Užívám si let na sloním hřbetě a sama se tomu divím… nedostavil se obvyklý strach z výšek a netuším proč… snad, že Dumbo se pohybuje tak jistě a plynule. Nebo proto, že jsem si nějak jistá, že se tady prostě nedá spadnout?
„Jistě že nedá.“ Potvrdil mi Wise.
„Dobře, ale jakto, že to vím?“ Divím se. A Wise se jen vědoucně usmívá. Zase. Už mě tím začíná dost rozčilovat… a to způsobuje jen to, že se usmívá ještě víc…
Raději se tedy rozhlížím a v dálce se začínají rýsovat zajímavé objekty. Tedy zajímavé a vlastně úplně nečekané. Jsou to obří koule na kůlech… nápadně mi připomínají vodojemy z mého světa. Vypadá to, že míříme přímo k nim.
Je jich celkem pět a každá koule má jinou barvu kůlu. Koule jsou všechny stejné stříbřité. Přemýšlím, z jakého jsou asi materiálu, jestli tady taky existuje alu-folie… Každá koule je jinak vysoko. Jak se blížíme, jsou už vidět detaily a podle těch je hned jasné, že nejde o žádnou folii. Celé koule jsou totiž pokryty úžasnými ornamenty – spirály, listy, filigrány, motýli, květiny… nádherná směs různě pokroucených linií, vzájemně se proplétajících zjevně drží celou kulovitou konstrukci pohromadě. Stříbřitá linie obtáčí i každý z kůlů spirálovitě až k zemi. Naopak na vrcholku každé koule tvoří kratší či delší… no nenapadá mě jiné slovo než… anténu. Kulovitý tvar tvoří mohutná žebra a stříbřité ornamenty je obtáčejí tak hustě, že z dálky se zdá, že je povrch úplně celistvý, ale z blízka je vidět, že jde sice o hustou, ale pořád síť. Vrchlík koule je pod sítí krytý něčím co na první pohled velmi připomíná sklo… a možná že to sklo i je. Stěny jsou otevřené tedy pouze hustě síťované a spodní část je jakoby pokračováním kůlu, který se rozšiřuje v miskovitou plošinu, ve které jsou ukotvena žebra.
Zrovna když přemýšlím, jak se do takového hnízda asi „leze“ tak se v jednom z nich otevírají „vrata“ a my můžeme kruhovitým otvorem mezi dvěma žebry vletět dovnitř a přistát.
Přestože se zvenku zdálo, že stěny jsou částečně průhledné, tak zevnitř vše vypadá tak nějak jinak a rozhodně velmi velkolepě… kolem stěn jsou zevnitř čtyři patra ochozů uspořádaných tak, že uprostřed koule zůstává kulovitý prostor, ve které je zavěšená menší koule z velmi podobného materiálu jako je venkovní síť, jen více žlutě zářícího. Díky tomuto tělesu je uvnitř příjemné teplé světlo.
Dumbo se mě jemně dotkl chobotem a já málem leknutím spadla…
„Promiň“ povídá a dodává: „už můžeš slézt, jsme na zemi.“
Zmateně se otáčím na Wise a zjišťuji, že ten už je dávno dole, tak se tedy odhodlávám nějak spustit ze sloního hřbetu dolů. Dumbo mi to naštěstí ulehčuje, jak nejvíce může a kleká si a pomáhá chobotem. V tom si zmateně uvědomuju, že s sebou nemám svoji krosnu a začínám mírně panikařit. Wise je hned u mě a povídá:
„Klídek, klídek… svoje zavazadlo tady nepotřebuješ a nikdo ti ho neukradne.“
Věřím mu a pomalu mi dochází, že slovem „tady“ vůbec nemyslí tady v hnízdě, ale tady v Mlžných horách. Tak vida, před pár hodinami jsem obdivovala, že Wise cestuje bez zavazadel a už jsem na tom stejně, pomyslím si. Na vlka se raději ani nedívám, je mi jasné, že se zase usmívá.
A tak se raději věnuji pořádné prohlídce hnízda a přemýšlím, co tady sloní děti vlastně dělají a kdo vůbec takovou neskutečnou nádheru vytvořil?
