Je další radou vedoucí ke štěstí… A ačkoli jsem tomu dřív nevěřila a měla jsem tendenci tuto radu ignorovat, musím po letech říct, že je to pravda. Ovšem nesmí se tato rada zneužívat k omluvám… její smysl je trochu jiný než by se na první pohled mohlo zdát.

Totiž pravidla jsou v mnoha směrech velmi prospěšná a je správné se jich držet a do jisté míry je i vytvářet. Ale jako ve všem, někdy to prostě škodí… nebo minimálně neprospívá.

Čím více pravidel člověk pozná tím více si pak mnohokrát je schopný uvědomit, že další a další pravidla situaci nijak nezjednoduší, i když se na začátku zdálo, že konkrétní směrnice prostě prozáří a ujasní šedý chaos… jenže… On by svět musel být tak nějak jednoduchý, aby to takto fungovalo a to není. Ani nevím, jestli říct, zda bohužel nebo bohudík… Dnes bych asi řekla bohudík.

Tak zjednodušeně řečeno pravidla jsou dobra na to, aby určila základní řád věcí, ukázala směr. Jen by se vždy měla vytvářet tak aby každý, kdo s nimi přijde do kontaktu, měl jasno v tom, jaký smysl má to které pravidlo. Tedy pokud někdo vysloví pravidlo, že se nesmí jet na červenou, mělo by asi každému být jasné, že vůbec nejde o to, zda když vidím červenou na semaforu tak zastavím, ale o to, že se tím do dopravy vnáší řád, na všechny se dostane a nedojde k haváriím a nehodám… prostě chvíli jede tenhle směr a chvíli druhý směr. Na druhou stranu semafor v poušti, kde jste jediní, kdo se k němu za pár hodin nebo dnů vůbec dostane, je naprosto nesmyslný a pravidlo na červenou stůj tam je jen pro to samotné pravidlo.

Tím se trochu dostávám jinam než je téma tohoto článku, ale dotáhnu tuhle myšlenku s pravidly – ono totiž lepší než pravidla samotná tedy jinak řečeno zákony, jsou takové krátkosáhlé – tedy jakože mají velmi krátký, omezený ani ne dosah, ale rozhled. A pokud se zákony snaží postihnout všechny situace, které mohou nastat, stávají se tak rozsáhlými a svazujícími, že jediná možnost jak s nimi žít je, je ignorovat… Pokud se ovšem nevytvářejí pravidla – zákony, ale definuje se jejich smysl, pak jich nejen vzniká podstatně méně – například celý trestní zákoník bychom mohli shrnout do zásady „nikomu neublížit“, ale také v nich lze mnohem svobodněji žít. Jen na oplátku to vyžaduje, že člověk rozvíjí svůj vlastní smysl a hluboké vnímání okolí, jak se snaží chápat smysl a význam těchto širokých, nevyhraněných pravidel.

A tak vlastně to ani nebyla až taková odbočka od tématu…. Totiž rada nauč se pravidla a pak je poruš se týká právě pravidel – zákonů. A to v tom smyslu, že je potřeba vnímat jaký mají pravidla smysl. Tedy pokud tady jsou například pravidla pro zdravý životní styl, pak pokud tato pravidla poruším pro udržení svojí vlastní pohody, je v podstatě vše v pořádku, protože striktním dodržením všech pravidel v konkrétním případě poruším jejich smysl.

Ovšem rada se nejspíše netýká jen tohoto případu, který mě vede k tomu, že v případě kdy semafor svítí na poušti, tak já ignoruju jeho signál a řídím se rozumem, ale nejspíše se týká i jakéhosi morálního prozření, že sami odpovídáme za následky, ke kterým vedou naše činy, zvláště když jsme byli varováni, co se stane.

Člověk potřebuje nejdříve vůli, aby se pravidla naučil dodržovat a pak v tom momentě, kdy byl schopný se ovládnout, nastupuje druhý stupeň vlády nad sebou samým a tedy ovládnout své zvyky, byť dobré a zapojit svůj rozum, byť někdy chybující. Správné návyky jsou dobrá a prospěšná věc, ale jakmile je člověk vykonává automaticky, přestává být svobodným. Proto je důležité zkusit si i pravidla porušit správně i nesprávně, vědět jak to udělat, dělat vědomá správná nebo i špatná rozhodnutí a nést si vědomě následky… Dostáváme se tak na další stupeň svého uvědomění, další stupeň své vlastní svobody a přitom se zdánlivě chováme stejně jako lidé, kteří tak daleko ještě nedošli… a bojují teprve s tím ovládnout svoji vůli. Problém nastává, pokud se obě skupiny dostanou do střetu… konflikt je téměř nevyhnutelný…