Tak znělo zadání jedné slohové práce ve škole. Otázka směřovala na profesi, ale já jsem si nemohla pomoct a popsala jsem něco trochu jiného… Prostě sen co budu dělat až budu velká… Popisovala jsem jen to, že budu jezdit na koni, jak bude kůň vypadat a jak se bude chovat. O práci ani slovo… spíš to bylo o svobodě. Pamatuju si, že jsem věděla, že bych tam měla aspoň zakomponovat nějaké injekce a udělat z toho že bych chtěla být veterinářka nebo tak něco… jenže to já jsem nechtěla být… chtěla jsem být svobodná se svým koněm. Otázka potřeby peněz se mě tehdy asi moc nedotýkala.

Inu práci tak nějak považuju za jaksi nutnou součást života. Nutnou proto, že navzdory tomu, že je to naprosto nesmyslné, tak všichni potřebujeme peníze… přitom kdybychom peníze zrušili a vrátili se k výměnnému obchodu, nebo úplně nejlépe vytvořili solidárně spravedlivý systém, kde by každý prostě rád pomohl ostatním a za to by automaticky získával od ostatních kolem pomoc, tak bychom byli šťastní a svobodní. Ale jasně v dnešní době utopie nepředstavitelná.

A tak se stalo, že jsem si vybrala nějakou střední školu… hlavně abych měla maturitu. Na ekonomku jsem se nějak nedostala… tak nakonec to byla rodinná škola… vlastně jsem chtěla jít spíš na elektrikáře, ale bála jsem se jít do třídy plné kluků… a tak jsem skončila ve třídě plné holek 😀 No nevím zda první variantu bych nepřežila lépe…

Každopádně po maturitě jsem se na výšku nechystala, i když mě trochu lákal matfyz… ovšem s jednou hodinou fyziky měsíčně a třema hodinama matematiky týdně na střední bych tam asi dost plavala a pak byly potřeba prachy a ne dalších x let být na obtíž rodičům.

Moji první práci mi zařídila mamka, která uklízela na telekomu… takže jsem svoji kariéru začínala jako uklízečka 😉 Aspoň se to pak líp vyprávělo 😉 Následovala pásová výroba hraček mattel mezitím různě dlouhá období nezaměstnanosti a různých zkušebních stáží na pozicích účetní… Pak už začala být opravdu krize a tak jsem se do hledání práce pustila opravdu skutečně a našla si místo jako pokladní – účetní v jídelně. Zajímavý prožitek byl, že jakmile jsem opravdu chtěla tak práci jsem měla prakticky hned.
Následně jsem přešla na pozici asistentky v jedné pojišťovací firmě a tak nějak zároveň jsem začala stříhat psy na žl. Vydržela jsem to pár let a pokukovala jsem po něčem zajímavějším.

Přestože jsem vlastně ani neměla moc možností k počítačům příliš přičichnout, hned při první komunikace s těmito stroji jsem věděla, že umím mluvit jejich jazykem. A tak jsem se chopila první příležitosti se něco naučit víc a začala jsem zkoumat excel a tabulky, pak makra a pak jsem se seznámila s několika programátory a jeden z nich byl ochotný mě něco naučit… slovo dalo slovo, knížky putovaly ke mně, nainstalovala jsem delphi a krok za krokem zjistila co to jsou databáze, co jsou to třídy… měla jsem kamaráda na dotazy a učila se z nějakých dvou online kurzů… Až jsem kamarádovi napsala malou aplikaci na přání, pak piškvorky a pak jsem se rozjela do světa a našla práci jako programátor.

Jako programátor v C# – tedy jazyku, který jsem v té době viděla poprvé… v první firmě, která se rozhodla mě učit jsem byla asi 5 měsíců a následně jsem se dostala do současné firmy Cleverlance, kde jsem dodnes… teď už na pozici Senior .Net developer… mám pár MS certifikátů… no zkrátka je ze mě profík… bez školy… každý měsíc mi přijde nějaká zajímavá nabídka práce od headhunterů…

A to je můj příběh – příběh o tom, že když chcete – opravdu chcete, můžete dělat naprosto cokoli, je jedno jakou máte školu nebo jaké jste měli známky a jestli to co chcete dělat umíte. Na ničem z toho ve skutečnosti nezáleží, záleží jen na tom, co chcete a jestli si za tím půjdete.

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ – Paulo Coelho

Jenže se mi někam ztratil můj sen o svobodě s koněm… takže tento příběh je teprve začátkem… pokračování bude psát sám život a doufám, že to nebude trvat moc dlouho… ostatně recept už znám stačí jen chtít 😉