Jak jsem psala v prvním článku Tagouš není příliš bázlivý, jak se i nadále ukazuje. Příkladem je vysavač. Oba moji psi se vysavače bojí – je jim nepříjemný a utíkají od něho. Byla jsem zvědavá, co na něj bude říkat Tagouš… NIC… jediné co, tak ho vyrušoval. Dokonce jsem měla i problém vysávat na místech, kde se Tag zrovna nacházel – nechtěl se hnout. Byl sice mírně ztuhlý, ale spíš otrávený, než paralyzovaný…
Štěká venku, štěká uvnitř, protože chce být s lidmi, kteří si ho budou všímat.
Štěkání na různé předměty, ale především do oken na sebe nenechalo dlouho čekat. Přišlo to, když byly prozkoumány všechny kouty zahrady. U bázlivého psa by to bylo spíše naopak. Jako první si vybral hokejku na terase u sousedů, nicméně už z prvního jeho výrazu při štěkání bylo jasné, že nejde o strach, ale o hru. Tagouš začal štěkat, jakmile se začal nudit. Jeho štěkání není nic jiného než vynucování si pozornosti. Zřejmě v minulosti byl úspěšný, protože je docela vytrvalý, pokud někoho přes okno vidí. Všichni mají instrukce nereagovat, dokud štěká… i záporná reakce je reakce a jemu jde především o pozornost. U francouzského okna u sousedů, jsme jednou dokonce přistoupili k zahánění Tagouše tím, že jsme ho z poza okna různě zkusili zahnat třeba hozeným polštářem. Tady se znovu ukazuje, že je to celkem sebevědomý pes – reaguje uskočením a celkem v klidu si jde vše znovu prozkoumat bez vyděšených reakcí, což v tomto případě už nám začíná i vadit 🙂 a trocha strachu by neškodila 😉
Když neví coby, tak si to alespoň podepíše.
Jako typický útulkový pes má problém s pochopením, že doma se nečůrá. Útulek – zejména dlouhodobý pobyt v něm – zbourá přirozené zábrany venčit se „na svém“. Navíc u Taga je zvednutí nohy spojeno s řešením stresu… Jak bych to popsala… něco jako když kuřák neví co s rukama tak si zapálí… Tagouš když neví co má dělat tak krouží tak dlouho až u něčeho zvedne nohu. Souvisí to taky s tím, že v útulku samozřejmě zcela bezprostředně vykonával potřebu, jak to na něj přišlo. My teď po něm chceme, aby to uměl vydržet – to pro něj není nic snadného, i když to pochopil celkem rychle. Proto po něm chci dlouhodobější výdrž spíš výjimečně, když to jinak nejde.
Nejdřív hraju jeho hru.
To v prvních dnech znamenalo vstávání v noci cca co dvě hodiny. Tag přibližně v těchto intervalech se i probouzel a probudil mě pochodováním po bytě. Nicméně jsme se už propracovali k tomu, že spíme cca 8 hodin, bez vypuštění ven a bez močení doma (obvykle). Při vypouštění na zahradu v noci se ne vždy venku vyvenčil, protože v noci je venku plno jiných podnětů, které jeho nutkání jaksi zahnaly – samozřejmě za dvě hodiny nemá přeplněný močový měchýř, jeho potřeba je spíše psychického rázu. Nicméně pokud by zůstal doma se točit a řešil by „mě se chce, mě se chce, mě se chce…“ tak je vám asi jasné jak by to dopadlo. Proto jsem ze začátku vůbec neřešila, zda má vypuštění ven nějaký smysl nebo ne – mělo vždy. Po zavolání domů celkem rychle usnul a spal další dvě hodiny. Dvouhodinový interval souvisí i s tím, že chvíli trvá, než si zvykne na změnu prostředí.
Pak se do hry vloudí moje pravidla.
Tohle jsem s ním provozovala asi týden až 10 dní – bylo to únavné, nicméně se zdá, že výsledek se dostavuje. V posledních dnech tedy asi po týdnu, kdy jsem si vyzkoušela jak dlouho je schopný vydržet v pohodě, jak je schopný se sám zklidnit i bez obsesivního značkování, jsem přistoupila k tomu, že v noci jsem ho nenechala běhat volně, ale procházela se s ním na vodítku po zahradě, pokud nezvedl nohu do cca 2-3 minut – což obvykle nezvedl, usoudila jsem za tlumeného nadávání, že potřeba není až tak velká (samozřejmě) a vzala ho zpátky domů – tím jsem mu sice dala možnost, ale eliminuju jiné zájmy – tedy vynucení si pouštění ven kvůli čemukoli jinému než venčení. Předpokladem bylo, že jsem měla ověřené, že na vodítku se vyčůrá (to může submisivnějším psům dělat problémy). Tag je docela dost sebevědomý a na vodítku nemá problém značkovat i v naprosto cizím teritoriu za přítomnosti domácích členů smečky. Tedy pokud se nevyčůrá je to prostě jeho problém, nikoli můj. Zmiňuji výše tlumené nadávání… u Taga to jde, ukazuje mu to moji nevoli, ale nebylo vhodné na začátku a nesmí se to přehnat… u více citlivějších psů to není vhodné vůbec.
