Zatímco jsem hloupě zírala na usmívajícího se Wise, tak on se díval za mě a nahoru a usmíval se čím dál víc…

Zničeho nic prohodil: „Překvápka dnes opravdu nekončí. Máme štěstí.“

Nechápavě jsem se otočila a hledala, na co kouká… zdálo se, že na toho divného ptáka v dálce… vlastně bylo jich víc…  „Jsou docela velcí.“ pomyslela jsem si.

„Ale kdepak.“ Bezmyšlenkovitě mi odpověděl. A dodal: „To jsou ještě děti.“

„Jasně… jenom děti…“ Tyto blížící se děti rostly a rostly, až bylo jasné, že to nejsou žádní baculatí ptáci, ale…. ALE… „ale ne!“

„Ale jo. Jen to vyslov! Do toho.“ Smál se Wise.

„Sloni??“

„Jasně, proč myslíš, že tě napadlo, že by se jich sem vešlo stádo?“

„Jenže tihle lítají… mávají ušima….“

„No a co jinýho by s něma měli dělat? Ostatně jak jinak by se dostali do svých hnízd?“

„Hnízd?? Sloni mají hnízda?? Hnízda jako z větví?? Sloni, to jako fakt? A sedí na vejcích, ne??“

„Co blbneš, sloni jsou savci jako my. To vás snad ve škole učili, ne?“

„Aha… jasně, jenže ani slovo o lítání…“

„Aha jo tááák. Já zapomněl… No jak jen ti to vysvětlit… asi… asi tě nechám na to přijít časem.“

„Přijít na co?“

„To uvidíš, až na to přijdeš… Tohle se nesmí uspěchat nebo taky by tě z toho mohlo klepnout, a co pak se mnou bude?  Pojď, seznámím tě.“

Mezitím ve vodním údolíčku přistálo pět slonů…no dobře, tak sloníků… a kupodivu přistáli docela ladně, tedy jestli jde takové slovo na slona vůbec použít. Jejich uši nepůsobily přerostle i navzdory tomu jak impozantně vypadali na nebi.

„Tohle je Dumbo.“

„Si děláš srandu, ne?“

„Ne, proč?“

„Ahoj Dumbo, já jsem… já jsem… Hele jak se tady vlastně jmenuju?

„No pokud to nevíš tak zatím nijak.“

Ušklíbla jsem se a začala znovu: „Ahoj Dumbo, já jsem tady na návštěvě.“

Wise se hlasitě pochechtával a ani trochu mi nepomohl…

Dumbo se na něj škaredě podíval, pak se otočil zpátky na mě, podal mi chobot do nabízené ruky a zamumlal: „Deboj, tady všichdi dajdou svoje jbédo.“

„HUH?!?“

„Nesmíš mu tolik tisknout chobot, víš?“ Ozval se Wise.

Bylo mi trochu trapně a chobot jsem pustila.

Dumbo na to dodal už bez „rýmy“: „Opravdu tě rád poznávám.“

„Víš, tam odkud jsem přišla, máme příběh o létajícím slonovi, který se taky jmenuje Dumbo. Ale jinak u nás sloni nelítají.“

„To není taky Dumbo, to je o mě, i když něco už asi bude dost přikrášlené.“

„Ale u nás ani Dumbo nežije v hnízdě…“

„No jistě… totiž jak bych mohl, když žiju tady. Ale ty asi nevíš, jak vypadají naše hnízda, viď?“

„Větve a tak?“

„Kdepak.. no a nechceš se prostě do jednoho podívat? Můžu vás k nám vzít oba.“

Mrkla jsem na Wise a ten přikývnul. Přikývla jsem taky.

„Bezva tak já si jen loknu téhle skvělé vody a můžeme vyrazit.“

Ostatní sloníci už byli shromáždění u jedné nádrže, která velikostí a prostorem kolem byla jako dělaná pro slony… a hlasitě se bavili a postrkovali. Vlastně asi byla dělaná pro slony… došlo mi.

Nevěděla jsem, co si mám myslet… znamenalo to, že tady Dumba někdo už z mojeho světa navštívil a prostě o něm napsal příběh? Nebo to znamenalo něco jiného? Třeba, že tady ožívají naše příběhy? Nebo snad ještě něco jiného? Tázavě jsem pokukovala po Wise-ovi… určitě moje myšlenky slyšel, ale nijak se neozýval… vypadal zamyšleně.

„Víš, Dumbo je vlastně na naše poměry docela mladý, ale na vaše už je mu hodně let, mnohem víc než bys tipla slonímu dorostenci. Tady čas plyne jinak. Mezi slony je dost uznávaný… vlastně přemýšlím, jestli tady máme nějaké dospělé slony… možná někde na opačné straně hor, tam se moc často nevyskytuju.“

„Chceš říct, že tady žijí jen sloní mláďata? Ale to přece není možné…“

„Každý může zůstat dítětem, pokud si to dovolí… to jen vy lidi pospícháte do dospělosti a zapomínáte snít a hrát si, přestanete dělat to, co skutečně chcete a pak to pro jistotu i zapomenete… To se dětem nestává, žijí tady a teď… ne moc v minulosti a ani ne moc v budoucnosti… ne v cizích představách co je správné… prostě děti žijí doopravdy… chápeš?“

Nejdřív jsem zírala na Wise, pak do země… před očima se mi míhaly moje potlačované dětské sny a já nevěděla co si s nimi v tu chvíli počít… sdělení jsem rozuměla, ale jak s ním… totiž se sebou naložit jsem nevěděla…

Sloníci mezitím dopili a začali se chystat k odletu… evidentně nešlo ani tak o žízeň jako spíš o chuť, chovali se jako školáci, co si o přestávce vyběhli tajně do vedlejší zakázané restaurace.

Dumbo k nám radostně přiběhl, šťouchl Wise chobotem, klekl si a čekal, až na něho vyšplháme.

Wise se o mě otřel a plynule vyběhl na Dumbův hřbet, opatrně jsem ho následovala a přemýšlela, jak se asi během letu na hřbetě slona udrží vlk…

„Neměj péči… podnikáme to často.“ Nezapomněl okomentovat moje myšlenky Wise.

Dumbo se postavil, popoběhl, odrazil se a roztáhl uši… kupodivu to s námi nijak neházelo… a z ničeho nic jsme zcela plynule letěli… a tak jsme se vydali na cestu do sloního hnízda.

Pokračování příště 😉