Tak jsem se vrátila z dovolené… z dobrodružné dovolené… z dovolené, kde jsem neodpočívala a přesto jsem si odpočinula tedy relativně… Totiž letos jsem se upsala ke 14 dnům na dětském táboře… konečně. Ano konečně… chtěla jsem se takové akce zúčastnit už několik let a podařilo se to letos, kdy jsem se skamarádila s jedním organizátorem dětského tábora a dokud bylo železo žhavé, tak jsem ho ukula ve svojí účast. Bylo mi celkem jedno, jako co tam pojedu…nakonec jsem byla nominována do role pomocníka kuchaře.

Dobrodružství začalo několika dny jen pro táborové vedoucí… při příjezdu na luxusní tábořiště blízko Jindřichova Hradce na břehu rybníka jsme zaznamenali hned několik skutečností, které letošní tábor velmi zajímavě zpestří… Jednak letošní sucho a v té době stále přetrvávající vedra měly za následek velmi nízkou hladinu v rybníku, plus mizernou kvalitu vody… tedy rybník se tím jeví spíše jako nevýhoda…smrdí, ráno vás budí kvákající kachny a večer otravují komáři.

Druhá skutečnost – sucho vedlo k přemnožení vos, které jsme familiárně s kuchařem překřtili na pruhované soudružky… a opravdu jsme se s nimi důvěrně seznamovali téměř všichni… Výhodu je, že už víme, že nikdo z nás není fatálně alergický na vosí bodnutí… dokonce jsem mohla vyzkoušet i různé alternativy, které by měly pomáhat od následků bodnutí… Přátelé alternativci, je mi to líto, ale z tohoto testu naprosto jednoznačně vítězně vychází Fenistil.

Na předtáborovém setkání jsem neprozřetelně plácla něco o tom, že jsem v práci prošla zdravotnickým kurzem (to je zase trochu jiný příběh) a tak se stalo, že jsem byla kromě pomocnice v kuchyni angažovaná i jako pomocnice zdravotnice. A to bych nebyla já, abych neaplikovala alternativní metody typu levandulový olej na různá zranění typu zarostlý nehet… Společně jsme taky jednu řeznou ránu úspěšně léčili chlorofylovým sprejem… Tyhle zdravotnické konzultace a výměna vědomostí mě bavili… ovšem mělo to mít i svou stinnou stránku.

Totiž první půlka tábora byla provázená vedry… nebylo se kde koupat, pač rybník byl nevhodný. Sice jsme chvíli přemýšleli nad hrou „sardinky v bazénku“, ale nakonec jsme museli uznat, že kapacitně bazének v průměru 2,5 metru nemá ani při nejlepší vůli šanci pojmout 50 dětí… Tedy se rozhodlo, že navštívíme blízkou pískovnu. Super nápad do chvíle než člověk začne řešit třeba to, jak se tam v 70 lidech nějak efektivně dostat. Naštěstí v tomhle už byli táboroví matadoři zběhlí a zajistili to rychle a dobře. Akce pískovna dopadla skvěle a všeobecně se líbila dětem i dospělým. Já jsem se tam najednou ocitla v roli zdravotnice, ale naštěstí se celkem nic nestalo… zranění typu škrábnutí, křeče a bodnutí vosou jsou snad standardní na všech výletech a tak jejich ošetřování ani nemá cenu zmiňovat.