Tato eliminace volného nočního pohybu, spolu se sžitím se smečkou, vhodným umístěním spacího místa, mezi psy a nastavením denního režimu podle toho, jak to já potřebuji, zároveň s hlídáním hraničních situací, vedla po necelých dvou týdnech k tomu, že spím celkem normální dobu. Je samozřejmě možné, že průběžně se problém ještě občas objeví… bylo by trochu naivní čekat, že návyk, co si vytvářel po dobu 4 let v útulku, jednoduše předělám během pár dní…
A když doma nikdo není tak si podepíše úplně všechno… co kdyby umřel a nikdo by si toho ani nevšiml.
Problém druhý s čistotností je v době mojí nepřítomnosti. To souvisí s potřebou snad všech psů z útulku, mít svého člověka. Tagouš je velmi vděčný za pozornost, chodí si pro ni, vyžaduje ji. Od lidí – ode mě i od sousedů. Na zahradě je pravidelně s mojí smečkou a se sousedovic fenou. Přestože moji psi už se na zahradě zabaví sami, podnikají různé honičky, výpravy na lovení klacků, polínek a míčků co se tady všude povalují, Tagouš se snaží dostat zpátky domů a být se mnou. Dokonce pokud odcházím z domu jen na chvilku, kdy on spí mezi psiskama, tak se hned probouzí a chce jít se mnou. Potřebuje získat jistotu, že má svého člověka, že se mu vrátí…
Učí se, že odchod ani příchod nic neznamená.
Tohle je dlouhodobější problém – a v tomto případě Tagouš skutečně doma očůrává, tak nějak naschvál… ne jako pomstu – to vůbec tím říct nechci. Jde o spojení jeho řešení stresu. Jednak začne štěkat – vynucovat si pozornost, pokud to nezafunguje, začne se točit, až prostě někde zvedne nohu. Takový stresík z opuštěnosti. Nicméně litovat ho je to nejhorší a nepomůže mu to ani trochu. Naopak pomůžou pevně daná pravidla, práce, zájem a láska. A krizové situace opakovat, opakovat, opakovat. Když jsem za jeden den zavřela vchodové dveře a odešla – na kafe k sousedům, vyhodit odpadky, vytáhnout věci z auta, dát věci do auta, další kafe u sousedů, pro poštu, atd. Tj. asi desetkrát, tak už se mnou ke dveřím nešel. Ideální je odchody prostě opakovat co nejčastěji. A hlavně nedělat z toho žádnou událost – protože o nic nejde. Tedy žádné byť i slovní loučení a žádné velké vítání. Další den už se nezvedal z pelechu při odchodu ani při příchodu, dokonce ani tehdy, když se moji psi šli vítat (což normálně moc nedělají).
Pes není stroj, takže trochu experimentuju.
Problém je trochu vypozorovat dobu, která bude dost dlouhá, aby se zlepšoval a zároveň ale ještě dost krátká, aby to zvládl a nezačal se pozornosti dožadovat. Totiž pokud začne Tagouš štěkat je největší chyba ho v tom podpořit a přijít – zabránila bych tak pravděpodobně louži, ale posílila nežádoucí spojení, že si mě může přivolat. Takže to tak průběžně zkoušíme a ladíme a o výsledky se podělím v příštím článku.
Pokud experiment nemůže být úspěšný, nastavím situaci jinak.
Samozřejmě na delší nepřítomnost nemá cenu tohle zkoušet, je totiž jasné, že označkuje, co mu pod nohu přijde a tím, že mu v tom nezabráním, jen posílím to, že se to smí. Proto na delší plánovanou nepřítomnost je zavřený v přepravce. Není mu to extra příjemné, nicméně snáší to poměrně dobře. Zůstává i tak ve společnosti psů – což by v oddělené místnosti nebyl (obecně oddělenou místnost psi snáší spíše hůře). Do kenelky se naučil chodit sám hned druhý den u mě. Překvapivě to byl mnohem menší problém, než jsem čekala. V přepravce dostává od začátku dvakrát za den krmení. A i přesto, že napoprvé jsem ho tam musela zavřít asi na dvě hodiny, kdy jsem musela odejít, tak po příchodu a puštění si sám zvědavě do kenelky nahlížel. Dostal totiž na ty dvě hodiny žvýkací kost. Toho jeho nahlížení a zvědavosti jsem jen využila a posílila to. Vždycky, když se tam šel podívat, tak tam něco našel. Pak jsem jeho pozornost na kenelku vyvolávala záměrně a čekala, jak si s tím poradí. Je zvědavý a chytrý, takže si poradil rychle a po nedlouhém nácviku mi do kenelky chodí na povel sám, otočí se v ní a vezme si odměnu z ruky, načež ho můžu zavřít. Několikrát mi do ní vběhl zaparkovat i ode dveří, když jsem na místo posílala zbytek smečky, což pro mě bylo opravdu překvapení.
Nemusí to být úplným pravidlem, ale obvykle i u psů z útulku zůstane minimální zóna čistotnosti – v bezprostředním okolí pelechu. Tohoto principu se právě snažím s kenelkou využít – tím, že mu nedovolím opustit jeho zónu čistotnosti, nutím ho, aby vydržel. Je to sice násilnější nácvik, ale jasný na pochopení a tedy i efektivní. Postupně se i útulkem postiženému psovi jeho zóna čistotnosti rozšíří na celý byt, je to otázka důslednosti a času. V případě Tagouše je to trochu komplikovanější, nicméně nikoli nepřekonatelné.
Líbil se Vám článek? Napište mi to! ;)