Jednomu starověkému národu byl dán zvláštní příkaz. Tedy nejen jeden, ale tento jeden se mi nyní hodí k tomu, o čem chci psát.

Ano mluvím samozřejmě o příkazu zapsaném v Bibli a dostali ho starověcí Izraelité krátce potom, co vyšli jako národ z Egypta. Příkaz – zákon je dán každému jednotlivému člověku a zní tak jak vidíte v nadpise – Nebudeš následovat dav ke zlým cílům. 2. Moj. 23:2

Poslední dobou na tuto zásadu často myslím.

Dav – to je snad jediná věc, které se opravdu bojím, ano dokonce to předčí můj strach z výšek… tedy přesněji řečeno strach z hloubek, uzavřeného prostoru a dokonce i odpor k hmyzu a pavoukům.

Totiž všechny své fobie, když chci, můžu zvládnout, hloubky, hmyz a pavouci sami o sobě nijak nebezpeční nejsou… o uzavřených prostorách můžeme polemizovat, ale přinejmenším se v nich nemusím ocitnout – tedy můžu to nějak ovlivnit. Ale zmanipulovaný dav? Co bych s tím asi tak mohla dělat? Nevím – nic.

A přitom to vidím dnes a denně… většinou ovšem není dav nasměrovaný nijak zle, jen se jako celek jeví třeba hloupě… jako v mém dálničním dobrodružství, kde 11 km aut tupě čekalo, na odstranění následků nehody a nepokusili se místo objet, protože NĚKDE nebo od NĚKOHO slyšeli, že tam je to přece taky ucpaný… přičemž podle mapy bylo objízdných tras možných hned několik…

Zlým příkladem davového šílenství je válka. Půjdete-li od jednoho člověka k druhému všichni až na výjimky (podle mě nemocné) vám řeknou, že válku nechtějí. Přesto jako dav jsou nejen pro, ale jdou bojovat a dělají věci, které by jako jednotlivci nejen nedělali, ale často si ani nepředstavili.

A to je právě ta část co mě v současné době děsí… vidím kolem sebe jasnou manipulaci k válce, a lidi reagující jako šílený dav… Vidím a slyším denně až za vlasy přitažené zprávy o nebezpečí imigrantů. Je to dost smutné, že ve státě, kde se teprve před pár desítkami let bojovalo za právo vycestovat a naši emigranti jsou téměř za národní hrdiny, tak máme takový problém, byť i jen přijmout myšlenku, že bychom my umožnili někomu jinému spokojený život.

Prosím tím v žádném případě nechci říct, že souhlasím s tím, co ukazují ony propagandistické protiislamistické příspěvky na facebooku. Ne opravdu nesouhlasím s popravami malých křesťanských dětí. Jen je trochu divné, že zrovna tohle řeší nejvíce ateistická země v Evropě.

Nicméně o to mi úplně nejde… jde mi o jednotlivce… dav tvoří jednotlivci. Prosím přemýšlejte trošku samostatně. Opravdu si každý z vás myslí, že každý jeden přistěhovalec je teroristický zabiják malých dětí? Promiňte, ale pokud ano pak něco s vámi není v pořádku.

Prosím… já sama si umím představit milion situací, kdy bych vzala nohy na ramena a prostě hlava nehlava utekla… bojovala bych za svůj život nebo život svých blízkých… proč je tak těžké pochopit, že v té stejné situaci se může ocitnout někdo na opačné straně zeměkoule?

Další věc… je to i naopak… před chvílí jsem to nastínila… totiž přistěhovalce posuzujeme taky poněkud davově – oni všichni jsou… a) zlí, b) vrazi, c) zakazují naše zvyky a tak můžu pokračovat… Ale myslíte, že to tak opravdu mají všichni? Nebude to možná trochu jako s tou válkou? Že jednotlivě ji nikdo nechce? Myslím, že tak jako by mě samotné v situaci uprchlíka šlo hlavně o život nebo prostě jen únik z bídy, tak i jim převážně půjde jen o to žít jinde a lépe, neřešit doma to, co se vyřešit nedá.

Ale zpět k davu… je zajímavé, že dav „ti nahoře“ často nazývají jako lůzu… výraz z přeneseným smyslem na chudobu… u nás zdomácnělé slovo lůza má zcela průhledný původ – looser – volný, zbavený všeho, ale taky třeba kývající se… Evokuje to ve mně popis davu z příběhu s Ježíšem… „jako ovce bez pastýře zmítáni sem a tam, vlny rozfoukané větrem“… jedním slovem Ztracení.  A tak to s davem často je. Sdružují se v něm jednotlivci, kteří jsou v dané situaci ztracení a snaží se najít oporu někde kolem, někde jinde než u sebe… už je nenapadne, že často natrefí jen na další ztracence. Proto je velmi snadné davem manipulovat. Ano v davu jsou lidé, kteří v podstatě nemají vlastní názor na danou věc, nebo svůj názor hledají a proto se dostali k lidem se stejným problémem. Často ale názor ve skutečnosti nehledají, spíš hledají na koho hodit odpovědnost…

Totiž nechat za sebe rozhodovat dav je tak nějak pohodlné… totiž všechna rozhodnutí pak nejsou naše rozhodnutí, ale „rozhodnutí všech“. A jsme zpátky u toho příkladu s válkou… rozhodnutí všech, které je ale v rozporu s jednotlivými názory všech zúčastněných, proč? Protože místo aby se všichni rozhodli za sebe, nechají rozhodnutí na NĚKOM (nebo NIKOM?) – všech.

Nechci se stát paranoidní ani k tomu nikoho přinutit, jen prostě občas když zjistím, že moje názory se shodují s názory většiny, navíc populární většiny, snažím se zamyslet proč? A hlavně jestli to, že jednám s většinou, opravdu znamená, že souhlasím s většinou? Dost často vyděšeně zjišťuji, že nevím, nebo že prostě jen nechci mít tu odpovědnost a někdy dokonce i to, že dělám naprostý opak toho, co chci…