Moje normální úloha jakožto člena táborového dospěláckého týmu byla v kuchyni… A to jak už jsem psala jako pomocník kuchaře… ono to na první pohled zní a vypadá, že pomocník je tak nějak něco míň než kuchař, že? Ano a proto má mnohem více práce! Tedy měla jsem vstávat dřív než kuchař a dát vařit čaj, dohlídnout na chystání snídaně, pak na chystání svačiny, být k ruce při vaření oběda, nachystat odpolední svačinu a být k ruce při vaření či chystání večeře a mezitím ještě dohlídnout na úklid po všech jídlech a uklidit to, co služba zapomněla… ideálně ještě kuchařovi připomínat to na co zapomněl a konzultovat s ním jídelníček, chybějící suroviny a tak dále… Ehm vstát dřív než kuchař se mi povedlo celkem asi čtyřikrát… resp. Já obvykle vstala, jenže následně mě zdržela fronta na sprchu…

Sprcha a wc je kapitola sama pro sebe… jak jsme zjistili, opravdu se to dá přežít i s jen dvěma sprchami na cca 70 lidí… K wc se váže jeden příběh… konkrétně ho pracovně pojmenovávám „kauza pisoár“… To si tak povídáte při odpoledním klidu, když přijde náš opravář, s tím že úplně přestal odtékat jediný pisoár na chlapeckých záchodech… návrh, že to vyřešíme cedulí nepoužívat, náš šéf prakticky ihned zavrhl a tak začala akce, která postupně zahrnovala nákup krtka, vaření většího než malého množství horké, ale opravdu horké vody, následovalo několik neúspěšných aplikací krtka a vřelé vody, čehož jediným výsledkem byla drobná poleptání rukou a nohou aplikujících členů záchranného týmu. Po vypotřebování krtka a vody, narostlo zuřivé odhodlání situaci vyřešit. A tak došlo na hrubou sílu a překážka, v nikdy nečištěném potrubí, byla proražena hadicí používanou k napuštění bazénku (malá pomsta majiteli)… kauza pisoár končila po cca 10 hodinách někdy kolem půlnoci, a to úspěchem… Ovšem slavili jsme celkem předčasně.

Následující den nás totiž čekalo několik překvapení v podobě několika nemocných dětí – jak se ukázalo během několika dní, zasáhla nás mírná epidemie nějaké zvracecí chřipky… postupně jsme společnými silami ošetřovali asi 10 dětí a pár dospělých. V rámci tohoto pohotovostního stavu jsme vytvořili tým zdravotníků, kde jsem se ocitla já. A druhý tým pomocníků v kuchyni, kde jsem se já z důvodu střetu zájmů nemohla účastnit… Tomu se prosím říká z bláta do louže – zatímco jako kuchyňák jsem musela vstávat dřív než kuchař, tak jako zdravotník jsem měla noční službu… a ono oběhnout asi 6 dětí a všem změřit teploty a vyptat se jich na stav je skoro na hodinu… to by člověk neřekl, dokud to nezkusí… zdravotnice se z náporu vosích bodnutí, ošetřování škrábanců, a teď i hlídání teplot dětí začala hroutit vyčerpáním a já se nějak dostala na místo jejího zástupce… po půl dni opravdového zápřahu hlavy – jednak přemýšlet, co bude nejlepší řešení, pro který typ ošetření a druhak převzít odpovědnost za rozhodnutí, pak taky neustálé běhání mezi lékarničkou, dětmi a pomocníky, jsem se začala trochu proklínat za svoji přílišnou iniciativu při úvodním alternativním léčení a povídání o tom jak funguje tělo… Tedy jen lehce, pomáhala jsem ráda. Druhý den jsem už padala na hubu – doslova a naše zdravotnice má můj neskonalý obdiv za to, že tohle nasazení zvládala téměř celých 10 dní.

Po těchto dvou dnech jsem na sobě cítila, že moje imunita už nedává nedostatek spánku, táborovou stravu a kontakt s nemocnými, plus ještě několik dalších oslabení a chtě-nechtě jsem musela na jeden den zalehnout… občas jsem se po táboře pohybovala v polomrtvém stavu a vyčítala si, že jsem neužitečná… Při těchto svých procházkách mezi spánkem a smrkáním jsem pozorovala, že téměř všichni se blíží stavu mrtvola… tedy s vyjímkou zdravých dětí, které naopak díky třem dnům deště a tedy nuceném pobytu při klidových činnostech v jídelně začínali být jako bednička dynamitu. Naštěstí po třech dnech přestalo pršet a mohli jsme dravou zvěř vypustit ven… Odpočinkový den mi prospěl a tak jsem se jako rybička dopovaná kofeinem vrhla do záchrany umořeného kuchaře a polozáchrany zdravotnice…