Dumbo se ujímá slova a začíná vysvětlovat… nato že je to dítě působí dost sečtěle a hodně nedětsky… tedy až na to že výklad provází opravdu výraznými grimasami jako nějaký puberťák. A tak se dovídám, že sloní hnízda nikdo nepostavil, že sloní hnízda vyrostla, vyrostla přímo ze země, ze stříbrné žíly v době, kdy kovy byly živé a tekuté… a že tedy z pohledu mého a dokonce i z pohledu slonů nebo Wise a dokonce i z pohledu těch nejstarších obyvatel Mlžných hor, jsou tady odjakživa. Dumbo předbíhá mou vnitřní otázku tak tedy vědí, že vyrostla sama a vysvětluje:
„O zvláštní a vzácné schopnosti kovů růst do nádherných děl se nám dochovaly záznamy, které jsou v hnízdě s naší knihovnou. Kdo záznamy zapsal, není jisté, snad sám tvůrce Mlžných hor. Co ale jisté je, že jsou v jazyce, kterému rozumíme a chápeme jej naprosto jasně.“
Rozhlížím se a říkám si, že tady zřejmě nic není nemožné… usmívajícího se Wise už pomalu přestávám vnímat.
Dumbův lehce znuděný výraz přechází do jiskření v očích a pokračuje ve výkladu:
„Ale tady jsme v jiném hnízdě, tady uvidíš, co my sloni děláme.“ A svižně odchází ke schodišti vedoucímu na vyšší ochozy. Následuju ho a musím popobíhat, abych mu stačila.
Když se objevíme na druhém patře, nestačím zírat… nevím proč ale vždy když si myslím, že jsem zrovna viděla tu nejfantastičtější věc, tak vzápětí to něco překoná.
Po druhém ochozu jsou rozmístěny něco jako sloní stoly a na nich stroje. Stroje, u kterých nelze pochybovat o tom, že jde o nějakou formu počítačů, stříbřitých a s ornamenty jak jinak.
Dumbův výklad pokračuje:
„Celá hnízda jsou ve skutečnosti vysílače a přijímače, spojené se zemí a mezi sebou navzájem. A my tady děláme obsluhu. A nejlepší na tom je, že je to fakt sranda. Podívej, tady vidíme co se, kde v Mlžných horách děje.“ Ukazuje na několik skleněných koulí zavěšených v prostoru.
„A tady provádíme výzkumy a experimenty.“ Září čím dál víc. „Vidíš ty páčky? Hráváme tady závody virtuálních myší.“
Pomalu začínám chápat, že pro Dumba a jeho partu je hnízdo něco jako obrovská počítačová herna.
Dumbo na chvíli zvážní a říká: „Výsledky musíme ukládat… naštěstí se ale zapisují samy.“
A nadšeně odbíhá ke svojí páčce. Obtáčí ji chobotem a téměř okamžitě se v kouli před ním objevuje obraz. Ostatní sloni, co přiletěli s námi, už jsou také na svých místech a tak můžeme sledovat myší závody.
Wise mi nečekaně říká: „Děti. Ale nemyl se. Sloni mají velmi důležitou úlohu, i když možná by si vysílače poradily i bez nich. Sloní hnízda totiž řídí, kdy jsou hory přístupné a viditelné a kdy ne. A pro koho samozřejmě. Svoji úlohu dělají z nás ze všech nejlíp, ještě se totiž nestalo, že by někdo, kdo má navštívit Mlžné hory do nich netrefil.“
Dumbo se na chvíli otáčí a říká: „Jo to je vždycky ta nejlepší adventura. Na to se vždycky moc těšíme… ještě se nestalo, že bychom něco nevymysleli.“
A mě to pomalu dochází další věc… no jistě děti… děti vymyslí řešení na všechno. Děti jsou šťastné, protože v jejich myslích neexistují neřešitelné situace.
Wise se usmívá a Dumbo je duchem u své myši. A já si podvědomě sahám do kapsy a vytahuju plod čokoládovníku a automaticky se do něj zakusuju.
Pokračování příště 😉
Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)