Popisovat předchozích pár dní by bylo poněkud obtížné… jednak jsem se velmi vžila do své nové vlčí role, ve které je vše tak trochu jinak, a pak taky nešlo by to moc popsat… ty vjemy, které jsou naprosto nové a úžasné, jsou prostě slovy nepopsatelné… škoda, že na papír nejde otisknout myšlenky jinak, tak nějak výstižněji…

O malinký souhrnný vhled se přesto pokusím…

Když běžím, není to jen o čtyřech tlapách, ale je to zvláštní pocit propojení celého těla, jeho ovládání bez toho, že by na to člověk… ehm totiž vlk… myslel. Ha, nevím jak to líp popsat… prostě necháte tělo dělat svou práci a moc mu do toho nekecáte svýma myšlenkama… tedy jen do směru, ale ne do jednotlivých úkonů…. Je to jako, když píšu tenhle popis… jen nechávám myšlenky proudit rovnou do prstů… je to jako, když hraju na flétnu, noty se proměňují na pohyby prstů… prostě neexistuje žádný mezipřeklad ve vědomé mysli… No asi se to dá pochopit jen, když se to někde zažije 😉

A já si to teď užívám plnými doušky na svých čtyřech tlapách, se smysly ostrými jako břitva… A… a málem jsem zapomněla… ono totiž, když do toho všeho zbytečně nezapojujete hlavu tak ucítíte něco velmi zvláštního… říkám tomu propojení s okolím… je to jako kdyby kolem vás, no nebo spíše z vás vedla pavučinová vlákna do vašeho okolí… tak jako mají kočky vousy, kterými cítí třeba vibrace, tak něco podobného jen jakoby povrchem celého těla.

Zmínila jsem se o tom Wiseovi… v tom smyslu, že je škoda, že tohle jde zažít jen s vlčím tělem… nechápavě se na mě díval a kroutil hlavou… takže asi se to dá zažít i v jiných tělech…

Ale to mě přivádí k dalšímu tématu, o kterém jsme s Wisem cestou mluvili…

„Znamená to, že jsem vlčice? Teda jako doopravdy že je to moje podstata… tedy myslím jako to, co jsem hledala, když jsem hledala, kdo jsem? Chápeš ne?“

„A ty? Asi nebylo nutný se ptát tak složitě, ne? Vlastně ono není vůbec nutný se ptát, pokud to potřebuješ se ptát… ehm chápeš?“

„Ne?!?“

„Ach… tak ještě jednou… když se musíš ptát, tak to znamená co?“

„Ehh???!“

„No tak! Když něco víš, potřebuješ se na to ptát?“

„Aha! Ne, achjo… hm, takže ne… No dobře, proč teda ale tady teď běhám v téhle podobě?“

„No to je dobrá otázka.“ Usmívá se Wise potutelně a samozřejmě mlčí…

„Proč!?! Proč prostě mě nemůže provázet někdo, kdo mi jasně odpoví na moje otázky??“ Myslím si… schválně si to myslím nahlas…

Wise se nahlas škodolibě směje a jen hlesne: „No hádej…“

Nevím sice, na jakou otázku to byla odpověď, ale zkouším dál přemýšlet nad významem svojí vlčí podoby…

„Souvisí to s tebou viď?“

„Jistě… těžko by byla náhoda, že v přítomnosti vlka se pohybuješ v podobě vlčice…“ potvrzuje Wise a dál mi vůbec nenapovídá… Jen se na mě s očekáváním dívá…

„Takže provází mě tady vlk a já se měním na vlčici…“ rovnám si myšlenky. „Nejsem sice ve skutečnosti vlčice… zatímco on asi skutečným vlkem je…. To znamená, že jsem se změnila na průvodce?“ Přemýšlím dál… „takže teď provázím hm, ale koho?? Jedině sebe.“ Vedu si dál svůj vnitřní hlasitý monolog… „ Tedy změnila, asi není úplně to správné slovo, spíš objevila. Ale se změnou to jistě souvisí…“

Cítím Wiseovo souhlasné přikývnutí a zamručení… takže bingo… zalije mě mírná vlna hrdosti… Okamžitě ztlumená zklamáním, že pořád pořádně nevím, kdo jsem… Wise hlesl něco o tom, že jsem ale mnohem blíž k tomu to vědět než před týdnem… Kupodivu jedna z mála chvílí, kdy je pozitivní on a já vůbec.

Během těch několika dnů jsme na naší pouti dolů, opravdu dolů došli a dokonce jsme opustili les. Prostě na jednom místě už stromy nerostly a všude před náma se rozléhala jen travnatá step. A zdá se, že je tady asi jaro, protože tráva je svěže zelená. Vlní se ve větru a zve k nezřízenému běhání. Naprosto jsem v tu chvíli pochopila psy, kteří na otevřených pláních běhají tryskem ve velkých kruzích prostě jen tak pro zábavu. Wise se nenechal k pořádné honičce vyprovokovat a tak jsem si pár koleček prostě bláznivě oběhla sama.

Druhý den naší pouti plání jsme v dálce zahlédli obrys koně. Kůň se přibližoval jen do té chvíle, kdy nás zaregistroval. Pak zůstal zaraženě stát a frkal. Chtěla jsem jít k němu a seznámit se, ale když jsem se začala blížit, nejdřív nervózně popošel kousek stranou, sklonil hlavu, zafrkal, pak se otočil a odběhl. Zklamalo mě to a ptala jsem se Wise, jak je to možné, že není problém seznámit se slonem nebo medvědem, zajícem a jelenem, ale kůň se nás prostě podle všeho bojí.

Wise mě s úsměvem opravil… „Nebojí se nás, ale tebe a vlastně ani nejde o to, že by měl strach, ale prostě proto ještě není vhodná doba. Neboj, ještě se potkáte, Camaris si tě najde, až přijde jeho čas.

„Camaris“ opakuju si v duchu… „to je přece rytířské jméno.“ Vybaví se mi.

„Tady to není ani tak rytíř, jako spíš princ“ odpovídá na mou nevyslovenou otázku Wise. A pokračuje: „Nicméně klidně na něj pro teď zapomeň, zítra dojdeme k moři a tam se určitě seznámíš s někým novým, neboj.“

Obraz Camarise se mi usídlil v hlavě, takže pomyšlení na seznamování s někým jiným mě vlastně ani moc neláká, ale na moře jsem opravdu zvědavá… Tedy ono to nemůže být skutečné moře… je to podle všeho spíš jezero, vždyť je to přece uprostřed horského údolí, říkám si…

Pokračování příště 😉