A tak jsme se všichni dožili posledního dne, někteří z nás si ještě lízali rány, ale i když všichni unavení pustili jsme se do přípravy zakončení… pokud to doteď byl maraton povinností v našlapaném režimu, jídel, her, porad a příprav, tak teď to snad nejde popsat jinak než ultrasprint… myslím že z kapitanátu by se doslova kouřilo pokud bychom se všichni nebáli, že hasící přístroje nás nezachrání… Já jsem převážně zmateně přihlížela tomu, co všechno je potřeba udělat, vyhodnotit a připravit a pokud jsem se náhodou chytala tak mezi přípravou jídel, jsem se snažila pomoct… Dokonce jsem napsala asi patnáct více či méně osobních, ale konkrétních vzkazů dětem… což považuju vzhledem k velmi omezenému kontaktu s nimi za osobní výhru.

A tak jsme se dožili večera a vyhlášení, vše bylo připraveno a vyhlášení všech cen, výsledků celotáborové hry a poděkování proběhlo úspěšně… v průběhu jsem si musela jít uvařit kafe a to prosím bylo teprve nějak po osmé hodině… následovalo rozdání dortů a do jedenácti taneční večer pro děti… obvykle ti nejstarší chodili spát 22:30… tentokrát než všechny děti zalehly, byla skoro půlnoc a nás ještě čekala porada. Tentokrát porada provázená pohoštěním… takže se porada protáhla skoro na hodinu… kafe jsem si musela dělat už někdy kolem osmé a v jednu stále ještě nebyla možnost jít spát… a to prosím stále nebyl konec… totiž po skončení porady jsme se pustili do přípravy poslední noční hry pro děti… Hra byla skvělá, trochu mě probrala… končila kolem 3:30 a to už jsem bez milosti nechala úklid na všech ostatních a zalehla s tím, že stejně jakožto pomocník v kuchyni musím být na nohách jako první.

Tedy odjezdový den začal pouhými třemi hodinami spánku a k mému mírnému údivu jsem se dopravila až domů bez větší újmy… jen jsem jednou na naprosto známé cestě, kterou jezdím nejméně jednou týdně, zabloudila… Doma jsem byla jako na koni kolem půl sedmé večer… z tábora jsme odjížděli v jednu a následně jsem se ještě účastnila loučení s dětmi a rozvozu pár dospěláků.

Drobné detaily, které celé toto čtrnáctidenní dobrodružství doprovázely, už vynechávám, protože i tak je to příliš dlouhý článek… snad jen ve zkratce – defekt těsně před odjezdem na tábor, cesta bez klimatizace v tom největším vedru, hra pro dospěláky v úvodu tábora – budíček ve čtyři a půl dne nařízené mlčení, ale bylo to bezva, několik prohraných partií šachu, které v některé chvíli byli jasně vyhrané… rozporuplný večer s lahví Captain Morgan… tedy vlastně ne byl to skvělý večer, rozporuplné bylo až ráno. Mojí nepozorností zapálený stůl v kuchyni… To jen tak co jsem si v rychlosti vzpomněla… A v neposlední řadě nová přátelství za což jsem neskonale vděčná. Posunulo mě to někam úplně jinam a po příjezdu domů jsem zažívala spolu s úlevou i podivný pocit smutku, že všechno skončilo.

Tedy ve výsledku ačkoli se mě tahle sehraná parta lidí snažila odradit zinscenováním všech možných i nemožných problémů, tak se jim to nepovedlo a těším se na další rok! Tentokrát už budu vědět, co se kdy má dít a budu víc nápomocná. Snad.