Udiveně zjišťuju, že v kuse klušu už pár desítek minut za „svým“ vlkem a to zcela bez námahy… sice hlasitě funím, ale jinak všechno v pohodě… vlastně, když nad tím tak přemýšlím tak to není zas strašné funění…

Užívám si, že se na nic nesoustředím… myšlenky hlavou volně plynou, nezastavují se… je to jako řeka. Stejně jako pohyb plyne jako voda tekoucí z kopce, tak i myšlenky se mění jedna na druhou a volně odplouvají… Promítají se mi poslední dva uplynulé dny… je to jako film… sem tam zahlídnu detail, kterého jsem si během prožívání prostě nevšimla, ale děj ubíhá jakoby bez závislosti na mě. Jak oba dny pomalu odplouvají tak zjišťuju, že najednou plynou neurčité, nezachytitelné myšlenky a běh je úplně čistý nezatížený ničím ani hlavou…

Postupně od myšlenek přecházím, k tomu že vnímám jen svoje tělo a pak už nevnímám ani to a jen mám jakési zvláštní propojení s okolím… jako bych byla s okolím propojená nějakými vlákny… představuju si, že tak nějak fungují hmatové fousy u zvířat… jen tohle je tak nějak do větší dálky, hloubky… prostě víte o všem co je kolem a přitom se na to vůbec nesoustředíte…

A právě v tu chvíli mi došlo, že slyším vodu… a po nějaké době se naše cesta skutečně napojila na říční břeh a dál jsme pokračovali podél řeky… nádherné a v této části i dost divoké…. Běžíme totiž pořád z kopce, i když už je mnohem mírnější než ráno…

Přestože stromy kolem řeky prořídly, světla moc nepřibylo a to znamená, že se začíná smrákat…. Překvapuje mě, že pořád bezstarostně klušu za Wisem, ale strašně se mi to líbí… Jen už trochu pomýšlím na to, kam asi na noc složíme hlavy…

A jako na zavolanou… vlastně ne jako… mi odpovídá Wise: „Myslím, že dnes stihneme ještě jednu návštěvu.“

Povytáhnu za běhu obočí, pomyslím si něco o tom, že dnes už možná seznamování bylo i dost, ale je to jen takový rychlý záblesk myšlenky, který hned zaplaším a zvědavě se ptám Wise: „Kdo by touhle dobou stál o dva ztřeštěnce?“

„Dva? Jestli ty se cítíš potřeštěně tak jsi rozhodně sama.“ Odpovídá mírně nevrle Wise.

„No taaak, to nebyla odpověď na otázku….“

„Dočkej času, jako husa klasu…“ Směje se Wise.

„Jaká husa?“ Odpovídám naoko nabubřele a směju se taky… což je za běhu vlastně téměř nemožné…

Takže jak tak popadám dech zdá se mi, že začínám zase funět… funět jako když se řítí medvěd… „Medvěěěěd!“ Křičím a předbíhám Wise.

Wise se směje tak, že se zničeho nic svalil na zem a nemůže ani popadnout dech… A já si nějak postupně uvědomuju, že tady mi medvěd asi nijak neublíží. Takže se zastavuju a otáčím. Scénka, kterou vidím je téměř neskutečná… vlk se válí smíchy po zemi, jednou přední tlapou tluče o zem a vedle něj sedí obrovský hnědý medvěd a předníma tlapama se drží za břicho a směje se na celé kolo svým hlubokým hlasem…

Trochu se z toho ježím, protože to začíná vypadat, jakoby se na mě ti dva domluvili… což mi následně oba dva bezděčně potvrzují svojí krátkou komunikací o jakémsi vzkazu, který Medvěd obdržel teprve před chvílí…

„Medvěde, přestavuji ti naši novou návštěvnici… Ještě-neví-jak-se-jmenuje“, pak se otočí na mě a říká: „Tohle je Medvěd.“

Nechápavě na něho hledím a odpovídám: „To vidím taky, že je to medvěd.“

Wise se usmívá a povídá: „Ale ne ty to nechápeš… on se i jmenuje Medvěd.“

Hlavou mi bolestně bleskne, že já zatím pořád nevím nic o svém jméně. A zároveň, že takové zřejmé jméno je přece jenom trochu divné…

„Těší mě.“ Povídá mezitím Medvěd a podává mi tlapu. Zároveň se snaží omluvit za to, že mě vylekal. Prý se to obvykle nestává, že by někoho tak vyděsil…

Cítím, že mírně rudnu… a jen stroze odpovídám: „Taky mě těší, Medvěde.“

Wise se dobře baví a hned nám do naší konverzace – naštěstí – skočí a slavnostním hlasem povídá: „Dneska spíme v jeskyni U Medvěda.“

Pokračování příště 😉