mě opravdu probudil až tlak močového měchýře.  Snažím se křížit nohy cestou z postele a jak tak velmi pozvolna rozlepuju oči, koukám, že psiska mě sledují s překříženýma nohama taky.

Takže mé první kroky nevedou na wc, ale ke dveřím… Poctivě je onáhubkuju – to je mimochodem vina Tagouše… koho jiného, že ano… je to sice z jiného dne, ale taky velmi vtipná historka s kočkama. Tagouš navíc dostává, jako obvykle pro jistotu, obojek a vodítko a vypouštím je na zahradu. Stále mi to myslí poněkud pomalu… asi vinou močáku, takže úlevně dosedám na prkýnko… Trvalo tak 10 minut než mi secvaklo že venku štěkají psi, uklidňuje mě fakt, že se zdá, že je to daleko a nejsou to tedy moji psi. Po dalších tak 5 minutách přemýšlím o tom, zda by pocit vzdálenosti nemohlo ovlivnit to, že mám zavřená okna. Zaposlouchám se tedy důkladněji a opravdu nejsou to moji psi… jsou to psi od sousedů. Uklidním se a pokračuju v hygieně. Tohle ráno bylo fakt pomalé… velmi zvolna mi dochází, že sousedovic psi štěkají celkem vytrvale už docela dlouho… a že jsem nešla zkontrolovat bránu, zda je zavřená.

Z koupelny vystřelím přesně ve chvíli, kdy se ke vchodovým dveřím blíží sousedka a mě to začíná pálit fakt rychle… je to jasný brána byla otevřená a psi štěkají na Tagouše, co se tam promenáduje kolem. V běhu beru oblíbené masové koule, obouvám pantofle a jen kývnu na sousedku, která mi říká: „Obávám se, že mám hodně špatnou zprávu…brána nebyla zavřená.“ Jsem v pyžamu… ostatně jako skoro vždy, když něco takového řeším… naboso v crocsách, venku jinovatka a tak trochu náledí. Jane s Azem vzorně vbíhají domů, protože v téhle zimě určitě jen číhali za rohem, až otevřu a dám jim snídani. No budou muset počkat. Dobíhám k bráně – v tuhle chvíli už zavřené a říkám si je to dobrý psi furt štěkají, takže bude tady pár metrů daleko a už mi venku přibíhá, takže to bude záležitost na pár minut.

Haha. Pískám, volám… slibuju jak magor hory doly a nic. Tak tedy se jdu podívat na co psiska tak štěkají, že třeba je Tagouš za rohem. Od nás je to do blátivého, v tuhle chvíli mírně namrzlého, kopce… uklouzlo mi to jen asi třikrát. Za rohem se brodím namrzlou trávou, a když od druhého souseda vybíhá fena z boudy, dochází mi, že tímhle směrem Tagouš nebude. Mezi pískáním a štěkáním jsem zaslechla něco jako cinkání známky, tak se otáčím, ale Tagouš nikde. Zpomalený mozek jede na plný obrátky a já se teda vracím na rozcestí, koukám všemi směry a volám. Už nevím, co mě zaujalo, snad Tagoušova myšlenka mi napověděla a já z ničeho nic koukám na Tagouše v cizí zahradě za bránou, kterou se nemohl protáhnout tam a tudíž se určitě neprotáhne zpět… dívá se na mě a jemně kňučí… Obcházím plot a nechápu, jak se na ten dvůr se spoustou haraburdí dostal… všude dřevěný plný plot 2m vysoký, navíc zvenku obrostlý pěkně agresívníma ostružinama… Přes pyžamo jsem utržila několik škrábanců. Zkoumám, zda by se dala přelézt brána a přehodit Tagouše přes ni… už, už se do toho pouštím, ale v crocsách to fakt nejde… navíc mi v tom pyžamu s krátkým rukávem začíná být opravdu zima.

Říkám si, že blbec odtama stejně nemůže utéct, takže mám čas jít se aspoň přezout a oblíct. Cestou klepu na sousedku, že budu potřebovat pomoct, aby blbouna chytla, až ho přehodím, aby nezdrhl někam dál. Převlíkám se, mezitím se o slovo znovu přihlásí močák, odnáhubkuju psiska doma a vracíme se k Tagoušovi… po prozkoumání možností brány, bot a plotu volíme možnost žebřík… po přinesení ho stavím k dřevěnému plotu a lezu… no jsem za plotem na hromadě naskládaných střešních tašek pokrytých vlnitým plechem… připomínám, že namrzlým… obhlížím kudy slízt a bojím se udělat byť pidikrok… po zhodnocení možností zlomení si nohy, ruky či případně rovnou vazu, lezu zpátky. A vymýšlíme, kde by mohlo být nějaké schůdnější místo tedy hlavně v tom dvoře… posunujeme se o pár metrů dál… k zídce kterou je oddělená horní část zahrady – ono je to u nás do kopce, takže pozemky jsou schodovitý. Snažíme se žebřík postavit k oné zídce a prostě musíme dojít pro nůžky a ty pitomý ostružiny nejdřív zlikvidovat.

Tagouš mezitím vesele přibíhá a odbíhá někam za šopu co je uprostřed pozemku, cestou typicky spinuje. Za šopou občas pěkně rachotí. Sotva se nám podařilo nějak dostat žebřík k zídce Tagouš se zázračně objevuje na horním pozemku. Na něm už ale tak radostně nepřibíhá k plotu, ale zarputile spinuje pod borovicí a tím odhaluje příčinu svého výletu… na borovici nahoře sedí nakvašená černá kočka. Lezu na zídku a zjišťuju, že to je tak vše co můžu udělat… kolem zídky i nahoře je trnitá zeď, dole harampádí… Takže pro změnu zase lezu dolů.

Sousedku napadá, že by tam možná mohlo jít vlízt od horních sousedů a jdeme tedy jejich směrem. Jak tak procházíme podél plotu tohoto horního pozemku, je najednou jasné kudy se Tagouš mohl protáhnout… no tedy jasné… ve výšce tak 1,2m je mezera 15 – 20 cm mezi ploty… Šplhám k mezeře, naštěstí to tady jde i bez žebříku jako po žebříku, nahoře se už jen jednou praštím do hlavy o větev stromu, co tam roste, ale můžu se jí křečovitě držet, zatímco na druhé straně lezu dolů. Tagouš šťastně přibíhá dokonce bez spinování, já ho se smíšenými pocity beru do náruče – ještě, že je tak lehkej a celkem malej, podávám ho sousedce a přelízám zpátky.

Celá tato ranní akce trvala skoro hodinu, zatímco jsme kolem cizího plotu šaškovali s žebříkem, prošli kolem asi tři lidi a dělali, že si ničeho nevšímají, nakonec kolem nás projeli sousedi, jejichž psi štěkali na Tagouše… No prostě dnešní den začal skvěle… a pokračoval již tradičně – snídaní psů a konečně pak i mojí. Jen myslím, že zuby jsem si v tom zmatku zapomněla vyčistit…Poučení je, že je lepší vstát dřív a jít běhat… no i když… k tomu se vztahuje zase ta historka s kočkama… totiž vlastně jen s jednou kočkou, která mi zmlátila moje psy, ale to zase příště…  😀