Zvláštní že v poslední době uvažuju o samotě i když sama tak úplně nejsem… mám kolem sebe spoustu skvělých lidí… vlastně zajímavé je, že poslední dobou potkávám jen samé skvělé lidi. Co potkávám, to se tak moc nepozná… poznávám samé skvělé lidi. Spousty. Myslím, že nejméně desítku měsíčně…

A tady už možná začíná být jasné, proč uvažuju o samotě… nejen že o ní uvažuju, já po ní dokonce i někdy toužím… a to jsem ještě před rokem měla úplně opačný problém. Dokonce se tomu ani nesnažím porozumět, což je už nadmíru divné.

Porozumění čemukoli je pro mě obvykle docela klíčová schopnost. Dobře tak trochu se tomu snažím porozumět, proto tohle píšu. Nicméně něco se změnilo. To, že tomu nerozumím, mě nijak neparalyzuje.

Na fotkách a v zrcadle

Jak se to stalo? Je to vlastně docela paradox. Já se totiž první naučila být sama sebou a být sama se sebou. Ani jedno není pro běžného člověka, který se dost nerad vidí na fotkách a v zrcadle nic jednoduchého. Zvláštní je, že si teď na všech fotkách připadám vlastně jako docela hezká holka i na těch opravdu strašných… tedy tím myslím na těch, které jsem opravdu vždycky považovala za strašné a které můžu vidět různě vystavené po bytě mých rodičů. No dobře až na tu v té oranžové bundě.

Tohle s těmi fotkami se stalo tak nějak samo, vůbec nevím jak. Ale určitě to bylo až po tom, co jsem začala být sama sebou. Tedy například pokud se nemůžu v něčem rozhodnout, ptám se první sama sebe, jak to chci. Když nevím tak prostě řeknu nevím, pokud z okolí přicházejí návrhy, ptám se sama sebe, jestli tenhle nebo onen je to co chci.

Být sám sebou neznamená vynikat

Tedy ne vždy se to daří… někdy je moje já tak nějak unavené a jde raději s proudem, protože to tak chci! J A jsem zase u toho! Být sám sebou neznamená pořád v něčem vynikat nebo plavat proti proudu. Být sám sebou klidně znamená splynout s davem. Třeba jen na chvíli.

Být sám sebou také znamená umět říkat „Ne“ a „Nevím“ i sám sobě. Být sám sebou znamená nezavrhovat vlastní sny a nápady. Zvláště ne kvůli druhým.

Totiž pokud nejste sami sebou a jste někým cizím sami sobě, jak to pak se sebou o samotě vydržet? To byl nejspíš klíč… samota. Správná dávka samoty pomáhá si tyhle věci promyslet, srovnat a je pak potřeba i na nějakou údržbu. Tedy dalo by se říct, že jsem se stala sama sebou, abych to se sebou nějak vydržela.

Nemít přehnané nároky

Jeden člověk student psychologie mi jednou řekl zajímavou věc k tomu, že se lidé sobě nelíbí na fotkách – znamená to, že o sobě máme pokřivené mínění… vnímáme se úplně jinak, než nás vnímá okolí… okolí nás totiž vidí takové, jako jsme na těch fotkách, a přesto se s námi baví, mají nás rádi, dokonce se mnohým i líbíme a jsme sympatičtí už od pohledu… Tak proč se nelíbíme sami sobě? Možná protože znakem dnešní doby je mít přehnané nároky. A začít pěkně u sebe, protože když budeme nároční na sebe, můžeme být nároční i na jiné… Trochu smutné… protože tak jako se pak nelíbíme sobě, nebudeme spokojeni ani s těmi jinými.

Hledání za zrcadlem

Když jsem se hledala tak jsem se docela často na sebe dívala do zrcadla. Nejdříve kriticky, pak objektivně a nakonec zálibně. Samozřejmě jsem nehledala sebe fyzicky, ale své nitro, přesto zevnějšek je podivně propojený s naším nitrem. Ve chvíli, kdy najdete své vnitřní já, se cosi změní na vašem zevnějšku. Začala jsem se sobě prostě líbit, tak jak zrovna vypadám. Občas si to do zrcadla i nahlas říkám.

No a v tu chvíli jste se naučili být sám sobě dobrým společníkem. A protože jste dobrým společníkem sobě, vyzařujete tuto informaci do svého okolí a okolí vás také vnímá jako dobrého společníka. A najednou se tak stane, že zjistíte, že chvilku pro sebe si musíte plánovat…