17. listopadu oslavil Tagouš u mě jeden měsíc velice svérázným způsobem, ale k tomu se dostanu na závěr tohoto článku. Nejdříve se chci podělit o to, jak to s ním po měsíci práce vypadá.

Konec loužičkám a značkám

Jak jsem psala v minulém článku, byla pro mě čistotnost úkol číslo jedna. Kromě postupu, který jsem popsala minule – tedy časté vypouštění ven a kenelka v době delší nepřítomnosti, jsem se zaměřila také na to, přistihnout ho při co nejvíce příležitostech, kdy něco označkuje. To je velmi důležité, protože to je ten moment, který potřebuje pochopit. Moment, kdy se má chovat jinak. Takže jsem pozorovala. Nejdříve mi šlo hlavně o to poznat, kdy se mu chce čůrat. Tedy hledala jsem, jak se před tím, než zvedne nohu, chová. Později, kdy už jsme si základní pravidla nějak vysvětlili, očůrávání v mojí přítomnosti takřka zmizelo, ale stále značkoval v mojí nepřítomnosti, jsem hledala hraniční situace. I když jsem četla signály, že by se chtěl vyčůrat, záměrně jsem nereagovala a čekala, jestli nohu zvedne. Několikrát se tak opravdu stalo a ty momenty považuju za klíčové ve vysvětlení, že doma se nečůrá. Čekání na čin není jednoduchá situace. Je potřeba chovat se tak, aby pes neměl pocit, že je hlídaný, ale zároveň být ve střehu abyste mohli zareagovat okamžitě a ideálně močení svým zásahem přerušit.

Přistižen při činu

Jak reagovat, když psa při čůrání přistihnete? Stručně řečeno je správně se zlobit, ale ne dlouho. Měl by to být takový ostrý a jasný záblesk zloby, který jasně říká „ne tohle rozhodně nebudu nikdy tolerovat“. Ale musí to hned přestat, jakmile pomine důvod. To platí k usměrnění obecně. Zlobit se není špatně, ale musí to mít jasnou hranici. Psi žijí přítomným okamžikem a spojitost s dávno minulými skutky nechápou. Někdy je dobré zdůraznit, proč přesně se zlobíte. I když jsem to ze začátku nedělala tak u několika posledních značek jsem Tagouše při činu přistihla – on na moje ostré „HEJ, NE!!!“ zareagoval útěkem. Protože se mi zdálo, že stále nechápe, o co přesně mi jde, přivedla jsem ho zpátky na místo činu a zopakovala ostrý zákaz. Je celkem jedno jaká slova na zákaz zrovna použijete, pes vnímá emoci a intonaci a ta musí být jasná – zloba a ostřejší, hlubší a výhružný tón. Důležité je se vlézt i se zopakováním tak do 10 sekund bezprostředně po činu.

Po dvou, třech těchto zákrocích, jsem se celkem mohla spolehnout, že pochopil a značkování jak v noci, tak i v mojí nepřítomnosti se snižovalo, až nakonec zmizelo úplně. A v tuto chvíli považuji problém za vyřešený. Sem tam se stane, že se počůrá, pokud se lekne – k tomu se ještě dostanu, nebo pokud je doba, kdy je sám na něj příliš dlouhá. Momentálně zůstává volně v bytě bez problémů kolem 6 hodin. Ano volně, celkem rychle bylo možné přejít k jeho volnému pobytu mimo kenelku, což i bylo mým cílem. Trochu to urychlila nehoda s upadnutými dvířky, kterou popíšu později. Na závěr chci upozornit, že postup popsaný tady doplňuje postupy popsané v minulém článku, nelze je oddělovat.

Učením se zvyšuje sebevědomí

Další důležitý faktor při učení se nejen čistotnosti, ale i celkovém soužití s člověkem jsou jednoduché povely poslušnosti. Mezi ty nejjednodušší patří nácvik poloh. Já obvykle jako první učím „sedni“. Jde o celkem snadno vysvětlitelný úkon a od psa vyžaduje alespoň malou míru soustředění a schopnost propojení si slova s činem. Tedy projevit trošku inteligence. Nebudu popisovat, jak cvik učím, to nechám na nějaký samostatný článek. Efekt je ale vždy stejný, získáte pozornost a soustředění, se kterými se později dá pracovat, je to taky mírně uklidňovací poloha, kterou lze využít u více aktivních psů. V neposlední řadě úplně každý pes je hrdý na sebe, že se to naučil. Okusí tak nový pocit vlastní důležitosti, což je pro psy z útulku a celkově psychicky jakkoli narušené psy, velmi důležité. Tagouš, stejně jako většina psů, se „sedni“ naučil velice rychle… byla to práce tak na 20 minut, tj. jeden večer. Jakmile pochopil „sedni“, hned jsem začala s návaznými cviky – „lehni“ (ze sedu), „dej pac“. Lehni je velmi praktický cvik který využiju, když ho budu posílat na pelech. Dej pac je jen cvik nejen pro rozvoj soustředění a porozumění člověku a posílení vazby, ale v tomto počasí se využije při utírání pacek po příchodu z venku.

