S chutí čokoládovníku se mi tělem a myslí rozlévá pohoda. Sloni jsou zabraní do svojí práce a chvíli je ještě s Wisem pozorujeme… ale zdá se že Dumbo už vyčerpal všechnu svoji společenskost pro tento den a dál už si nás nevšímá. Wise mě sleduje a jakmile se na něj tázavě zadívám a pomyslím na otázku: „Co teď?“

Okamžitě odpovídá: „Tak snad abychom šli…“ a zamíří do spodního patra. Ukáže se, že linka obtáčející kůl není tak docela jen linka – vodič, ale tvoří přístupovou cestu pro nelétající tvory a v našem případě tedy i „únikovou“ cestu pro nás. A tak tedy scházíme po stříbřité spirále a pomalu se blížíme k zemi…. Výhled máme celou cestu nádherný… nejdříve vidím, že les se táhne po celém mírném svahu dolů a v dálce se blýská nějaká nejspíš vodní plocha. Pak pomalu scházíme mezi korunami stromů a můžu si tak prohlédnout všechna patra tohoto roztodivného lesa. Stromy stále ještě hodně staré spokojeně šumí a ani tvorové, co žijí v jejich korunách, se nenechávají nijak rušit naší přítomností. Hlavně jde o neuvěřitelné množství rozmanitých barevných ptáků, kteří nás doprovází svým synchronizovaným koncertem.

Sluníčko pomalu překonalo svůj denní vrchol a začíná cestu k západu. Pro nás … tedy spíš pro mě to znamená, že by možná nebylo špatný popřemýšlet, kde přespím… říkám si, že stromohotelů je tady v Mlžných horách jistě spousta a jen koutkem oka zahlídnu, jak Wise protočí očima a tlumeně posměšně si odfrkne… nicméně nějak tomu nevěnuju pozornost… už si na jeho projevy zvykám.

Cestou dolů se mi promítají události dnešního dne a prostě nemůžu uvěřit tomu, že teprve včera jsem nasedla do vlaku, který mě odvezl na neexistující zastávku. Prostě se mi zdá jako bych tady byla už aspoň týden a ne jen noc a půl dne… Ale asi je to tím, jak je tady všechno nové a hlavně nečekané. I když zajímavě to souzní s tím, jak si spousty věcí představuju. Ale tedy létající slony… opravdové létající slony jsem si snad nepředstavovala ani ve snu.

Wise se kupodivu zapojuje a povídá: „Jaktože nepředstavovala?“ A jak vysvětlíš, že tady i u vás je jen jeden Dumbo?

Mírně nechápavě na něho hledím… a přemýšlím, co je vlastně Wise zač.

„Dobře to víš… dělám Ti tady přece průvodce… Říkám si Black… ale tvoje jméno se mi líbí taky.“ Zajímavé že dáváš jména s významem.“

Přemýšlím nad tím a vrací se mi situace, kdy jsem nevěděla jak se představit.

„To je pravda s tím tvým jménem jak jsem ti říkal. Musíš si na něj přijít sama. Ale nebude to moc těžký. Prostě se nad sebou trochu zamysli… kdo jsi?“

„Chceš tím říct, že ty si o sobě myslíš, že jsi černý… když si říkáš Black??“ Zkouším situaci zlehčit…

„Jo občas jo a dost často i jsem.“ Vrací mi to.

„No tak já jsem v tom případě brown.“ Směju se.

„Nebo spíš brownová ne?“

„Na -ová se hraje i tady?“

„Jo rozdílná pohlaví máme i tady, vadí ti to snad?“

„Tak jsem to nemyslela…“

„Cítíš se diskriminovaná, svojí ženskostí?“

„Možná.“ Odpovídám a přemýšlím, jak jsme se sakra dostali k tomuto tématu.

„Tak proto…“ Nakousne Wise.

„Tak proto, co?“

„…. Jsi tady… tedy asi mimo jiné…“

„Děláš si srandu?“

Wise neodpoví a jen se na mě vážně podívá…. Asi si i myslí, že je to vážné…

Pak povídá: „Brown ani s –ová nejsi… zamysli se pořádně… no nebo spíš jinak. Ale není třeba spěchat.“

Mezitím jsme sešli až dolů a Wise se dává do lehkého klusu a běží směrem dolů…jak jinak… skoro už mám pocit, že jiný směr tady neexistuje… Stromy kolem jsou mnohem mladší než ty z rána, ale pořád stejně krásné. Snažím se s Wisem držet krok a po chvíli se prostě musím rozeběhnout… bez krosny je to vlastně úplně snadné…

Zatímco lehce klušu a sleduju klusajícího vlka před sebou, tak dumám nad tím, jestli opravdu jsem v tomhle prapodivném kraji proto, že mi v mém světě není po chuti genderová diskriminace. A jak s tím proboha souvisí moje jméno? Wise zdá se trochu zrychlil, čímž mi celkem účinně podobné myšlenky vyhání z hlavy a já jen běžím a je mi jako nikdy… dokonce mě opustily i myšlenky na to, kde asi budu v noci spát… vypadá to, že můj průvodce dobře ví, co dělá tak to prostě nechávám na něm…

 

Pokračování příště 😉