Jednou jsme v knihovně objevili arabský slovník. Tajemnost blízkého východu, jejich nádherní koně a psi nás uchvacovali a tak jsme si slovník půjčili domů. No nebylo to vůbec k ničemu 🙂 jak jinak. Ale ve slovníku byla vypsána arabská přísloví i s popiskem k jaké události se vztahují (aby si to hloupý Evropan nevyložil úplně blbě). Jedno z těch přísloví vztahujících se k obchodu (úspěšnému) znělo přibližně takto: „Já i ty jsme v údolí.“

Přísloví mě zaujalo natolik, že jsem si začala představovat jaké má kořeny: Velbloudi, obchodní karavany putující písečnými dunami. Obchodníci z jedné karavany míjí jinou karavanu, která jde po hřebeni vedlejší duny… A co musí obchodníci udělat, aby mohli něco směnit? Musí oba sejít do údolí. Pokud by šel jeden na dunu toho druhého, bude asi pěkně vzteklý, že musel ujít takový kus, zatímco jeho protějšek jen čekal a díval se, jak se dře cestou nahoru… Přeneseně se to samozřejmě vztahuje na dohodu, a když si k tomu představíme typické smlouvání o ceně, tak i jakýsi rovný kompromis. Zkrátka oba se sejdou v půlce cesty, nikomu nezůstane jeho kopec.

Každý máme svůj kopec

Co to má společného s komunikací? Zdánlivě nic a přesto velmi mnoho. Každý z nás lidí na základě svých prožitků a zkušeností vidí svět malinko jinak – každý máme svůj kopec. Někdo žije déle nebo studoval více škol, či zažil horší věci a svůj kopec tak může právem označit za horu. Možná už jste se s někým takovým setkali. Pokud jste neprožili něco podobného asi se vám zdálo, že ten člověk je od vás strašně daleko, je divný a nebo vám ho zkrátka bylo i trochu líto. Malé děti své kopce teprve budují z kousíčků kopců, co zasahují do jejich okolí a často tak rozumí mnohem více základním věcem tak nějak jasněji.

I zvíře má svůj kopec

Zvířata také mají svoje kopce… vlastní výchovu, předávané zkušenosti, vše co si prožila, naučila se nebo jim zkrátka je vrozené tvoří, jejich kopec – jejich pohled na svět kolem, to jak světu rozumí. A samozřejmě kopce zvířat mají různé tvary, různé výšky, ale nikdy nejsou tak vysoko jako ty naše dospělé lidské. Možná jste někdy měli možnost sledovat hru malého dítěte se psem a viděli jste souhru, kterou nebylo možné popsat jinak než, že ti dva si rozumí. Nedokázali jste identifikovat proč nebo jak, ale prostě to tak bylo. Ano, prostě vrcholky jejich kopců byly na stejné úrovni a pokud na sebe z těch vrcholků zavolali, slyšeli se, a možná oba dokázali sejít kousek dolů, aby si byli ještě blíž. Dítě zvýraznilo řeč těla a pes byl opatrnější.

Z tohoto jednoduchého principu se můžeme naučit velmi mnoho:

  1. Pokud se chceme s někým (člověkem i zvířetem) opravdu dorozumět, musíme být na přibližně stejné komunikační úrovni.
  2. Svoji komunikační úroveň můžeme ovlivnit a sejít do údolí.

Umí z něj sejít a jít nám naproti

Buďte si jisti, že všechna zvířata, co roky žijí ve společnosti lidí, umí sejít ze svého kopce a opravdu se snaží vyšplhat alespoň kousíček k nám, jen my jim to svými výškami moc neusnadňujeme. Zvířata se například celkem snadno naučí slyšet na svoje jméno a to i přesto, že psi se mezi sebou „oslovují“ vůní – pachem a třeba koně komunikují často naprosto nepostřehnutelnými změnami v postoji a napětí těla. Slyšet na své jméno k ničemu nepotřebují, ale pokud jim to umíme dobře podat rádi, ten kousíček za námi vyšplhají a naučí se to. U jména málokdy zůstaneme a tak naši společníci šplhají výš a výš. Přesto mají své hranice, které už prostě neumí překročit.

Co pro vzájemnou shodu uděláme my?

A v tomto bodě se musíme zamyslet nad tím proč jim to neusnadnit? Proč prostě nesejít trošku níže? Co to vyžaduje od nás? Věc nesmírně těžkou – šplhat přes všechny svoje nánosy dolů a osvěžit si základní komunikační prostředky. Často to pro nás znamená tyto základy rozšířit zvířecím směrem, umět je ovládnout. Jednoduše řečeno: Musíme se naučit alespoň trochu mluvit řečí zvířete, se kterým chceme komunikovat.