Řízený pohyb léčí i psí duši

Další věc, kterou provozujeme, jsou procházky na vodítku. Tedy musím se přiznat, že provozujeme mnohem méně než bych chtěla a měla. Na první procházce mě Tagouš asi tak dvacetkrát totálně omotal vodítkem. Na třetí už se choval jako profesionál. Mám pro chůzi na vodítku pravidla – pes mě nesmí obcházet zezadu – pokud to zkusí, vždy ho přinutím, aby se vrátil. A to i v případě že mě to zdržuje. Pes nesmí tahat – pokud to zkusí, narazí na protiškubnutí, případně plesknutí vodítkem přes hřbet. Ne že bych psa chytila a zmlátila to ne, jde o pohyb ruky v zápěstí, který můžete vidět například u kočího, kdy opratěmi pleskne koně před sebou po zadku. Účelem je upozornění, možná leknutí, nikoli bolest. Další pravidlo je povel „nohu“ – tedy pokud se vodítko dostane pod přední nohu, učím psy, že si na povel „nohu“ a mírné trhnutí vodítkem pod nohou, nohu sami přehodí přes vodítko zpátky – to je ovšem učení na delší dobu. Svoje psy obvykle nechávám chodit před sebou, protože u nohy se mi dva a více psů vedou špatně a není to úplně praktické. V současné době je Tagouš schopný jít spořádaně a celkem bez problému i s mými dvěma psy. V rámci socializace s cizími lidmi včetně trochu obávaných mužů se mi osvědčilo nechávat psa vodit cizími lidmi. Takže Tagouš umí jít spořádaně i se sousedkou či sousedem, otočí se na jméno a vezme si odměnu i od souseda, tedy chlapa. Procházky po okolí taky dodávají rozmanité impulsy pro Tagovo vnímání, tím se jednak povzbuzuje jeho sebevědomí a taky rozptyluje jeho nejistota a nervozita. Po takové hodinové procházce na vodítku Tagouš hezky padne a spokojeně spí. Dokonce ze spaní vrtí ocasem 😉

Tagouš „posera“

V minulém článku jsem psala, že Tagouš není nijak zvlášť bázlivý, tuto informaci musím trochu upřesnit. Tím jak se za měsíc u mě uvolnil, tak se ukázalo, že některé věci, okolnosti nebo situace ho přece jen dokáží pořádně vystrašit, tak, že se pak bojí i vlastního stínu.

Strachy z věcí si troufám shrnout do „padající věci a nárazové zvuky“. Například kenelka, kterou mám, je už dost opoužívaná a tak se jednou stalo, že upadly dvířka a s velkou ránou spadly na zem. Od té doby se Tagouš přepravky víceméně bojí a i když v ní stále dostává krmení je to pro něj opravdu problém. Problém se prohloubil mojí třídenní nepřítomností, kdy byl hlídaný sousedkou, na kterou je docela zvyklý. Nicméně sousedka je trochu jiná než já a jednou ho do kenelky dostala trochu proti Tagoušově vůli (prostě neměla čas na hodinové přemlouvání, protože kdoví proč měl problém do přepravky vlézt), k tomu znovu upadly dvířka a strašák je na světě, takže kenelka, do které Tagouš chodil opravdu téměř hned a ochotně je v současné době strašák číslo jedna. To trochu urychlilo můj plán pro přechod pobytu v mé nepřítomnosti mimo kenelku. Nicméně to tak nějak přišlo v pravou chvíli a učení se čistotnosti to vlastně pomohlo. Strach z přepravky postupně opravíme, teď to chce hlavně na to netlačit, takže v současné chvíli nebývá zavřený vůbec. Tím chci taky upřesnit, že kenelka nebo klec je vhodná pomůcka, ale rozhodně se do ní pes nezavírá, pokud je mu to extrémně nepříjemné, musí to být z jeho strany alespoň trochu dobrovolné – tj. musí tam jít sám. Podobné je to třeba s jízdou autem. Jinak ztrácíte důvěra psa.

