Mluvit s Bohem je snadné… prostě na něj mluvíte… dokonce ani nemusíte nahlas, můžete v myšlenkách… dokonce ani není nutné v myšlenkách formulovat slova… můžete prostě posílat obrazy… tedy využívat formu komunikace, kterou používá vaše podvědomí, když potřebuje něco sdělit vašemu vědomí.

Tedy to máme tu snadnější část. Ovšem komunikace vyžaduje dvě strany. Komunikace není o tom, že jedna strana mluví a druhá mlčí a mlčí a mlčí… pak totiž vzniká dojem – a právem – že druhá strana jaksi neexistuje. Tedy právem očekáváme odpovědi na naše otázky a vyjádření k našim názorům. Rady a ujištění pokud je potřebujeme. A někdy také potřebujeme ukáznit, i když to si často nepřejeme. Ale později jsme za něj vděční. Jenže…

Tak tedy mrkneme do minulosti, jak Bůh s lidmi komunikoval… a pak se podíváme, jak to funguje nám dnes. Tedy vlastně ne, není třeba to rozdělovat na minulost a dnes, je to stále stejné! 😉

Jen většina lidí si představí při komunikaci Boha směrem k lidem hlas s nebes… Tak schválně jak často se něco takového děje? Stalo se tak třikrát! Když dosvědčoval Ježíšovo postavení na zemi – při křtu, při proměně Ježíše na hoře a při kázání krátce před Ježíšovou smrtí. Ve všech případech na svědectví, že Ježíš je jeho schválený syn, nebo pro potvrzení jeho slov.

Ve starozákonních dobách jsou zmínky o hlasu s nebe snad jen při smlouvě s Izraelity u hory Choreb. Tedy přímá komunikace hlasem z nebe je, byla a bude poměrně ojedinělá a zcela zřejmě jen ve zvláštních příležitostech.

V mnoha dalších případech Bůh poslal své zástupce, buď anděly, nebo lidi a „mluvil“ tak skrze ně. Prostě poslal někoho s tím, co má říct. V této souvislosti je velmi zajímavé, jak je popsán rozhovor Ježíše se svým otcem krátce před jeho zatčením. Ježíš se úpěnlivě modlí, aby pokud je to možné, byl od něj odňat tento pohár… Tedy když to přeložím do srozumitelné češtiny, tak něco ve smyslu: „Tati, prosím nešlo by, abych to nemusel být já, kdo za lidi umře? Ale pokud to nejde tak dobře…“ Zajímavé je že Bůh, Ježíšův otec, k němu přímo nemluvil. Ale poslal anděla a ten Ježíše posílil.

Tak si to představte, Ježíše přišel posílit anděl, jeho otec k němu přímo nemluvil nebo o tom nemáme záznam, tedy určitě to nebylo nijak zjevné. Možná si říkáte, jo anděl by mi stačil… No ale pro Ježíše, který ve své předlidské existenci byl andělem s vysokým postavením, dokonce se podílel na stvoření andělů, to asi žádný úžasný, nečekaný a nezapomenutelný zážitek nebyl… Asi jako by váš šéf poslal v práci vašeho podřízeného, aby vám pomohl. Tedy když se na to podíváme z pohledu vztahů.

Vrátím se, ale k dalším příkladům komunikace…. Tak třeba Abraham… fascinující zpráva o tom jak diskutuje s Bohem o tom, zda zničí Sodomu a Gomoru, nebo Jonáš zpráva o tom jak dostal poučení s tykví, Job a rozsáhlá diskuze a poučení o Boží síle a moci. A další… soudci, proroci, učedníci… Ti všichni s Bohem mluvili a dostávali od něj odpovědi, ujištění a zprávy. Jak? Někdy ve snech. Někdy forma není přímo vysvětlená. Někdy odpověď přišla ve sdělení od někoho jiného – tedy někdo ji přinesl ať už anděl nebo člověk a někdy si ji tazatel mohl přečíst, protože už někdy byla zapsána.

A tak přesně se to děje i dnes. Jen musíme mít s těmi lidmi z minulosti společnou jednu věc a to osobní vztah s Bohem – tedy vnímat jej jako skutečnou osobu, vědět o něm tolik co běžně víme o svých přátelích, tedy jinými slovy mít ho za přítele. A být mu blízký. Pak se stávají zvláštní věci… Když s Bohem mluvíte, dostáváte odpovědi v různých formách… někdy vám prostě odpověď přijde někdo sdělit, často aniž by věděl, že jste se na něco takového ptali, nebo něco takového řešíte. Někdy si odpověď můžete jakoby „náhodou“ právě přečíst. Někdy, když se modlíte, najednou víte, co je správná odpověď přímo ve své hlavě. A to i přesto, že jste už mnohokrát na to téma přemýšleli a odpověď se prostě nevynořila a pak zcela nečekaně se modlíte a něco co vás nikdy nemohlo napadnout, se vám v hlavě objeví. Zní to dost divně a neuvěřitelně pro všechny, kdo to nikdy nezažili, ale opravdu se mi to stává…

Pro svoji osobní potřebu to mám pojmenované jako duchovní komunikace. Funguje to, ale až ve chvíli, kdy jste na nějaké duchovní… nevím jak to popsat jinak než… úrovni. Na potřebnou duchovní úroveň se člověk dostane prostě tím, že věci kolem do hloubky zkoumá, tím jim více věří, čím více věří tím více je schopný se vnitřně komunikaci otevřít – tedy rozhovory s Bohem jsou skutečně k Bohu ne o něm, ale do vzduchu. Pak to může začít fungovat.

Je to tak jako to popisuje apoštol Jakub ve svém dopise: „Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám. Očistěte si ruce, hříšníci, a přečistěte své srdce, vy nerozhodní.“ Jakub 4:8

  1. Snažit se Boha poznat – sblížit se s ním – tedy přiblížit se mu – budovat si osobní vztah.
  2. Snažit se nedělat chyby – nehřešit – prostě nedělat špatné věci. Jinými slovy mít před Bohem čisté svědomí. Všichni víme, co děláme špatně. Všichni něco děláme občas špatně, důležité je nenechat to vyrůst v zeď mezi námi a Bohem.
  3. Být v srdci rozhodnutý – tedy věřit. Zajímavé, že výraz nerozhodný, pokud by byl přeložený doslova tak znamená dvojí duše – tedy někdo, kdo hraje na dvě strany, prostě nestojí plně na jedné straně – tedy není skutečně věřící.

Uf… takové složité téma… Snad to někdo trochu pochopí 😉