Slovo odvaha se obvykle lidem dere na jazyk, když vidí někoho, jak koná odvážné skutky… Někdy trochu hraničí s troufalostí, ale obvykle je prostě spojena s nějakým činem. Prostě něco jako útok, tedy hrozí-li nebezpečí a my se mu aktivně postavíme. Odvážní hasiči se vrhají do plamenů, odvážný provazochodec nad vodopádem, odvážná žena chránící svoje dítě před útočníkem…

Čas od času někdo vysloví domněnku, že velká odvaha může být i to vědomě nebezpečí nečelit a moudře ustoupit, navzdory mnoha očekáváním a i to je jistě pravda, mnohdy takový člověk musí čelit pohrdání nebo nesouhlasu a to vyžaduje taky dost odvahy.

A pak je tady kategorie, která nevypadá vůbec, ale vůbec odvážně… Takový příklad dal Ježíš. Bylo to až na konci jeho služby na zemi…

Představte si tu situaci – ví přesně dopředu, co se stane. Ví, že přijde Jidáš a zradí ho. Přesto jde na místo, kde se to stane. Je mocný, umí zastavit rozbouřené moře a vichr. Nepochybně by se taky mohl nepozorovaně „vypařit“, ale on jde tam, a co udělá pak, jakmile je zatčen?

Nic! Vůbec nic, za celou dobu… On učitel, mocný tvor, jen stojí a ani neprosí, nepoučuje, nevysvětluje…. Jen stojí a hrdě a odvážně dokazuje, že člověk může být jiný, než dosud lidstvo dokazovalo… může být nesobecký a odvážně stát na straně práva bez použití jakéhokoli násilí.

Jeho žalobce to dovádělo k šílenství. Přesto všechny Ježíšovy „nečiny“ z jeho posledního dne jsou tím nejodvážnějším co znám. Mít moc udělat všechno a vědomě neudělat nic pro svoji záchranu… a tím naopak všechno pro záchranu lidí.

Za pár týdnů si budeme Ježíšovu oběť připomínat, vzpomeňte si na tohoto člověka, který změnil dějiny taky!