Shodou okolností v průběhu asi týdne až deseti dnů mi doma popadaly různé desky, květináče a nevím co všechno – neúmyslně. A tady se ukázalo, že to je pro Taga trošku problém – souvisí to taky z jeho prozatímní nejistotou doma. Když spadla jedna deska, kterou mám opřenou o zeď v chodbě tak zrovna a očichával balík s krmením, vyděsilo ho to tak, že si z toho cvrknul… Takže počůrávání máme už jen v rámci nehod. Za to jsem se na něj samozřejmě nezlobila. On se pak chudák i bál přijít zpátky do chodby. Ale za vydatného povzbuzování to zvládl. Nárazové zvuky je možné právě díky různým padajícím předmětům trénovat, vysvětlím v nějakém samostatném článku.

Tagouš průzkumník

Další věc, kterou je potřeba začít řešit je přivolání venku. Totiž párkrát se stalo že zůstala otevřená brána, nebo od nás někdo odjížděl, když byl Tag venku a Tagouš hbitě využil situace a otevřenou bránou se vydal na samostatný průzkum okolí, poprvé za mnou celkem radostně přiběhl, podruhé přiběhl taky, ale protože jsem ho měla puštěného bez vodítka a neměla nic po kapsách tak si zase vesele odběhl zkoumat psi u sousedů a následně křoví a pole kolem… v křoví se z něj stal mimoň  a přišel jen proto, že jsem záměrně nechala s ním běhat svoje psy a stále je přivolávala až se k nim prostě přidal. No trvalo to asi dvacet minut. Při další příležitosti jsem si myslela, jak jsem na to nevyzrála, když jsem ho kolem otevřené brány nechala chodit s 10m šňůrou…. Nevěřili byste, jak rychlý může být podenko pohybující se pouze mírným klusem… neměla jsem šanci… odchytili mi ho ve vesnici náhodní kolemjdoucí. Totiž křoví nebylo tentokrát dost zajímavé. To bylo takové poučení, že s otevřenou bránou to opravdu zatím nejde. Totiž abyste pochopili, moji psi za bránu neutíkají, i když je otevřená, chápou, že tam chodíme jen spolu, a že když jsou sami, je jejich zahrada. Možná by ven vyběhli za něčím, ale ne se toulat, samostatně nepotřebují objevovat. Vymyslí si dost zábavy u nás na zahradě.

Když se strach spojí s průzkumem

No a teď se konečně dostávám zpátky k úvodní větě. 17. listopadu, mě celý den třeštila hlava…. Nicméně bylo docela hezky a tak psi byli skoro celý den venku, hráli si se psy kamarádky, která přišla na návštěvu, Tagouš se zamiloval do fenky Báry (menší tmavé hrubosrsté fenky jsou pro něj top 😉 ). Všechno, až na tu moji hlavu, vypadalo v pohodě. Večer kolem 18. jsem je pouštěla na krátkou čůrací a šla se k sousedům domluvit na večeři, nechala jsem v rámci větrání otevřené dveře k sobě domů a s Tagoušem na vodítku zašla zkontrolovat bránu, jestli je zavřená. Během pěti minut, co jsem se sousedkou domlouvala, že přinesu večeři, kterou jsem uvařila, venku někdo odpálil několik stětlic/petard. Rány, že jsme se lekli i my. Azík se uklidil ke mně domů, Jane a sousedovic vlkodavka se velmi výnluvně lepili k sousedům na dveře a Tagouš nikde. Prohledala jsem zahradu důkladně s baterkou a prostě nikde nebyl, brána zavřená… Netuším, kudy se prolisoval a je mi divné, že to vymyslel v panice, protože nikdy předtím jsem u něj nepozorovala snahu hledat nějaký jiný východ než bránu. Nicméně stalo se – Tagouš zmizel. Naše večerní a noční hledání a volání bylo neúspěšné a kolem půlnoci jsem to se stále třeštící hlavou a navíc i začínající nevolností vzdala. Ráno bylo naštěstí radostné a Tagouše chytily hodné paní na obci. On je pes závislák na lidech, takže když se toulá, tak jde mezi domy. Když jsem volala s městskou policií, říkali mi, že ho nemůžou chytit, když jsem o pár minut později přijela, už tam na mě odchycený čekal. Unavený tak, že prospal celý den a noc… Venku si teď sebe navzájem hlídáme 😉