Intonace hraje v některých jazycích zvláště východních zemí velký význam – zcela totiž může změnit smysl toho, co říkáme… například ve vietnamštině se slovo s významy matka, hrob, sazenice rýže a ještě dvě další od sebe odlišují pouze změnou intonace – tedy melodie hlasu.

Pokud poctivě pozorujete psy, jak jsem popisovala v článku Pozorování je věda, už víte, že psi mezi sebou a tedy i s námi poměrně často komunikují různými zvuky kňučením počínaje přes mručení, štěkání až vrčením konče. Tyto zvuky mají silný informační význam. Pokud chceme se psy účinně komunikovat, bude dobré to vědět.

Všimněte si, jaké zvuky doprovázejí celkové chování psa.

Například vítání psů mezi sebou, vítání nás, nebo štěňata, která vítají matku, obvykle doprovází radostné kňučení a pískání. Vysoké tóny v psí řeči vyjadřují radost a někdy úzkost nebo žádost. Obojí patří do repertoáru kladných zvuků. A velmi dobře toho můžeme využít, pokud chceme, aby s námi pes aktivně spolupracoval.

Naopak opravdové hrozby jsou doprovázeny hlubokým a tichým vrčením… v podstatě můžeme říct, že čím hlubší a více tichý zvuk je, tím vážnější je i hrozba. A zase toho můžeme využít, pokud potřebujeme přerušit nežádoucí chování.

Tak už víte, proč si velcí psi často nic nedělají z malých upištěných, i když ti často své hrozby myslí úplně vážně? A víte už, proč psi obvykle milují ženy, ale více poslouchají muže? Nebo proč se citlivější psi všech mužů bojí? Správně intonace je klíč!

Tak pojďme na praktické využití.

Přivolání a pochvala – základ dobrého soužití psa a člověka.

V Češtině často doporučované odměnění slovem je intonačně naprosto nevhodné… zkuste si to vyslovit HODNÝ… A zkuste to srovnat třeba s VÝBORNĚ… co je pištivější? Jednoznačně to druhé… a všechny další ekvivalenty, které obsahují Í nebo Ý, jako třeba „Šiííííkovný“, „Míííláček“. Ale pokud budete chválit i jen výskáním, nebo klidně slovem „lednííííčka“, bude to psovi naprosto jedno, přečte si vaši radostnou intonaci a bude se radovat. A o to nám při pochvale jde. Tak tedy ještě jednou pochvala musí být v radostné intonaci tedy vysoko položeným hlasem a v tom pomáhají obě í protažená do výskotu. Zkuste si to. Samozřejmě časem budete umět polohu hlasu měnit, ať použijete jakýkoli slovní obsah. Íčka, ale na začátku pomáhají a pomáhají i pokud nejste v náladě. Osobně používám „vííííborně“. (hrubka pro zdůraznění výskotu 😉 ) Pokud jste ještě nezkoušeli cvičení radosti bude se vám tato znalost hodit tady: Praktický nácvik odpozorovaného chování.

Téhož efektu můžete použít při přivolání. Všimněte si někdy, že fena svoje štěňata svolává pískáním. Jde o to, že pokud bude psa volat radostnou intonací, zvláště v začátku vašeho soužití, bude šťastný, že ho voláte a rád za vámi přiběhne. Proto ráda na přivolání používám variantu jména s íčkem na konci například Azííííí, Safíííí, Janieee, Pusíííí, Dorííí, Banýý, Esííí, Rexííí. Ale klidně si vyzkoušejte, že můžete psa přivolat jen radostnou intonací… volejte na něho radostně třeba „Krucííí“ a uvidíte 😉 povel Ke mně je intonačně celkem v pořádku ale dá se ještě zdůraznit zkomolením na ke-mí a pak je to ještě lepší… tedy pro praktické využití ne ke zkouškám 😉

Opačnou, hlubokou intonaci používáme, pokud chceme přerušit nežádoucí činnosti – typicky FUJ a tady je intonačně slovo naprosto v pořádku. Hluboce a štěkavě nebo hluboce a tiše vyslovené fuj dokáže citlivé psy až roztřást – ale to není samozřejmě cílem. Naopak slovo „Nesmíš“ se moc nehodí, zvláště z úst žen a s protaženým íčkem… a už jste to určitě i někdy viděli, že jedinou reakcí bylo vrtění ocasem – typický příklad nedorozumění… Pokud chcete psovi pohrozit nějakou delší promluvou do duše, slovo „hodný“ můžete používat naprosto s klidem. Třeba: “POkud nebUdeš Hodný, ROZTRHnu tě jako HAda.“ Je docela dobrá imitace delší vrčivé hrozby. Hlubokým tichým hlasem psovi jasně sdělujete svoji mentální převahu. Tedy pokud se tak i cítíte, hlasem to podpoříte.

Dá se toho dobře využít, když potřebujete mít kontrolu nad více jedinci – tedy smečkou nebo pokud potřebujete kontrolovat chování jednoho psa vůči jiným psům. Jednoznačně tak hrozíte a říkáte: “Tady tomu velím já…“

Mezi těmito dvěma hraničními stavy samozřejmě existuje celá škála mezistavů a to máte za domácí úkol, protože jinak než praxí se to stejně předat nedá. J