Popisovat předchozích pár dní by bylo poněkud obtížné… jednak jsem se velmi vžila do své nové vlčí role, ve které je vše tak trochu jinak, a pak taky nešlo by to moc popsat… ty vjemy, které jsou naprosto nové a úžasné, jsou prostě slovy nepopsatelné… škoda, že na papír nejde otisknout myšlenky jinak, tak nějak [...]
Usínám s myšlenkou na zítřek a mírným steskem po domově a probouzím se doma… Zvoní mi budík, jako obvykle ho zacvaknu, zavřu ještě na chvíli oči, naštěstí mi téměř okamžitě zvoní druhý budík, tak tedy oči zase otevírám, vypínám budík číslo dva a definitivně vstávám a automaticky odcházím do koupelny. Mysl mám po ránu jako obvykle [...]
Medvědí jeskyně je docela blizoučkou, takže tam dorážíme ještě za světla. Vlastně jeskyně není úplně do správné slovo… totiž skála široko daleko žádná… jde o obrovskou díru obrostlou kořeny jednoho stromu… těžko říct co zde bylo dřív, zda strom se zajímavým kořenem nebo vchod do… brlohu – to je to správné slovo – a strom [...]
Udiveně zjišťuju, že v kuse klušu už pár desítek minut za „svým“ vlkem a to zcela bez námahy… sice hlasitě funím, ale jinak všechno v pohodě… vlastně, když nad tím tak přemýšlím tak to není zas strašné funění… Užívám si, že se na nic nesoustředím… myšlenky hlavou volně plynou, nezastavují se… je to jako řeka. Stejně jako [...]
S chutí čokoládovníku se mi tělem a myslí rozlévá pohoda. Sloni jsou zabraní do svojí práce a chvíli je ještě s Wisem pozorujeme… ale zdá se že Dumbo už vyčerpal všechnu svoji společenskost pro tento den a dál už si nás nevšímá. Wise mě sleduje a jakmile se na něj tázavě zadívám a pomyslím na otázku: „Co [...]
Užívám si let na sloním hřbetě a sama se tomu divím… nedostavil se obvyklý strach z výšek a netuším proč… snad, že Dumbo se pohybuje tak jistě a plynule. Nebo proto, že jsem si nějak jistá, že se tady prostě nedá spadnout? „Jistě že nedá.“ Potvrdil mi Wise. „Dobře, ale jakto, že to vím?“ Divím se. [...]
Zatímco jsem hloupě zírala na usmívajícího se Wise, tak on se díval za mě a nahoru a usmíval se čím dál víc… Zničeho nic prohodil: „Překvápka dnes opravdu nekončí. Máme štěstí.“ Nechápavě jsem se otočila a hledala, na co kouká… zdálo se, že na toho divného ptáka v dálce… vlastně bylo jich víc… „Jsou docela velcí.“ [...]
Lesem jsme postupovali stále zvolna z kopce… jakoby se zdálo, že jiný směr tady ani neexistuje. Stromy se měnily… myslela jsem si, že už jsem viděla ty nejstarší stromy nahoře, ale to jsem se pletla… stále starší a starší stromy vždy chránily malé paloučky. Přestože stromy byly viditelně mnohem starší, nebyly tak impozantní jako jejich bratranci [...]
Ráno mě probudilo šimrání světla na víčkách. Otevřela jsem oči a chvíli jsem vůbec netušila, kde to jsem. Navíc dozníval můj sen, co se mi zdál a tak se mi před očima měnily větve stromu, pod kterým jsem usínala ve snu, v hladký nádherně rostlý dřevěný strop s vykreslenými ladnými ornamenty dřevěných let. Zvláštní, že [...]
Do Mlžných hor prý jedou všechny dopravní prostředky, alespoň tak mi to tvrdila jedna královská orlice – Truly se jmenovala. Já tam dojela vlakem. S Truly jsem se potkala za zcela obvyklých okolností, prostě na jedné show s dravci. Byla tam nádherná s krásným zlatým límcem, důstojná, klidná, moudrá a Skutečná. Proto jsem ji tak pojmenovala… mlčky s tím [...]
